24 Cdo 2077/2025-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po P. B., za účasti 1) P. S., zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní č. 600/21, 2) P. B. a 3) H. B., obou zastoupených Mgr. Nikolou Runštukovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 287/19, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 1775/2019, o dovolání P. B. a H. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 18 Co 141/2023-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání P. B. a H. B. (poz. syna a poz. manželky) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2023, č. j. 18 Co 141/2023-254, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to již proto, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výroky II. a III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, které dovolatelé rovněž výslovně napadají) [ust. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
2. Týká-li se dále dovolání napadeného rozhodnutí potvrzujícího usnesení soudu prvního stupně (výrok I.), z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže být za účelem jejího řešení dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
3. Pokud dovolatelé ve svém dovolání vznáší námitky stran vzniku stavby – rodinného domu č. p. XY v části obce XY v katastrálním území XY – jako samostatné nemovité věci, nikoliv jako součásti pozemku - stavební parcely č. XY [jakkoliv se tím dodatečně snaží vyvolat pochybnosti v tom ohledu, nenáležel-li snad rodinný dům do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a neměl-li tak být i vypořádán], dovolacímu soudu předkládají k řešení otázku, jež nebyla předmětem právního posouzení věci odvolacím soudem, který ohledně předmětného nemovitého majetku zcela zahrnutého do pozůstalosti vycházel ze závěru, že bez dohody dědiců nelze rozdělit pozůstalost jinak, než stanoví zákon, tj. stejným dílem (§ 1635 odst. 1 o. z.), a která tak nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, a proto již z tohoto důvodu není dovolání dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).
4. Dovolatelé přitom odvozují přípustnost dovolání od dvou zásadních argumentů, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jejich dovolání je přípustné taktéž pro jimi nastíněnou dosud neřešenou otázku. Zjevně však přehlíží, že jejich argumentace je spojena výlučně s rodinným domem a vyúsťuje v domněle „neodstranitelnou vadu řízení“ nastíněnou již shora v bodě 3. (pozn.: dovolateli je pro posuzovanou věc považován za rozhodující okamžik vzniku stavby a forma jejího vlastnictví). Budiž dodáno, že dovolatelé však již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vznesli námitky výhradně k rozdělení pozůstalosti (nikoliv k vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky), když uvedli zejména, že nesouhlasí s rozdělením majetku, především pokud jde o rodinný dům v XY, a že tento rodinný dům by chtěla vlastnit H. B., jelikož zde pobývá od roku 1993. Odvolací soud toto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že se nemohl bez dohody dědiců o jiném rozdělení majetku odchýlit od zákona. K tomuto závěru odvolacího soudu však dovolatelé v dovolání ani žádné (natož relevantní) dovolací argumenty ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) neuplatnili.
5. P. S. (poz. dcera) ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že se dovolatelé opírají o tvrzení, která ve svém prvotním dovolání (pozn.: míněno nesepsaném advokátem) nezmiňují, přičemž ani následně svá tvrzení nijak neprokazují, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto.
6. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolání P. B. a H. B. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) odmítl.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu