24 Cdo 1400/2024-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v pozůstalostním řízení po zůstavitelce V. H., naposledy bytem XY, zemřelé dne 27. prosince 2021, jehož účastnicemi jsou 1) M. K., zastoupená advokátem Mgr. Alešem Dvorským sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, 2) J. K., zastoupená JUDr. Markétou Košťálkovou, bytem v Praze 5, Lékařská č. 306/1a, a 3) J. S., zastoupená advokátem JUDr. Zdeňkem Musilem sídlem v Praze 1, Celetná č. 557/10, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 28/2022, o dovolání účastnice 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 18 Co 81/2023-282, takto:
I. Dovolání účastnice 3) J. S. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně ve výše uvedeném pozůstalostním řízení svým usnesením ze dne 23. 2. 2023, č. j. 59 D 28/2022-202, odkázal účastnice J. K. a J. S., aby ve lhůtě 2 měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podaly u Městského soudu v Brně žalobu na určení, že (původní účastnice řízení) A. H. není dědičkou zůstavitelky V. H. ze závěti (výrok I). Ve výroku II. téhož usnesení soud prvního stupně řízení přerušil. K odvolání účastnic 2) a 3) Krajský soud Brně svým usnesením ze dne 23. 11. 2023, č. j.
18 Co 81/2023-282, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil s tím, výrok I. zní takto: Soud odkazuje J. K. a J. S., aby ve lhůtě 2 měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podaly u Městského soudu v Brně proti M. K. žalobu na určení, že M. K. není dědičkou zůstavitelky V. H. ze závěti ze dne 29. 6. 2020. Usnesení krajského soudu bylo účastnici J. S. doručeno dne 30. 1. 2024. Krajský soud shodně s městským soudem dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení je spor o dědické právo, který se dosud nepodařilo odstranit.
Konkrétně v bodech 24. a 25. pečlivě odůvodněného usnesení (platí i pro prvostupňové rozhodnutí) uvedl, že účastnice 2) a 3) své dědické právo opírají o zákonnou dědickou posloupnost a dědické právo účastnice 1) opírající se o předmětnou závěť zpochybňují zejména prostřednictvím tvrzení, která se týkají její platnosti. Účastnice 3) sice výslovně uvedla, že tuto závěť zpochybňuje i co do její pravosti, avšak ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím tuto námitku nijak blíže nespecifikovala; neuvedla žádnou konkrétní skutkovou argumentaci, z níž by se podávalo, z jakého důvodu by předmětná závěť neměla pocházet od zůstavitelky.
Jestliže je mezi účastnicemi sporné, zda je předmětná závěť platná, a zároveň nebyla tato závěť popřena co do pravosti, vycházely soudy obou stupňů při určení nejslabšího dědického práva z pravidel zakotvených v § 1673 odst. 1 o. z. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že ve smyslu výkladu podaného Nejvyšším soudem zejména v posledně citovaném usnesení sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, není možno jako na účastníka řízení s méně pravděpodobným dědickým právem pohlížet na účastnici 1), přestože účastnice 3) popřela předmětnou závěť i co do její pravosti, neboť se tak stalo jen naprosto formálním, blíže nekonkretizovaným, způsobem.
Slabší dědické právo v tomto případě tudíž svědčí účastnicím 2) a 3), proto právě ony byly správně odkázány k podání žaloby podle § 170 z. ř. s.
Proti usnesení krajského soudu podala účastnice J. S. dne 2. 4. 2024 prostřednictvím datové schránky dovolání. Včas podané dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení. Odůvodněno bylo tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka uvedla, že „důvodnost tohoto dovolání spočívá v posouzení právní otázky (odlišně řešené judikaturou dovolacího soudu), zda závěť splňuje zákonné požadavky pro tuto formu závěti, a zároveň to nebyla zůstavitelka, kdo určil osoby svědků, kteří se mají na závěť podepsat a závěť je tedy z těchto důvodů úplně platná“. Dovolatelka pak na základě jí tvrzeného skutkového stavu dovozuje, že předmětná závěť je neplatná. K procesnímu postupu městského soudu – přerušení řízení (potvrzenému napadeným usnesením odvolacího soudu) se dovolatelka nevyjadřuje vůbec.
Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel
uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolatelka sice podala dovolání ve lhůtě, obecně uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a stejně tak obecně vymezila důvody dovolání. Obojí se však zcela míjí s obsahem napadeného usnesení. Městský ani krajský soud dosud otázku platnosti závěti vůbec neřešily. Otázka platnosti závěti má být řešena právě až ve sporném řízení, které mají svou žalobou zahájit účastnice 2) a 3). V souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu