24 Cdo 1589/2021-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, proti žalované nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené kolizním opatrovníkem městem Beroun, se sídlem městského úřadu v Berouně, Husovo náměstí č. 68, a matce M. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Marií Vrecionovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Bratří Nejedlých č. 220/18, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 8. prosince 2014 č.j. 23 Nc 214/2014-79 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2015 č.j. 29 Co 90/2015-155, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 214/2014-270, o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2020 č.j. 32 Co 103/2020-329, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit matce M. N. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marie Vrecionové, advokátky se sídlem v Berouně, Bratří Nejedlých č. 220/18. III. Ve vztahu mezi žalobcem a nezletilou AAAAA nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14.9.2020 č.j. 32 Co 103/2020-329 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Žalobce se v projednávané věci domáhá obnovy řízení z důvodu uvedeného v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť – jak tvrdí – „až v srpnu 2015 získal důkaz o pravděpodobném otcovství M. L.“, který bez své viny nemohl použít v původním řízení a podle jeho názoru může pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Tímto „novým“ důkazem byla žalobcem označena listina o výsledku DNA testu z genetického materiálu M. L., který – jak bylo soudy zjištěno – žalobce získal (z odhozeného nedopalku cigarety) bez vědomí a souhlasu jmenovaného. V této souvislosti však dovolací soud již v minulosti – rovněž v rámci řízení o popření otcovství – zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014 sp. zn. 30 Cdo 1982/2012, uveřejněný pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2015), že test DNA vyhotovený na základě vzorku DNA odebraného z těla zemřelého, aniž by k tomu dal souhlas před smrtí sám zemřelý, nebo po jeho smrti osoby oprávněné k pietní ochraně osobnosti, je nezákonně získaným důkazem, a jako takový je v řízení nepřípustný. I když byl uvedený právní názor přijat za účelem ochrany lidského těla po smrti člověka za předešlé právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, lze jej nepochybně vztáhnout i na případy, kdy je nakládáno s částmi lidského těla (resp. s tím, co má původ v lidském těle) za života člověka, které za současné právní úpravy spadá pod ochranu obsaženou v ustanovení § 111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1.1.2014. Vzhledem k tomu, že z výše citovaného právního názoru vyplývající nezákonnost, a tudíž i nepřípustnost žalobcem předloženého „nového“ důkazu obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení, nezabýval se již dovolací soud námitkami žalobce vztahujícími se k závěru odvolacího soudu, že žalobcem předložený důkaz by nemohl přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, neboť sama okolnost, že tento (dílčí) závěr odvolacího soudu (eventuálně) neobstojí, nemůže mít na konečný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce (otce) proti usnesení odvolacího soudu, aniž by se mohl věcí dále zabývat, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu