24 Cdo 214/2023-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve
věci nezletilých: a) AAAAA (pseudonym), narozená XY, b) BBBBB (pseudonym),
narozená dne XY, c) CCCCC (pseudonym), narozený XY, a d) DDDDD (pseudonym),
narozený XY, všichni státní příslušníci Ruské federace, bytem XY, pobyt v ČR
povolen na adrese XY, všichni zastoupeni procesním opatrovníkem Úřadem pro
mezinárodněprávní ochranu děti, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí č. 3/4,
dětí otce K. S., narozeného XY, státního příslušníka Ruské federace, pobyt v ČR
povolen na adrese XY, zastoupeného JUDr. Barborou Karetovou Ph.D., advokátkou
se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 81/55, za účasti T. B., narozeného XY, bytem
XY, o jmenování opatrovníka nezletilých, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 28 Nc 11001/2022, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 18 Co 264/2022-90, takto:
I. Dovolání otce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Otec se návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 3.2.2022 domáhal, aby
opatrovníkem všech nezletilých dětí byl jmenován T. B., který „je oprávněn
podat za nezletilé děti žádost o vydání cestovního pasu a jiných příslušných
dokladů v Ruské federaci, které umožní dětem příjezd do České republiky“, a „je
povinen doprovodit nezletilé děti z adresy jejich pobytu XY, Ruská federace do
České republiky a předat otci na adrese XY“. Návrh odůvodnil tím, že je
biologickým otcem všech nezletilých dětí, narozených v Ruské federaci z
náhradní matky, a jako otec je i zapsán v jejich rodných listech. Otec i
nezletilí jsou občany Ruské federace, v České republice byl všem povolen trvalý
pobyt. Otec se fakticky zdržuje (má zde bydliště a podnikání) v České
republice, zatímco nezletilí doposud žijí v Ruské federaci a péči o ně
zajišťují chůvy. Proti otci, který je právníkem specializovaným na problematiku
náhradního rodičovství a je aktivistou za práva neplodných párů i samostatných
rodičů, je v Ruské federaci vedeno trestní stíhání pro údajné obchodování s
lidmi. Vyšetřování je vedeno vyšetřovací komisí, zřízenou v lednu 2020, která
(vedle zadržení několika lékařů, pracovníků reprodukčních klinik, i právníků
specialistů na problematiku surogátního mateřství) zabavila při domovní
prohlídce mimo jiné cestovní doklady všech nezletilých dětí, bez nichž děti
nemohou vycestovat za otcem do České republiky. Otec, který má zájem žít s
nezletilými v České republice, však nemůže zažádat o vydání cestovních dokladů
nezletilých za situace, kdy je v Ruské federaci trestně stíhán. Proto požaduje,
aby soud pro obstarání této záležitosti a pro poskytnutí asistence na cestě do
České republiky ustanovil pana T. B. opatrovníkem nezletilých „podle § 465 a
násl. občanského zákoníku“. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 20.7.2022 č.j. 28 Nc 11001/2022-75
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle čl. 32 Smlouvy o právní
pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních,
sjednané mezi SSSR a ČSSR v Moskvě dne 12.8.1982 a vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále též jen „Smlouva“), jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako
nástupnické státy smluvních stran vázány, je v této věci (zřízení opatrovnictví
nezletilým dětem) dána pravomoc ruských státních orgánů, neboť nezletilí mají
ruské občanství, a není na místě aplikace zvláštního pravidla příslušnosti
podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy, jehož se dovolává otec. Soud prvního stupně
vysvětlil, že z gramatického výkladu čl. 33 odst. 2 Smlouvy (podle něhož v
neodkladných případech může orgán druhé smluvní strany sám učinit přiměřená
dočasná opatření podle svého právního řádu) vyplývá, že aplikace tohoto
zvláštního pravidla soudní příslušnosti je možná „pouze pro (jednotlivá)
poručnická a opatrovnická opatření, nikoliv pro konstituování opatrovnictví či
poručenství samého“.
Nadto by činnost opatrovníka, který má být jmenován,
„musela býti realizována na území České republiky a nikoliv tím způsobem, že by
opatrovník odjížděl vyřizovat záležitosti nezletilých v Ruské federaci“. Podle
poznatků z praxe ÚMPOD (procesního opatrovníka nezletilých) lze navíc
předpokládat, že v takovém případě by ruské orgány přikročily k přijetí
vlastních opatření, jimž by byla dána přednost před opatřením cizozemským. Protože na uvedených závěrech „nic nemění ani případný (otcem tvrzený)
šikanózní kontext postupu ruských orgánů, ani fakt, že dětem byl v České
republice povolen trvalý pobyt či deklarované kvality osoby navrhované za
opatrovníka“, soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci není dána mezinárodní
příslušnost českých soudů, a proto je nutno řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. K odvolání otce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2022 č. j. 18 Co
264/2022-90 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že z čl. 32 a 33 dvoustranné
mezinárodní smlouvy mezi SSSR a ČSSR ze dne 12.8.1982 vyplývá, že v daném
případě, kdy všechny nezletilé děti jsou státními příslušníky Ruské federace
jako jedné ze smluvních stran, jsou soudy této smluvní strany zásadně
mezinárodně příslušné k řízení o konstituování a zrušení opatrovnictví
nezletilých. Pokud tato Smlouva v čl. 33 odst. 1 výjimečně zakládá mezinárodní
příslušnost soudu, jehož pravomoc není dána na základě kritéria státního
občanství (podle čl. 32 Smlouvy), k přijetí „nezbytných poručenských nebo
opatrovnických opatření“ na ochranu zájmů občana smluvní strany, jejíž orgány
jsou ke zřízení nebo zrušení poručenství a opatrovnictví mezinárodně příslušné,
vztahuje se úprava „pouze na situaci, kdy tato osoba má na území smluvní strany
zasahujícího soudu bydliště, přechodný pobyt nebo majetek“. V daném případě
však „hypotéza článku 33 odst. 1 Smlouvy není splněna“, neboť nezletilí občané
Ruské federace se fakticky zdržují na území Ruské federace a z povahy
navrženého opatření se podává, že se netýká majetku na území České republiky. Z
čl. 33 odst. 2 Smlouvy se pak podává, že mezinárodní příslušnost soudu jedné
smluvní strany k přijetí přiměřeného neodkladného dočasného opatření (odlišného
od nezbytného poručenského nebo opatrovnického opatření ve smyslu čl. 33 odst. 1 Smlouvy) je založena pouze pro případ, kdy je nutno zasáhnout ve prospěch
občana druhé smluvní strany, který se nachází na území smluvní strany
zasahujícího soudu. Proto za dané situace, kdy nezletilí občané Ruské federace
v době zahájení řízení fakticky bydleli (a dosud bydlí) na území Ruské
federace, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „k dovození absence
podmínek pro výjimečné uplatnění mezinárodní příslušnosti českých soudů podle
článku 33 odst. 1, resp. 33 odst. 2 Smlouvy zcela postačuje již skutečnost, že
bydliště nezletilých nebylo v době podání návrhu na území České republiky“.
Otcem namítané „okolnosti, týkajících se důvodů, pro něž necestuje do Ruské
federace, jsou z výše uvedených důvodů pro posouzení mezinárodní příslušnosti
českých soudů k řízení o návrhu na jmenování opatrovníka nezletilým zcela
nerozhodné“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že není
správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána mezinárodní
příslušnost českých soudů. Otec nijak nezpochybňuje, že podle čl. 32 Smlouvy
mezi ČSSR a SSSR ze dne 12.8.1982 by za běžných podmínek byla ke zřízení
opatrovnictví nezletilých dána pravomoc orgánů Ruské federace, má však za to,
že na jeho případ „přiléhá výjimka z tohoto pravidla aplikovatelná pro
mimořádné případy uvedená v čl. 33 odst. 2 Smlouvy, podle kterého je dána
kompetence českých soudů v neodkladných případech o ustanovení opatrovníka
rozhodnout“. Postup podle tohoto článku Smlouvy je podle mínění dovolatele
odůvodněn samotnou povahou situace, když se jedná o nezletilé děti bez osobních
dokladů, bez styku s otcem, svým jediným rodičem, a bez možnosti fakticky
vycestovat z Ruské federace. Děti jsou prakticky uvězněny v Ruské federaci, kdy
navíc s přihlédnutím k aktuální mezinárodně politické situaci není vyloučeno
ani definitivní uzavření státních hranic mezi dotčenými státy. Jen těžko si tak
lze představit větší neodkladnost a nezbytnost přijmout přiměřené opatření než
zajistit ochranu těmto nezletilým dětem. Opačná argumentace soudů podle mínění
otce „postrádá logiku a ve svém důsledku vede k absurdním závěrům“. Jestliže
soudy dovozují, že podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy je možno činit pouze určitá
(jednotlivá) opatrovnická opatření, znamenalo by to, že v případě jakékoliv
mimořádné situace soudy neučiní žádné opatřeni, nebyl-li již v minulosti,
pravděpodobně pro jistotu, jmenován opatrovník smluvní stranou, jíž je
opatrovaný občanem. Za těchto okolnosti by ale čl. 33 odst. 2 Smlouvy zcela
postrádal význam, neboť by se neaplikoval prakticky nikdy. V pochybnostech měly
soudy zvolit extenzivní výklad daného ustanovení a interpretovat jej mimo jiné
ve světle judikatury Ústavního soudu, Vídeňské úmluvy o smluvním právu a Úmluvy
o právech dítěte, „vše navíc v kontextu aktuální mezinárodněpolitické situace,
kdy Rusko je dnes de facto teroristickým státem, který na Ukrajině bombarduje
civilní cíle, včetně škol a nemocnic, jsou s ním omezovány diplomatické styky a
jsou vůči němu přijímány bezprecedentní mezinárodní sankce“. Dovolatel přitom
poukázal na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá nepřijatelností
přepjatého formalismu při výkladu právních předpisů, s tím, že okolností, která
může výklad psaného práva ovlivnit, jsou mimo jiné i společenské změny, mezi
které podle názoru otce nyní bezesporu patří současný válečný konflikt mezi
Ruskem a Ukrajinou.
V nynější situaci je tedy „při výkladu Smlouvy zcela
namístě upřednostnit výklad, který umožní efektivní ochranu jednotlivce, než
výklad, který dovozuje nemožnost učinit jakékoliv opatření k ochraně děti
(navíc s trvalým pobytem v České republice) uvězněných v režimu, který
momentálně více než kdy jindy nedodržuje základní lidská práva ani normy práva
mezinárodního“. Ostatně i ratifikované mezinárodní smlouvy, které jsou součástí
právního řádu České republiky, by měly podléhat stejným výkladovým metodám,
jako jiné prameny práva, minimálně do té míry, že primárním cílem při
interpretaci je vždy efektivní výklad právních norem a ochrana práv
jednotlivce“. To vyplývá i z Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejíž smluvní
stranou je jak Česká republika (vyhlášená pod č. 15/1988 Sb.), tak Ruská
federace. Dovolatel závěrem vytkl soudům, že při výkladu Smlouvy nezohlednily
nejlepší zájem dítěte (příp. důležitost sjednocení rodiny), ačkoli povinnost
jej zohlednit vyplývá mimo jiné z Úmluvy o právech dítěte, kterou rovněž
ratifikovala jak Ruská federace, tak Česká republika. Nejlepší zájem dětí
neprosazoval ani opatrovník dětí ustanovený pro dané řízení, který „zaujal
relativně alibistické stanovisko případ dále neřešit a ponechat děti napospas
ruským úřadům“, ačkoli se lze domnívat, že v zemi, jíž jsou státními občany,
jejich nejlepší zájem není ani v nejmenším sledován. S ohledem na uvedené otec
navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V daném případě závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky určení
mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu ve věci jmenování opatrovníka
(zřízení opatrovnictví) k nezletilým dětem, které jsou státními příslušníky
Ruské federace a zároveň se v tomto státě fakticky žijí (bydlí), zatímco jejich
jediný rodič (otec), rovněž státní příslušník Ruské federace, žije v České
republice, kde má (i s dětmi) povolen trvalý pobyt. Jedná se přitom o otázku
vyplývající z aplikace procesního práva (zastavení řízení podle § 104 odst. 1
o. s. ř.
pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní
pravomoci soudu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti
meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. § 30 zákona č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních), je nerozhodná (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19.12.2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu, že tato
právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena,
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání otce je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Obvyklé bydliště nezletilých dětí na území jiného státu (zde v Ruské federaci),
než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek. V projednávané
věci nejsou pochybnosti o tom, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu pro
dané řízení je nutno posoudit podle pravidel (kritérií) obsažených ve Smlouvě
mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských
socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech
občanských, rodinných a trestních ze dne 12.8.1982, vyhlášené pod č. 95/1983
Sb. (dále též jen „Smlouva“), jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako
nástupnické státy smluvních stran vázány (srov. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o
mezinárodním právu soukromém). Podle čl. 32 Smlouvy je ke zřízení nebo zrušení poručenství a opatrovnictví
dána pravomoc orgánu smluvní strany, jejímž občanem je osoba, které se
poručenství nebo opatrovnictví zřizuje nebo zrušuje, pokud tato smlouva
nestanoví něco jiného. Podle čl. 33 odst. 1 je-li třeba učinit nezbytná poručenská nebo opatrovnická
opatření na ochranu zájmů občana jedné smluvní strany, který má bydliště,
přechodný pobyt nebo majetek na území druhé smluvní strany, orgán této smluvní
strany uvědomí o tom bezodkladně orgán, jehož pravomoc je dána podle článku 32. Podle čl. 33 odst. 2 v neodkladných případech může orgán druhé smluvní strany
sám učinit přiměřená dočasná opatření podle svého právního řádu, avšak musí
bezodkladně uvědomit orgán, jehož pravomoc je dána podle článku 32. Tato
opatření zůstávají v platnosti až do doby, kdy orgán uvedený v článku 32 přijme
jiné rozhodnutí. Z citovaných ustanovení vyplývá, že v daném případě ke zřízení opatrovnictví
(jmenování opatrovníka) na ochranu zájmů dotčených nezletilých dětí, které jsou
státními příslušníky (občany) Ruské federace, jsou zásadně mezinárodně
příslušné (mají pravomoc rozhodnout) soudy Ruské federace. České soudy mohou i
při neexistenci pravomoci (mezinárodní příslušnosti) podle čl. 32 Smlouvy
učinit pouze neodkladná (dočasná) opatření za podmínek uvedených v čl. 33 odst. 2 Smlouvy. Z této koncepce právní úpravy, akcentující zásadu nezasahování do
pravomoci orgánů druhé smluvní strany, je zřejmé, jak správně uvažují rovněž
soudy obou stupňů, že na základě čl. 33 odst.
2 Smlouvy (za podmínek tam
uvedených) jsou české soudy oprávněny přijmout (učinit) pouze jednotlivá
opatrovnická opatření dočasné povahy, o jejichž provedení musí být příslušné
ruské orgány bezodkladně informovány. Přijetí těchto neodkladných opatření
podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy přitom není podmíněno (jak korektně uvažuje i
dovolatel) předchozím „zřízením opatrovnictví“ dotčené osobě orgánem druhé
smluvní strany (Ruské federace), jehož pravomoc je dána podle čl. 32 Smlouvy. Naopak vzhledem k výjimečnosti situace, jíž se zmíněný článek Smlouvy týká, je
zřejmé, že spíše se bude jednat o opatření vůči osobě, k níž doposud
opatrovnictví zřízeno nebylo. Dovolateli lze přisvědčit potud, že jeho návrhem
je takováto aktivita českých soudů (podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy) zamýšlena,
jestliže požaduje, aby jmenovaný opatrovník byl oprávněn (a povinen) pouze ke
zcela určitě vymezeným úkonům na ochranu dotčených nezletilých dětí (podání
žádosti na vydání cestovních dokladů nezletilých dětí a jejich doprovod do
České republiky). Při posouzení, zda v projednávané věci lze dovodit mezinárodní příslušnost
(pravomoc) českých soudů, je třeba mít na zřeteli, že čl. 33 Smlouvy zakládá
pravomoc českých soudů, i když není dána podle čl. 32 Smlouvy, pouze v situaci
předvídané v odstavci 2 tohoto článku. Podle čl. 33 odst. 1 Smlouvy, je-li
třeba učinit nezbytná opatrovnická opatření na ochranu zájmů státního
příslušníka občana Ruské federace, který „má na území České republiky bydliště,
přechodný pobyt nebo majetek“, jsou české soudy toliko povinny (a oprávněny) o
této situaci uvědomit příslušný orgán Ruské federace, jehož pravomoc je dána
podle čl. 32 Smlouvy; uvedené ustanovení však pravomoc českých soudů rozhodnout
v takových případech – a potud se odvolací soud ve svém úsudku mýlí –
nezakládá. Oproti tomu čl. 33 odst. 2 Smlouvy, ze kterého dovozuje pravomoc českých soudů
v dané věci sám dovolatel, mohou české soudy v neodkladných případech samy
učinit (je zde založena jejich pravomoc) přiměřená dočasná opatření podle svého
právního řádu, která platí „do doby, kdy orgán uvedený v článku 32 přijme jiné
rozhodnutí“. Jelikož uvedené ustanovení neobsahuje podmínku, že osoba (zde
nezletilé děti), jíž se má opatření týkat, „má na území České republiky
bydliště, přechodný pobyt nebo majetek“, je zřejmé, že neodkladná opatrovnická
opatření mohou české soudy učinit i vůči osobě, u níž je vazba (poměr) k České
republice v menší kvalitě, než s jakou se počítá v čl. 33 odst. 1 Smlouvy. Vždy
se však musí jednat o osobu, která se v době rozhodování soudu v České
republice alespoň fyzicky nachází (anebo zde má nějaký majetek), tak aby zde
existoval vůbec nějaký vztah (vazba) této osoby k České republice, jejíž orgány
(české soudy) mají této osobě (jejím zájmům) poskytnout přiměřenou neodkladnou
a dočasnou ochranu. Z této premisy pak vychází logický úsudek, že ochranu této
osoby a jejích zájmů lze touto formou (opatřeními podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy)
úspěšně realizovat (s adekvátními právními následky) toliko na území České
republiky, jejíž orgány (soudy) tato neodkladná opatření přijaly.
Pouze takový
výklad lze považovat za recipročně (vzájemně) souladný se zájmy obou smluvních
stran, který náležitě respektuje nejen práva a zájmy dotčeného (ohroženého)
jednotlivce, ale i mezinárodní suverenitu obou smluvních stran, tedy jak Ruské
federace, tak v obdobných případech i České republiky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost (pravomoc)
českých soudů k přijetí neodkladných (dočasných) opatrovnických opatření podle
čl. 33 odst. 2 Smlouvy je dána pouze vůči osobě, která je v rozhodné době
alespoň fyzicky přítomna na území České republiky nebo zde má majetek, přičemž
působnost těchto opatření lze vztáhnout pouze na území České republiky (vůči
orgánům České republiky). Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že samotná okolnost, že dotčené
nezletilé děti, na jejichž ochranu jsou opatrovnická opatření navrhována, mají
na území České republiky (spolu s jejich otcem, rovněž státním příslušníkem
Ruské federace) povolen trvalý pobyt, pro aplikaci čl. 33 odst. 2 Smlouvy
nepostačuje, jestliže zde (v České republice) dotčené děti fyzicky nejsou
přítomny (ani zde doposud nikdy nebyly a ani zde nemají žádný majetek). Navíc –
jak správně upozorňuje i soud prvního stupně – otcem navržená opatrovnická
opatření mají přesah mimo území České republiky, neboť mají být realizována
především na území Ruské federace (prostřednictvím orgánů Ruské federace). Za
této situace proto odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení
– dospěl k věcně správnému závěru, že „české soudy nejsou k danému řízení
mezinárodně příslušné“. Opačný závěr přitom nelze dovodit ani s ohledem na specifické okolnosti daného
případu. Za daného skutkového stavu dovolací soud sdílí obavy dovolatele o osud
jeho nezletilých dětí a nepochybuje o tom, že navrhovaná opatrovnická opatření
zřejmě sledují jejich zájmy a ochranu a směřují ke sjednocení rodiny. Přesto
však s ohledem na výše podaný výklad nelze návrhu dovolatele vyhovět, neboť
nelze pominout skutečnost, že vztah dotčených nezletilých dětí k České
republice (jejímu území, jejím orgánům i její jurisdikci) doposud není – s
ohledem na jejich dosavadní fyzickou nepřítomnost na území České republiky – v
takové kvalitě, aby české soudy mohly v jejich (byť nepochybně nepříznivé)
situaci patřičně zasáhnout. Okolnosti, které dovolatel akcentuje ve prospěch
svých opačných úvah (poukazuje-li zejména na současnou mezinárodně politickou
situaci, trestní stíhání otce na území Ruské federace i dosavadní přístup
ruských úřadů k dětem), nemohou odůvodnit nerespektování mezinárodněprávních
závazků, které České republice plynou z čl. 32 a 33 Smlouvy. Naopak jde spíše o
důvody, pro které nelze rozumně očekávat, že by orgány Ruské federace v dané
věci přistoupily k výkladu závazků České republiky odlišně (ve prospěch názoru
dovolatele). Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by
bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání otce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu