24 Cdo 1883/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., v právní věci žalobců A/ J. U. a B/ J. R., obou zastoupených advokátem,
proti žalovanému Školnímu statku Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
270.009,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře po sp. zn. 3 C 209/95, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4.
2000, čj. 21 Co 124/2000 – 206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1999, čj. 3 C
209/95-181, byla ve výroku označeném I. uložena žalovanému povinnost zaplatit
žalobcům na nájemném z pozemků částku 77.682 Kč. Výrokem označeným II.byla
žaloba do částky 192.327 Kč zamítnuta, výrokem III. nebyla přiznána žalovanému
náhrada nákladů řízení, a výrokem IV. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení
státu.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21.4.2000, čj.
21 Co 124/2000-206, změnil napadený výrok označený II. tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobcům další částku ve výši 81.386 Kč, a potvrdil rozsudek
okresního soudu ve zbývající části, tj. co do částky 110.941 Kč; výrok rozsudku
soudu prvního stupně označený IV. odvolací soud zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku především posoudil
jako správný závěr okresního soudu o tom, že mezi účastníky byla sporná pouze
výše nájemného, nikoliv existence samotného nájemního vztahu, založeného
ustanovením § 22 odst. 3 a 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \" zákon o půdě \" ). Sporný
nebyl ani rozsah pozemků v nájmu žalovaného, ani období, za které má být
nájemné uhrazeno. Svou úvahu o výši nájemného opřel odvolací soud o znalecký
posudek J. L., doplněný jeho opětovnou výpovědí při odvolacím jednání. Přitom
vyjádřil i názor, že by nebylo v souladu s dobrými mravy, aby míra obvyklé výše
nájemného ve smyslu ustanovení § 671 občanského zákona byla závislá na tom, co
žalovaný, v době, kdy restituované pozemky držel, na nich vystavěl. Při výpočtu
výše nájemného vycházel odvolací soud z tržní ceny pozemků, která by se blížila
částce 200 Kč za 1 m2. Protože nebylo možno, v souladu se závěry všech znalců,
kteří se k této věci vyjádřili, zjistit přesnou výši nájemného ve smyslu výše
citovaného ustanovení občanského zákona, odvolací soud určil s ohledem na
konkrétní stav pozemku jeho tržní cenu podle své úvahy ve výši 180 Kč za 1
m2, a z toho pak vypočetl roční nájemné částkou 37.800 Kč. Na základě toho pak
provedl výpočet částky nájemného v jednotlivých letech a posléze celého
uplatněného nároku, který činí 183.750 Kč. Konstatoval však, že z této částky
je nutno odečíst částku 24.682 Kč, vyplacenou žalovaným za nepromlčená období,
a dále částku 77.682 Kč, která byla již žalobcům přiznána pravomocným výrokem
rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře. Zbývající částku nájemného, která činí
81.386 Kč přiznal žalobcům odvolací soud formou změny výroku II. rozsudku
Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1999.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 26.5.2000,
napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost založil na ustanovení § 238 odst.1
písm.a) o.s.ř., s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsah
napadeného rozsudku vymezil tak, že dovoláním napadá jen výrok rozsudku
odvolacího soudu, kterým došlo ke změně výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům další částku ve výši
81.386 Kč. Dovolání odůvodnil především tím, že napadená část rozsudku spočívá
na nesprávném právním posouzení věci dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a dále,
že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování dle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Žalovaný konstatuje, že
odvolací soud již dříve, svým usnesením ze dne 5.3.1997, čj. 28 Co 89/97-53,
jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, vyslovil právní názor, že
na daný případ nedopadá ustanovení § 22 odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb., které
upravuje výši ročního nájemného u pozemků náležejících do zemědělského půdního
fondu, a proto je nutno vycházet z ustanovení § 671 občanského zákoníku, podle
kterého je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy a jinak nájemné obvyklé
v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu
jejího užívání. Dále uvádí, že tento závazný právní názor byl vysloven za
situace, kdy z obsahu spisu vyplývalo, že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze
zemědělského půdního fondu a byly v katastru nemovitostí evidovány jako
pozemky zemědělské. Další postup se pak odvíjel v souladu s uvedeným právním
názorem odvolacího soudu tak, že byla zjišťována cena předmětných pozemků, a to
postupně třemi znaleckými posudky. Žalovaný poukazuje na pečlivé odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, který respektoval všechna hlediska uvedená v
ustanovení § 671 občanského zákoníku, tj. hodnotu pronajaté věci a způsob
jejího užívání. Žalovaný naopak vytýká odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku
posoudil věc zcela odlišným způsobem, než jaký vyplýval z jeho vlastního
právního názoru, vysloveného v usnesení ze dne 5.3.1997, když dospěl k závěru,
že při stanovení obvyklého nájemného nelze přihlížet k faktickému využití
staveb, které na předmětných pozemcích stojí. Na základě orientačního vyjádření
znalce odvolací soud dospěl k závěru, že kdyby pozemky nebyly zastavěny
stavbami sloužícími zemědělské výrobě, jejich cena by podle volné úvahy soudu
činila 180 Kč za 1 m2, a za takto zjištěné tržní ceny daných pozemků vypočetl
nájemné. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že právní posouzení věci, tak jak je
obsaženo v napadeném rozsudku, odporuje nejen dříve zaujatému názoru odvolacího
soudu, ale i zákonu. Nelze totiž pominout hlediska vyjádřená v citovaném
ustanovení § 671 obč. zákoníku. Kromě toho, podle mínění dovolatele, odvolací
soud napadeným rozhodnutím založil žalobcům další restituční nárok spočívající
ve výši rozdílu mezi přiznaným nájemným a obvyklým nájemným odpovídajícím
skutečné hodnotě a způsobu užívání pozemku, který ovšem nemá oporu v zákoně.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že při stanovení výše nájemného vycházel
ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném
dokazování, když výši nájemného stanovil odchylně od všech provedených
znaleckých posudků, byť za základ výpočtu vzal jeden z nich. Přitom volná úvaha
o obvyklé ceně předmětných pozemků je založena pouze na orientačním vyjádření
tohoto znalce. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu téhož
výslechu soudní znalec soudu sdělil, že v této lokalitě došlo k prodeji
kvalitnějšího pozemku, vybaveného inženýrskými sítěmi, a bezproblémově
přístupného, za cenu 213 až 214 Kč za 1 m2. Z porovnání těchto pozemků a
pozemků, jichž se týká spor, se dle názoru žalovaného jeví zcela neúměrným
snížení ceny předmětných pozemků o pouhých 34 Kč oproti pozemkům v uvedenému
případu, pokud by toto snížení mělo vyjadřovat tu skutečnost, že na předmětné
pozemky není volný přístup, nenacházejí se na něm inženýrské sítě a jsou
územním plánem určeny k zemědělskému využití, a nikoli ke stavbě obytné budovy.
Dále argumentuje, že nebýt staveb na předmětných pozemcích, jednalo by se o
zemědělské pozemky, za něž by žalobcům náležel jen nepatrný zlomek nájemného,
které jim bylo podle hledisek § 671 obč. zákoníku přiznáno soudem. Na základě
všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v té
části, v níž byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobcům další částku ve výši 81.386 Kč, a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Vzhledem ke stanovení povinnosti zaplatit poměrně
vysokou částku, která by mohla žalovanému způsobit potíže při jeho hospodaření,
současně navrhuje ve smyslu ustanovení § 243 o.s.ř.odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., je
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o
přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a
d) o.s.ř.. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 osř. nebyly namítány,
ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích
daných dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) včetně jejich
obsahového vymezení. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V daném případě jde o posouzení výše nájemného k pozemkům, které byly
původně pozemky zemědělskými a byly zastavěny v době, kdy byly (před 1.1.1990)
v užívání žalovaného. Šlo po pozemky, které byly žalobcům vydány podle druhé
části zákona o půdě. Otázkou, zda byly takto vydány zastavěné pozemky po
právu, se dovolací soud nemohl zabývat, protože tato otázka překračovala meze
dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o půdě vznikl dnem
vydání k takto vydaným pozemkům nájemní vztah mezi žalovaným a žalobci.
