24 Cdo 1528/2025-4770
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po zůstaviteli H. M. W., zemřelém dne 19. listopadu 2017, jehož účastníci jsou: 1) H. W., 2) S. W., 3) P. Y., účastníci 1) až 3) zastoupeni advokátem Mgr. Janem Kramperou, sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, 4) T. W., 5) Y. W., 6) U. W., 7) M. W., účastníci 4) až 7) zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Novákem, sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 8) A. W., 9) K. W., účastníci 8) a 9) zastoupeni advokátem JUDr. Jiřím Spoustou, sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, 10) M. N., jako správce pozůstalosti v České republice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1544/2017, o dovolání H. W., S. W. a P. Y. [shora pod 1) až 3)] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 29 Co 92/2024-3820, takto:
Dovolání H. W., S. W. a P. Y. se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 8 2023, č. j. 26 D 1544/2017-3408, zamítl návrh na odvolání správce pozůstalosti (výrok I), stanovil výši zálohy na odměnu správce pozůstalosti M. N. ve výši 1 296 000 Kč a výši zálohy na jeho hotové výdaje ve výši 18 000 Kč (výrok II) a uložil dědicům uvedeným v záhlaví pod pořadovými čísly 1) až 9), aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení složili na označený účet správce pozůstalosti M. N. každý částku 146 000 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání H. W., S. W. a P. Y. v záhlaví označeným usnesením ze dne 15. 5. 2024 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), snížil zálohu na odměnu správce pozůstalosti a rovněž tak částku, kterou jsou povinni na tuto zálohu zaplatit dědici (výroky II a III). Pro dovolací řízení je podstatná ta část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž se zabýval návrhem na odvolání správce pozůstalosti. Tento návrh podali dědici H. W., S. W. a P. Y. Dle jmenovaných dědiců správce pozůstalosti mimo jiné bezdůvodně nevymáhal pravomocný a vykonatelný rozsudek ve prospěch jím spravované pozůstalosti. A dále bezdůvodně odmítá uhradit soudní poplatek v řízení, ve kterém vystupuje jako žalobce ve prospěch pozůstalosti a ve kterém může do pozůstalosti vymoci částku 420 000 USD s příslušenstvím (při zastavení řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku dojde k promlčení pohledávky dědiců). Tato tvrzení byla doplněna až v odvolacím řízení. K údajnému bezdůvodnému nevymáhání vykonatelného rozsudku odvolací soud uvedl, že „návrh na podání exekuce je krajním řešením, kterému zásadně předchází výzva (popřípadě i opakovaná) k plnění soudem přiznané pohledávky; navíc je pravděpodobné, že na základě návrhu na exekuci by bylo plnění vymoženo mnohem později“. K nezaplacení soudního poplatku pak odvolací soud uvedl, že v době, kdy správce pozůstalosti žádal o osvobození od soudního poplatku, nemohl s dosud nezaplacenou pohledávku v žádném případě počítat jako s dostupnými prostředky pro včasné zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Navíc dokud o této žádosti nebude soudem rozhodnuto, nehrozí ani zastavení řízení.
3. Odvolací soud dále připomenul, že „požadavek, aby soud před svým rozhodnutím o odvolání (neodvolání) správce podrobně přezkoumával jednotlivé úkony, které správce provedl (resp. aby posuzoval, zda správce neměl provést i další konkrétní úkony podle požadavku účastníků navrhujících jeho odvolání), aby za tímto účelem prováděl rozsáhlé dokazování o jednotlivých úkonech a řešil tak fakticky spor mezi dvěma skupinami dědiců, jejichž vztahy jsou nepřátelské (což bylo hlavním důvodem jmenování nezúčastněné osoby správcem pozůstalosti), je v rozporu s nesporným charakterem řízení o pozůstalosti. Takový postup by představoval samostatné sporné řízení uvnitř nesporného řízení o pozůstalosti, a to při řešení otázky, která je bez významu pro rozhodnutí o věci samé.“ Odvolací soud neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti spočívající v tom, „že správce nepostupoval podle představ odvolatelů a neřídil se jejich pokyny, když jde o dědice, kteří jsou v nepřátelském vztahu k jiným dědicům, kteří postup správce při správě pozůstalosti nezpochybňují“.
4. Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podali dědici H. W., S. W. a P. Y. dovolání. Dovolání odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a předložili Nejvyššímu soudu dvě otázky, které dle dovolatelů nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny: a) „zda je několikaměsíční nevymáhání pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem porušením povinnosti péče řádného hospodáře“; b) „zda je neuhrazení soudního poplatku správcem pozůstalosti, ačkoliv pozůstalost, resp. správce pozůstalosti, disponují pravomocným a vykonatelným rozsudkem přiznávajícím plnění převyšující neuhrazený soudní poplatek, a ačkoliv v případě neuhrazení soudního poplatku dojde k zastavení řízení a tím k promlčení žalované pohledávky, porušením péče řádného hospodáře“.
5. Nesprávnost výroků II a III dovolání napadeného usnesení odvolacího soudu spatřovali dovolatelé v tom, že byl nesprávně zamítnut jejich návrh na odvolání správce pozůstalosti.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 159 z. ř. s. soud odvolá správce pozůstalosti, stanoví-li to občanský zákoník. Ten pak v § 1560 stanoví tyto důvody pro odvolání správce pozůstalosti: závažné porušení povinností, neschopnost řádně plnit své povinnosti nebo jiný vážný důvod.
8. Otázkou podmínek pro odvolání správce pozůstalosti se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1063/2024. V bodu 21 tohoto usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, „že k odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce.“ Posouzení intenzity případných pochybení založené na zjištěném skutkovém stavu je pak především úlohou soudů nalézacích a odvolacích. Není úlohou Nejvyššího soudu posuzovat, kolik měsíců nevymáhání pohledávky je již závažným porušením povinností správce pozůstalosti. Odvolací soud posoudil dovolateli tvrzená pochybení správce pozůstalosti, neshledal zde naplnění zákonných důvodů pro odvolání správce a své závěry pečlivě odůvodnil (viz body 26 až 28 dovoláním napadeného usnesení). Úvahy odvolacího soudu a jeho závěry nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a ten nemá, co by jim vytknul. Dovolateli předložené otázky tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
9. Shodně jako ve svém výše citovaném usnesení ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že v situaci, kdy mezi „dědici jsou trvalé neshody týkající se nejen správy pozůstalosti, ale i dalších otázek, zajišťuje soudem ustanovený správce pozůstalosti funkční a nestrannou správu majetku (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1437/19, kde Ústavní soud konstatoval, že soud jmenuje správce pozůstalosti mimo jiné tehdy, neshodnou-li se budoucí dědicové na způsobu výkonu správy pozůstalosti, jako tomu je právě v této věci)“.
10. Dovolatelé napadli dovoláním rovněž výroky II a III usnesení odvolacího soudu, které se týkaly stanovení výše zálohy na odměnu správce pozůstalosti a povinnosti jednotlivých dědiců složit konkrétní částku na tuto zálohu. Podle § 127 z. ř. s. je odměna správce dědictví zařazena mezi náklady řízení. Dovolání proti těmto výrokům není tzv. objektivně přípustné, protože zákon dovolání proti nákladovým výrokům nepřipouští [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Nejvyšší soud proto dovolání jako celek podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí,
nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu