24 Cdo 1558/2021-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci navrhovatele P. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 0 Nc 1006/2021, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2021, č. j. 19 Co 377/2021-12, takto:
Dovolání se odmítá.
Navrhovatel se podáním u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal (mimo jiné) povolení euthanasie, což soud prvního stupně posoudil jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity a usnesením ze dne 2. února 2021, č. j. 9 C 22/2021-8, věc vyloučil k samostatnému řízení. Následně usnesením ze dne 18. února 2021, č. j. 0 Nc 1006/2021-6, vyloučené
řízení zastavil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že je mu z rozhodovací činnosti známo, že navrhovatel podával obdobné návrhy, kterými se domáhal umožnění své euthanasie již v minulosti, přičemž tyto byly postupovány k vyřízení místně příslušnému Okresnímu soudu v Pardubicích. Z aplikace Infosoud dále zjistil, že u Okresního soudu v Pardubicích probíhá pod sp. zn. 21 Nc 451/2018 řízení o obdobném návrhu navrhovatele, které bylo zahájeno dříve, než předmětný (totožný) návrh ve věci.
S ohledem na uvedené soud prvního stupně shledal, že pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (překážku věci zahájené) nelze řízení nadále vést a řízení proto podle § 104 odst 1 a § 83 odst. 1 o. s. ř. zastavil. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. března 2021, č. j. 19 Co 377/2021-12, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel „je přesvědčen o tom, že napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci.“ Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že „se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil od zavedené rozhodovací praxe soudu dovolacího…konkrétně od jeho rozhodnutí týkajících se problematiky překážky řízení spočívající v existenci již zahájeného řízení v téže věci (litispendence).
Za všechny lze jmenovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že je mu z vlastní úřední činnosti známa skutečnost, že se dovolatel řadou návrhů a žalob domáhá přivolení k zásahu do integrity (povolení euthanasie). Podání, která navrhovatel činí, jsou zjevně obdobná jako v dalších případech. V poměrech projednávané věci je nezpochybněným zjištěním, že účastník tohoto i dřívějšího (případně překážku působícího) řízení je totožný a že navrhovatel (dovolatel) uplatňuje stejný předmět procesního nároku.
Otázka existence překážky zahájeného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil (a v řízení i dotazem na dané probíhající řízení též ověřil), že v řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 451/2018 a v projednávané věci jde o tentýž předmět řízení daný totožnými skutkovými tvrzeními a totožným účastníkem řízení (k tomu srov. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
července 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014, in https://nsoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolateli přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit; dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v tomto řízení je jediným účastníkem pouze navrhovatel, takže náhrada nákladů řízení mezi účastníky navzájem zde pojmově nepřichází v úvahu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.