24 Cdo 1731/2025-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci umístěného P. F., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, za účasti zdravotního ústavu – XY identifikační číslo osoby XY, o přípustnosti převzetí a dalšího držení umístněného ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 L 283/2024, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, č. j. 24 Co 313/2024-22, takto:
Řízení o dovolání se zastavuje.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2024, č. j. 9 L 283/2024-6, určil, že k omezení umístěného P. F., ve volném pohybu nebo ve styku s vnějším světem v průběhu jeho léčení (hospitalizace) ve zdravotním ústavu s jeho písemným souhlasem, došlo ze zákonných důvodů a, že tyto důvody trvají.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně zrušil a (detenční) řízení zastavil (výrok I
usnesení odvolacího soudu) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu umístěný napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Doplnit dlužno, že na základě výslovného prohlášení umístěného ze dne 3. 1. 2025 postupoval odvolací soud podle § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a následně svým usnesením ze dne 25.
2. 2025, č. j. 24 Co 37/2025-44, (jež tak bylo vydáno až po podání dovolání v této věci) zrušil (původní) usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2024, č.j. 9 L 283/2024-6, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Umístěný prostřednictvím svého opatrovníka posléze sdělil, že přestože je názoru, že výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2.2025, č.j. 24 Co 37/2025-44, není správný, jelikož stejný soud již jednou usnesení soudu prvního stupně zrušil, pročež totožné usnesení nemůže zrušit dvakrát, je podle mínění umístěného za současného stavu řízení z důvodu jeho pokračování nedůvodné rozhodovat o dovolání.
Odvolací soud, v pořadí svým druhým usnesením, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pročež není dle umístěného navíc ani možné, aby ve stejné věci souběžně rozhodoval též Nejvyšší soud, když by rozhodování o dovolání vedlo ke dvojímu přezkumu stejných námitek umístěného. Z těchto důvodů vzal umístněný své dovolání výslovně zcela zpět. Nejvyšší soud přihlédl ke zpětvzetí dovolání a k umístěným provedené dispozici dovolací řízení zastavil podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé o. s.
ř. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (tzv. detenční řízení i nadále probíhá), bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř). Zcela nad rámec rozhodovací argumentace Nejvyšší soud doplňuje, že nesdílí pochybnosti umístěného nad správností postupu odvolacího soudu, který poté, co umístěný včas prohlásil, že přes zastavení detenčního řízení odvolacím soudem, nadále trvá na projednání věci, znovu přikročil k věcnému přezkumu usnesení soudu prvního stupně a jeho následnému zrušení za současného vrácení věci soudu prvního stupně, a to přesto, že svým předchozím (a dovoláním nyní napadeným) usnesením již jednou takové rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami zrušil (a to za současného zastavení řízení).
Nejvyšší soud totiž ve své aktuální judikatuře dospěl k závěru, že včasné prohlášení umístěného, že trvá na projednání věci, vede bez dalšího k tomu, že soud prvního či druhého stupně, který předtím řízení pro odpadnutí jeho předmětu zastavil, v řízení bez dalšího pokračuje, a to dokonce aniž by bylo třeba výslovně dřívější usnesení o zastavení řízení jako celek rušit. Na takové usnesení (bez ohledu na jeho právní moc) se totiž hledí, jako by nebylo vydáno a nezakládá ani překážku věci rozhodnuté (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2025, sp. zn.