24 Cdo 1777/2019-279
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., ve věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti
žalovanému K. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Supem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Tikovská č. 2198/14, o určení dědického
práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 101/2015, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října
2018, č. j. 55 Co 257/2018-238, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16.
dubna 2018, č. j. 5 C 101/2015-209, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
V řízení o dědictví po F. R., zemřelém dne 24.1.2015, naposledy bytem XY (dále
také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2015,
č.j. 27 D 224/2015-57, uložil „P. H., narozenému XY, XY“ (žalobci) a „M. H.,
narozenému XY, XY“ , aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto
usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 „žalobu proti dědici ze zákona
K. R., narozenému XY, XY“ (žalovanému), „na určení, že jsou dědici
zůstavitele“. Žalobu byli povinni podat proto, že zůstavitel zanechal listinu o
vydědění sepsanou dne 31.8.2012 formou notářského zápisu (N 333/2012, NZ
278/2012), kterou „vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více
než pět let ho nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům,
narozeninám a k jiným obdobným příležitostem“, a že tuto listinu o vydědění
neuznali s tím, že „byli vyděděni neprávem“. Rozhodnutí o dědickém právu tedy
závisí na „sporné skutečnosti, zda existovaly důvody pro vydědění vnuků P. H. a
M. H.“.
P. H. se žalobou podanou dne 24.4.2015 u Obvodního soudu pro Prahu 10, domáhal
určení, že „je dědicem po zůstaviteli“. Žalobu zdůvodnil tím, že „neexistovaly
dostačující důvody pro jeho vydědění podle § 1646 NOZ, neboť zůstavitel během
let, kdy již nežila matka žalobce, nikdy nepožádal o žádnou pomoc a
nekontaktoval ho, ani jeho děti“. M. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24.10.2016, č.j. 5 C 101/2015-95,
určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli a rozhodl, že žádný z účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že „listina o vydědění sice byla po formální stránce platným úkonem
zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku“, neboť „do úmrtí své matky zůstavitele nejen
navštěvoval, ale pomáhal mu např. s pracemi na zahradě, při prodeji auta
apod.“, a „je jednoznačné, že po úmrtí matky žalobce došlo mezi ním, jeho
bratrem a zůstavitelem ke konfliktu v souvislosti s dědickým řízením, kdy
zůstavitel zatajil (a následně zapřel) žalobci a jeho bratrovi existenci
vkladní knížky patřící jejich matce“, a navíc „sám zůstavitel vyzval žalobce,
ať se již neozývá“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2017, č.j. 55
Co 124/2017-118, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Po přezkumu rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního
stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí,
jelikož „žalobce ke svým kusým tvrzením v žalobě neoznačil žádné důkazy a v
průběhu řízení navrhl pouze dva důkazy“, a soud prvního stupně jej měl proto
„poučit a vyzvat k doplnění tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3
o.s.ř.“. Současně „stěžejní důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal a na
kterých postavil rozhodující skutkové závěry“, byly provedeny „bez toho, aniž
by je žalobce (či žalovaný) navrhl“, což není přípustné.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co žalobce usnesením ze dne 24.7.2017, č.j. 5
C 101/2015-122, poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu) rozsudkem ze dne 16.4.2018, č.j. 5 C 101/2015-209, určil, že
žalobce je dědicem po zůstaviteli a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 20.328,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla
Kiršnera. Po doplněném dokazování dospěl soud prvního stupně opětovně k
závěru, že „listina o vydědění byla po formální stránce platným úkonem
zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a odst. 1
písm. b) občanského zákoníku“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by
zůstavitel „stál o kontakt se žalobcem“ a navíc jej „sám vyzval, ať se již
neozývá“. Z tohoto důvodu nebyl naplněn důvod vydědění uvedený zůstavitelem v
listině ze dne 31.8.2012. K dalšímu tvrzenému důvodu vydědění spočívajícím v
„neposkytování potřebné péče zůstaviteli ve stáří a nemoci“ soud provedené
důkazy a skutková zjištění nehodnotil, neboť podle jeho názoru byly, s ohledem
na důvod vydědění vymezený v listině ze dne 31.8.2012, „nad rámec rozhodných
skutečností“.
K odvolání žalovaného a žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
17.10.2018, č.j. 55 Co 257/2018-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kiršnera. Odvolací soud poté, co
zopakoval důkaz „konstatováním obsahu protokolů o výpovědi svědka M. H.“,
dospěl ke skutkovým zjištěním, že „po smrti matky žalobce došlo ke konfliktu
mezi zůstavitelem a žalobcem“ a že „od roku 2007 (s výjimkou ojedinělého
setkání v roce 2009) se žalobce se zůstavitelem nestýkal“. Nebylo nicméně
prokázáno (jak uvedl soud prvního stupně), že by zůstavitel žalobci řekl „ať se
již neozývá“. Jelikož „žalobce ani zůstavitel od r. 2007 neprojevovali zájem o
vzájemný kontakt (ve standardu běžném mezi prarodičem a vnukem)“, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dále odvolací soud
„akceptoval i postup soudu prvního stupně, který neprováděl dokazování k
tvrzení žalovaného ohledně existence jiných důvodů vydědění (neposkytnutí
pomoci resp. vedení nezřízeného života)“, neboť „je třeba respektovat autonomii
vůle zůstavitele a ten takové důvody neuvedl, ač mohl“, a nadto ustanovení §
1648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se týká jen případů, kdy
zůstavitel „neustanovil důvod vydědění“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém
nejprve odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že „v rozporu
s hmotným i procesním právem“ nezkoumal jiné důvody vydědění, než ty, které
byly výslovně uvedeny v listině o vydědění, neboť „v případech osob, které
zemřely po 1. lednu 2014, je nutno zkoumat nejen důvody uvedené výslovně v
listině o vydědění, nýbrž i veškeré ostatní (zákonné) důvody vydědění“. Dále
pak žalovaný namítá, že „nelze s veškerými právními důsledky po 90letém, těžce
nemocném, takřka imobilním a neslyšícím zůstaviteli požadovat, aby projevoval
zájem o žalobce s kvalitou, intenzitou a formami obvyklými pro zdravého mladého
člověka“. Nakonec (po opětovném zrekapitulování „vlastní verze“ skutkového
stavu) žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, neboť
podle něj byl neúplně zjištěn skutkový stav věci a soudy dospěly na základě
provedených důkazů k nesprávným závěrům.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť
souhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 1648 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, je možné aplikovat pouze v případě, že zůstavitel
nevyslovil žádný důvod vydědění, a má za to, že „rozšířením listiny o vydědění
po smrti zůstavitele o další důvody by došlo k nerespektování autonomie vůle
zůstavitele, která je stěžejní zásadou soukromého práva“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel
zemřel dne 24.1.2015 se zanecháním listiny o vydědění ze dne 31.8.2012, kterou
„vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více než pět let jej
nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k
jiným obdobným příležitostem a to přesto, že jim svým chováním k takovému
jednání nezavdal příčiny“. Jelikož vnuci zůstavitele s důvody jejich vydědění
nesouhlasili, Obvodní soud pro Prahu 10 je usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27
D 224/2015-57, odkázal, aby se žalobou proti K. R. domáhali určení, že jsou
dědici zůstavitele. V průběhu řízení zahájeného žalobou P. H. pak žalovaný
(mimo jiné) tvrdil vůči žalobci, a to nad rámec listiny o vydědění ze dne
31.8.2012, i další důvody vydědění.
Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí o dědickém
právu žalobce po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky, zda za situace,
kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013), je soud v řízení zahájeném
žalobou podle ustanovení § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, povinen zabývat se i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění,
které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl. Protože tato otázka dosud nebyla
v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k
závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů
(odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení § 3069 o.z. se při dědění použije právo platné v den smrti
zůstavitele.
Podle ustanovení § 3072 o.z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům
účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto
zákonu.
V projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění ve formě notářského
zápisu ze dne 31.8.2012 podle ustanovení § 469a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). Z výše
uvedeného ustanovení § 3072 o.z. lze dovodit, že platnost prohlášení o vydědění
je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení,
ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. Soudy tudíž správně posoudily
platnost listiny o vydědění ze dne 31.8.2012 podle ustanovení obč. zák. a
jelikož na základě svých skutkových zjištění dospěly k závěru, že listina „je
po formální stránce platným úkonem zemřelého“, nebylo již třeba její platnost
přezkoumávat podle ustanovení o.z.
Následně po provedeném dokazování soud prvního stupně, a po doplnění dokazování
i soud odvolací, dovodily, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění, že vnuci o
něj trvale neprojevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli
[srov. ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.], nebyl naplněn.
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele
trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů,
které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto
důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou
možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl
projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s
ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel
o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově
dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento
stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co
10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník
1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že
zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by
neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, který byl
publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).
V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel se žalobcem nestýkal (s výjimkou
„ojedinělého setkání v roce 2009“, když zemřela matka žalobce) již od roku 2007
a že zůstavitel následně „neprojevil žádný zájem o další setkání či
komunikaci“. Soudy v této otázce tedy rozhodly v souladu s výše uvedenou
judikaturou dovolacího soudu, neboť je zjevné, že vztah, který mezi sebou
zůstavitel se žalobcem měli, byl oběma „lhostejný“ a ani neprojevili snahu o
vzájemné udržování (navázání) „běžného“ příbuzenského vztahu mezi prarodičem a
vnukem. Nakonec dovolací soud pro úplnost dodává, že vznáší-li žalovaný ve svém
dovolání rovněž výhrady proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu dokazování,
uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř., a proto se těmito námitkami nelze dále zabývat.
Namítá-li dále žalovaný ve svém dovolání, že soudy „v rozporu s hmotným i
procesním právem“ nezkoumaly jiné důvody vydědění, než ty, které byly výslovně
uvedeny v listině o vydědění ze dne 31.8.2012, dovolací soud shledal tuto
námitku důvodnou.
S ohledem na výše uvedené se platnost listiny o vydědění ze dne 31.8.2012 sice
posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení (tj. podle obč.
zák.), nicméně, jak vyplývá z ustanovení § 3069 o.z., při dědění se vždy
použije právo platné v den smrti zůstavitele. Oproti právní úpravě vydědění v
obč. zák. je však podle o.z., platného a účinného v den smrti zůstavitele, k
platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni
smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není
výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646
až § 1649 o.z., příp. § 1651 odst. 2 o.z. týkající se tzv. „vydědění mlčky“) a
dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu je možné,
vyslovil-li zůstavitel - jako v projednávané věci - jen některý z důvodů
vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by
projevovat měl), v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném
postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s., prokázat vůči takovému dědici i jiný
zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi
anebo vedl nezřízený život). Podle předchozí právní úpravy účinné do 31.12.2013
(obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný
ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu
vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když
by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění
[srov. též Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§
1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 626]. Potvrdil-li
tedy odvolací soud postup soudu prvního stupně, který nepřihlížel k provedeným
důkazům a skutkovým zjištěním ohledně namítaného důvodu vydědění spočívajícího
v „neposkytnutí potřebné péče zemřelému v době jeho stáří a nemoci“, neboť
„jsou nad rámec rozhodných skutečností“, a uvedl-li, že „je třeba zásadně
respektovat autonomii vůle zůstavitele, který takové důvody vydědění neuvedl“,
a že „ustanovení § 1648 o.z., jehož se žalovaný dovolává, se týká jen případů,
kdy zůstavitel neustanovil důvod vydědění“, nelze takový postup posoudit jako
správný. Soud byl povinen k žalovaným tvrzenému důvodu vydědění žalobce provést
dokazování (což, jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, učinil) a na
základě zjištěného skutkového stavu pak posoudit, zda byly předpoklady tohoto
důvodu (neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi) naplněny či nikoli, a tedy určit,
zda je žalobce, přestože vůči němu nebyl prokázán důvod vydědění uvedený v
listině o vydědění ze dne 31.8.2012, dědicem zůstavitele. Na závěr dovolací
soud dodává, že smysl ustanovení § 1648 o.z. spočívá zejména v tom, že podle
nyní účinné právní úpravy již není předpokladem platnosti vydědění, aby
zůstavitel ve svém prohlášení uvedl některý ze zákonných důvodů vydědění.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce, zda je soud v projednávané
věci povinen se zabývat i dalšími tvrzenými důvody vydědění, vyjma těch, které
zůstavitel uvedl v listině o vydědění ze dne 31.8.2012) správný a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu