24 Cdo 1275/2023-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalovanému M. F., narozenému dne XY, zastoupenému JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 23/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 24 Co 270/2022-125, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Kölbla, advokáta se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 24 Co 270/2022-125, změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 C 23/2022-77, který rozhodl o tom, že se určuje, že žalovaný nemá dědické právo ze zákona po D. E., zemřelé dne 17. 3. 2020, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“), tak, že se žaloba na určení, že žalovaný nemá dědické právo ze zákona po zůstavitelce, zamítá (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením (výrok II.).
Uvedl, že důkazy, které byly v řízení provedeny a předloženy žalobcem, nejsou způsobilé prokázat žalobcovo tvrzení, že se žalovaný dopustil úmyslného trestného činu proti zůstavitelce nebo jejím dětem, a tudíž nelze dovodit, že se tento skutek skutečně stal, a vyvozovat z toho důsledky dědické nezpůsobilosti žalovaného. Dále uvedl, že to, že v těchto okolnostech je spatřováno spáchání trestného činu a že jej spáchal žalovaný, jsou však i podle výpovědi žalobce jen jeho domněnky, které nejsou podpořeny žádnými relevantními důkazy.
Dodal, že jakkoliv má výslech žalobce jako účastníka řízení zásadně problematickou důkazní hodnotu vzhledem k zájmu žalobce na výsledku řízení, přesto by mohl být způsobilý prokázat potřebné skutečnosti, kdyby tento důkaz byl v souladu s ostatními a nevznikaly by další pochybnosti o jeho věrohodnosti.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje zejména z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, jaký má být standard dokazování v situaci tvrzené dědické nezpůsobilosti účastníka řízení. Konkrétně, že odvolací soud vycházel nesprávně z premisy neopodstatněně vysokého standardu dokazování, uplatňovaného v rámci trestního práva, když požadoval, aby byl závěr o tom, že se žalovaný dopustil tvrzeného trestního jednání, prokázán nade vší pochybnost, ačkoliv měl vycházet z nižšího standardu dokazování, tj. že postačí, když je závěr o vině žalovaného daným skutkem učiněn s vysokou mírou pravděpodobnosti, jak dle konstantní judikatury přísluší civilním soudům.
Má za to, že odvolací soud tím, že neprovedl jím navržené důkazy svědeckými výpověďmi B. H. a M. V. a tento svůj postup řádně neodůvodnil, resp. jej odůvodnil nelogicky a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, porušil právo žalobce na spravedlivý proces, spočívající v právu navrhovat důkazy, resp. pro jejich odmítnutí obdržet konkrétní, logické odůvodnění ve vztahu k prokazované věci. Je přesvědčen, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez odpovídajícího skutkového základu, a že takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu věci.
Vytýká odvolacímu soudu také, že „v řízení nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav“, zejména že „odvolací soud vůbec ani nepředestřel žádné variantní vysvětlení, proč z bytu, doposud celý život obývaného žalovaným, současně s krádeží videorekordéru a hotovosti a šperků zůstavitelky zmizelo i oblečení žalovaného a proč žalovaný od okamžiku zmizení věcí patřících jeho rodině náhle s rodinou natrvalo přerušil veškeré kontakty“, že „nepřednesl ani žádné alternativní odůvodnění spojitosti odcizení majetku žalobce a zůstavitelky zrovna v době, kdy žalovaný, člen jejich rodiny, se potýkal s rozsáhlými dluhy“, že „odvolací soud „měl povinnost případné varianty zvážit v rámci vlastní činnosti, v rámci vlastního vedení řízení a hodnocení důkazů“ a že odvolací soud „měl vyhovět žalobcově návrhu, neboť žalobcem předložené důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti (při neexistenci jiných možných závěrů) vedou k žalobcem tvrzeným závěrům“.
Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve věci samé) dovolací soud změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje, in eventum (nebudou-li shledány podmínky pro změnu) aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhl, aby dovolací soud zrušil i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7.
12. 2022, č.j. 24 Co 270/2022-128, o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalované ve svém vyjádření navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Uvedly, že žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího, příp. Ústavního soudu, s nimiž napadené rozhodnutí není v rozporu, resp. odkazuje na judikaturu nepřípadnou, přičemž současně nestanoví otázku hmotného nebo procesního práva, se kterou by se doposud dovolací soud nevypořádal. Podle ustanovení § 237 o.
s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o.
s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o. s ř. přípustné. V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstavitelce rozhodující vyřešení právní otázky dědické nezpůsobilosti žalovaného. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno či – tak jako v daném případě – trestní věc byla odložena), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je však soud v řízení o pozůstalosti samozřejmě vázán (srov. § 135 o.
s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.). V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o určení dědického práva), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2967/2021).
Nejvyšší soud předesílá, že dovoláním napadený rozsudek je s touto ustálenou rozhodovací praxí v souladu. Pokud pak dovolatel polemizuje s „vysokým standardem dokazování“ dědické nezpůsobilosti žalovaného, nesprávně staví svou dovolací argumentaci na domnělém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe soudů v otázce, že pro závěr, podle nějž má soud určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné připustit s velkou mírou pravděpodobnosti. Odkazuje přitom zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 (jímž bylo dovolání rovněž odmítnuto), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/03, přičemž již podle usnesení sp. zn. 28 Cdo 1938/2008 je zřejmé, že se o relevantní právní otázku nejedná, resp. že se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [k tomu srov. závěr přijatý citovaným usnesením, že vymezená právní otázka, kdy soustava nepřímých důkazů tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž je možno odvodit jen jeden skutkový závěr a zároveň vyloučit možnost závěru jiného, a kdy nikoliv, se týká pravidel hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o.
s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů), a že stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a proto nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť postrádá význam pro judikaturu soudů (tzv. judikatorní přesah)].
Ve svém důsledku tak dovolatel i v posuzované věci zjevně napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022). Ve svém důsledku dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., dle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů [vytýká-li dovolatel taktéž odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jednak nezopakoval dokazování, ačkoliv zamítl žalobu, jíž bylo soudem prvního stupně zcela vyhověno, tj.
přestože dospěl ke skutkovým zjištěním odchylným od zjištění soudu prvního stupně, jednak neprovedl pro nadbytečnost jím a ve prospěch jeho tvrzení navrhované důkazy svědeckými výpověďmi B. H. a M. V. týkající se okolností spáchání činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost žalovaného, a tedy brojí-li proti
správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, tj. že nelze učinit závěr o tom, že se žalobcem tvrzený čin stal a že jej spáchal žalovaný], stejně jako nepodléhají přezkumu dovolacím soudem skutková zjištění odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) [tedy ani dovolatelem nastíněné otázky, proč z bytu, doposud celý život obývaného žalovaným, současně s krádeží videorekordéru a hotovosti a šperků zůstavitelky zmizelo i oblečení žalovaného, proč žalovaný od okamžiku zmizení věcí patřících jeho rodině náhle s rodinou přerušil natrvalo veškeré kontakty, jakož i spojitosti odcizení majetku žalobce a zůstavitelky zrovna v době, kdy se žalovaný, člen jejich rodiny, potýkal s rozsáhlými dluhy], a tudíž dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Koneckonců, již odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě skutkových zjištění, se kterými se odvolací soud ztotožňuje, udělal závěr o skutkovém stavu, který však z těchto skutkových zjištění neplyne, a poukázal na to, že se jedná o nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně, nikoli o nesprávná skutková zjištění, není proto nutné doplňovat dokazování tak, jak to předpokládá ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. Dovolací námitky, jimiž žalobce jednak uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není důvodné; proto jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Roman Fiala předseda senátu