Dovolatel zastává názor, že nájemné mělo být určeno podle ustanovení
§ 22 odst. 10 zákona o půdě, tj. nájemné ve výši 1% z ceny zemědělského
pozemku, protože předmětné pozemky, ač zastavěny, jsou v evidenci nemovitostí
stále vedeny jako zemědělská půda. Dovolací soud se touto otázkou již zabýval.
Např. ve svém rozsudku ze dne 22.7.1998, čj. 2 Cdon 1777/97-105 zaujal názor,
že zemědělské pozemky jsou v právním řádu jasně definovány. Podle zákona č.
334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, tvoří zemědělský půdní
fond pozemky zemědělsky obdělávané, tj. orná půda, chmelnice, vinice, zahrady,
ovocné sady, louky, pastviny, a půda dočasně neobdělávaná. Z toho plyne, že
zemědělský pozemek nemůže být současně zastavěn, nejde-li jen o stavbu
dočasnou. K tomu dovolací soud dále dodává, že pro vztahy občanského práva
hmotného je rozhodující skutečný stav pozemků, nikoli jejich evidence, která
nemusí vždy být v souladu se skutečností a v případě takového nesouladu má
dojít k její opravě. Protože dle obsahu spisu, i zjištění provedených oběma
soudy, jde v daném případě o pozemky zastavěné trvalými stavbami, tedy pozemky
nikoli zemědělsky obdělávané, nelze při stanovení výše nájemného aplikovat
ustanovení § 22 odst. 10 zákona o půdě. Odvolací soud správně použil při určení
výše nájemného (když k dohodě účastníků nájemního vztahu nedošlo), ustanovení §
671 odst. 1 obč. zák., jehož použití nastupuje v důsledku ustanovení § 1 odst.
3 zákona o půdě.
Podle ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. tedy bylo třeba v daném
případě určit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy ( v tomto případě v době
vzniku práva nájmu ze zákona) s přihlédnutím k hodnotě věci a způsobu jejího
užívání. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud takto nepostupoval.
Naopak z jeho rozsudku je patrné, že vycházel z obsahu spisu včetně písemných
podkladů v něm založených, ze znaleckého posudku, který soud prvního stupně
rovněž při svém rozhodování využil jako nejkomplexnějšího, a hodnotil je v
souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. podle své úvahy, kterou dovolací soud nemůže
přezkoumávat. Otázka hodnocení důkazů je věcí soudu, který důkazy provádí;
odvolací soud vyvodil částečně odlišné závěry o ceně předmětných pozemků ze
znaleckého posudku, z nějž vycházel i soud prvního stupně, provedl však sám
znovu důkaz tímto posudkem a znalce opětovně vyslechl, přičemž využil další
jeho odborné znalosti. Dovolací soud proto rovněž neshledal oprávněným
dovolací důvod, který se týkal nesouladu skutkových zjištění odvolacího soudu s
provedenými důkazy ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud nepovažuje za správnou ani úvahu dovolatele, že žalobcům
přisoudil rozdíl mezi \"obvyklým nájemným a přiznaným nájemným\", tedy jakýsi
nový restituční nárok, a vycházel z fiktivní ceny, jako by se jednalo o
nezastavěné pozemky. Odvolací soud zřejmě za použití ustanovení § 136 o.s.ř.
naopak určil volnou úvahou výši nároku žalobců na zaplacení nájemného z pozemků
jako obvyklého nájemného ve smyslu ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. Kdyby
mělo být nájemné určeno podle stavu pozemku před jeho zastavěním, muselo by jít
o nájemné ze zemědělského pozemku, tedy podstatně nižší.
Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle
ustanovení
§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba zvlášť rozhodovat
o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků,
protože žalobcům, kteří by měli nárok na náhradu těchto nákladů ( § 243b odst.
4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková