24 Cdo 22/2025

24 Cdo 22/2025-499

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po H. Ch., zemřelé dne 14. května 2022, za účasti 1) P. Z., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 1047/17, 2) L. Z., 3) N. Z., obou zastoupených JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, a 4) O. Z., zastoupeného Mgr. Romanem Sulánským, advokátem se sídlem v Hrádku, Pod tratí č. 275, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 405/2022, o dovolání účastníka 4) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2024, č. j. 15 Co 159/2024-427, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. února 2024, č. j. 13 D 405/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2024, č. j. 13 D 405/2022-390, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

1. Řízení ve věci pozůstalosti po H. Ch., zemřelé dne 14. 5. 2022 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 D 405/2022-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Radim Neubauer, notář v Praze 1 (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).

2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 13 D 405/2022-380, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2024, č. j. 13 D 405/2022-390, uložil pozůstalým vnoučatům O. Z., L. Z. a N. Z., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 3 proti pozůstalému synovi P. Z. žalobu na určení, že jsou, spolu s ním, dědici zůstavitelky na základě její závěti ze dne 13. 1. 2022. Poučil je (mimo jiné) o tom, že pokud by některý z odkázaných dědiců žalobu včas nepodal, musí směřovat kromě pozůstalého syna P. Z. též proti tomuto dědici. Zároveň přerušil řízení o pozůstalosti, a to do doby rozhodnutí o sporných skutečnostech, případně do doby marného uplynutí lhůty, v níž má být podán žalobní návrh. Uvedl, že vzhledem k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 15 Co 322/2023-367, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o určení okruhu dědiců (§ 169 z. ř. s.) z důvodu existence sporu mezi účastníky o otázku dědického práva, nezbyla soudu jiná možnost, než odkázat ve smyslu § 1673 odst. 1 o. z. a § 91 odst. 2 o. s. ř. (jako nerozlučné společníky) k podání žaloby ty účastníky, kteří odvozují své dědické právo výlučně ze závěti sepsané ve formě soukromé listiny. Konstatoval, že dědické právo pozůstalého syna P. Z. se jeví jako nejsilnější, neboť mu svědčí dědický nárok jak v případě dědění ze závěti, tak v případě dědění ze zákona.

3. K odvolání O. Z. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 8. 2024, č. j. 15 Co 159/2024-427, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky ze dne 13. 1. 2022 je platným právním jednáním zůstavitelky, když byla zpochybněna výpověď svědků této závěti a pravost jejího podpisu. Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení, což soud odpovídajícím způsobem učinil. Dodal, že soudní komisař je povinen provést výslechy svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal O. Z. dovolání. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyvstala otázka hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Předně se domnívá, že odvolací soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022, avšak rozhodl „zcela odlišně“, když mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, nemůže být sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na allografní závěti, a když allografní závěť je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, například prostřednictvím tvrzení o tom, že tyto osoby svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod. Ze strany účastníků řízení je tedy nutná určitá kvalita tvrzení nad rámec pouhého konstatování, že se nejedná o podpis zůstavitelky či obecných tvrzení ke svědectví osob.

Upozorňuje mimo jiné na to, že v daném případě došlo ze strany jediného zákonného dědice P. Z. právě ke zpochybnění závěti pouze na základě pravosti podpisu, když dále však ničeho proti závěti nenamítal, naopak posléze učinil prohlášení, že závěť uznává za platnou a pravou. Ani účastníci L. Z. a N. Z. nevznesli jakékoliv námitky, které by odpovídaly požadavkům na zpochybnění závěti vyjádřeným v citovaných usneseních dovolacího soudu. V těchto souvislostech předkládá k řešení otázku, zda účastníci řízení N.

Z. a L. Z. měli být vyzváni k podání žaloby dle § 170 z. ř. s., když postup podle tohoto ustanovení z. ř. s. je odůvodnitelný pouze u těch dědiců, kteří si činí právo na dědictví. V posuzované věci se přitom jedná o účastníky řízení, kterým náleží dědické právo pouze na základě závěti zůstavitelky, a tudíž nemohou (z logiky věci) zároveň neodmítnout dědictví, být účastníky dědického řízení a přitom zpochybňovat své postavení dědice z titulu závěti, pokud jim nenáleží zákonná posloupnost dle tříd.

Podle jeho názoru jednání daných účastníků „zcela jednoznačně směřuje k nepoctivému záměru“, jenž počítá s teoretickou možností získání pozůstalosti po jejich otci P. Z., který je jediným zákonným dědicem zůstavitelky, kdy se tímto jednáním pokouší zvrátit poslední vůli zůstavitelky (jejich babičky). V návaznosti na uvedené považuje dovolatel za „zcela nelogické, nesmyslné a nesprávné“, aby k podání žaloby na určení, že jsou závětními dědici po zůstavitelce, byli vyzváni kromě O. Z. i N. Z. a L.

Z., kteří sami tuto skutečnost v rámci dědického řízení rozporují. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu (jakož i usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení) zrušil, věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení a aby dovolateli přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

5. Ve vyjádření k dovolání P. Z. považuje podané dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Pokud se týká důvodů pro odmítnutí, spatřuje je jak ve svých předchozích vyjádřeních ve věci, tak i ve vyjádření k žalobě O. Z. podané dne 13. 11. 2024.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu (mimo jiné) zjištěno, že dědické právo po zůstavitelce svědčí ze zákona pozůstalému synovi P. Z. V průběhu řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla před soudem prvního stupně předložena O. Z. závěť zůstavitelky pořízená dne 13. 1. 2022 za účasti dvou svědků (dále též jen „závěť“), kterou ustanovila dědici svého vnuka O. Z. a svého syna P.

Z. (ve vztahu k nemovitostem v závěti dále specifikovaným) a svou vnučku N. Z. a svého vnuka L. Z. (ve vztahu k finančnímu majetku do výše částky 1 500 000 Kč a do výše částky 500 000 Kč). K závěti bylo připojeno svědectví o učiněné závěti, podle nějž oba svědci potvrdili svým podpisem na závěti, že zůstavitelka „před nimi současně přítomnými svědky výše uvedenou závěť dnes vlastní rukou podepsala“ a „výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli“. P. Z. podáním ze dne 5. 10. 2022 zpochybnil platnost a pravost závěti s tím, že předložil odborné stanovisko soudní znalkyně Anny Grabowské (se specializací na grafologii) k pravosti podpisu zůstavitelky na závěti se závěrem, že „ve vyšší rovině pravděpodobnosti“ závěť napsal odlišný pisatel a že „rovina pravděpodobnosti je uvedena z důvodu předložení veškerých listin v kopiích“.

Ke zpochybnění pravosti závěti došlo taktéž podáním N. Z. a L. Z. ze dne 14. 2. 2023, a to z hlediska pravosti podpisu zůstavitelky na závěti i pro nesrovnalosti ve výpovědích svědků závěti ( spatřované jmenovitě v popisu průběhu dne, kdy měla být listina podepsána, pořadí, v jakém na místo dorazili svědci a O. Z., rozdílné časové „dotaci“, kterou svědci přisoudili samotnému úkonu podpisu závěti, nelogičnosti v tom, aby zůstavitelka chtěla podpis závěti později zopakovat u notáře, a nedostatku povědomí svědků o tom, v jaký den v týdnu k podpisu závěti došlo, jaké bylo počasí a jak byla zůstavitelka k podpisu ustrojena).

V podání vyjádřili přesvědčení, že „je jisté, že pokud dokument označený jako závěť nebyl podepsán zůstavitelkou, jsou výpovědi svědků nepravdivé bez dalšího“. Z „dohody účastníků dědického řízení“, uzavřené dne 8. 2. 2023 mezi P. Z. a O. Z. a vycházející ze závěti zůstavitelky, pak vyplývá, že „činí nesporným a společně svobodně a vážně prohlašují, že závěť zůstavitelky ze dne 13. 1. 2022 obsahuje svobodnou a vážnou vůli zůstavitelky a jako taková je pravá a platná“. O. Z. závěť rovněž uznal za platnou (a v otázce platnosti závěti vystupoval i nadále v souladu s prvotním sdělením ze dne 1.

1. 2023). Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j. 13 D 405/2022-335, rozhodl „v zájmu odstranění nejasností“, že jako s účastníky pozůstalostního řízení bude nadále jednáno se všemi potenciálními dědici, tj. účastníky 1) až 4). V odůvodnění usnesení vydaného podle ustanovení § 169 z. ř. s. zmínil, že pozůstalý syn P. Z. sice podáním, učiněným dne 5. 10.

2022 do datové schránky soudního komisaře, popřel pravost a platnost závěti (námitkami směřujícími zejména k pravosti podpisu závěti zůstavitelkou), avšak vyjádření omylem nebylo založeno do spisu, a proto se k němu až do 15. 2. 2023, kdy se na něj odvolali účastníci 2) a 3), nepřihlíželo. Zároveň však konstatoval, že zákonný dědic P. Z. – jako jediný účastník pozůstalostního řízení, který by mohl získat zpochybněním závěti – pravost závěti zůstavitelky již nadále nezpochybňuje (jak vyplývá mj. i z dohody ze dne 8.

2. 2023 o budoucím vypořádání pozůstalosti po zůstavitelce). K odvolání účastníků 3) a 4) odvolací soud usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 15 Co 322/2023-367, zrušil toto rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že mezi P. Z. a O. Z. na straně jedné a N. Z. a L. Z. na straně druhé existuje spor o to, na základě jakého dědického titulu by mělo být určeno dědické právo k pozůstalosti, zda na základě zákona či závěti, přičemž dědická práva z těchto titulů plynoucí vedle sebe nemohou obstát. Vyřešení otázky dědického práva přitom závisí podle názoru odvolacího soudu na prokázání toho, zda je závěť pravá či nikoliv, tj. na prokázání skutkových okolností, které jsou mezi dědici sporné, a proto je nutný postup podle ust.

§ 170 z. ř. s.

10. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých skutkových okolností lze dospět k závěru, že došlo ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., a jak má být v řízení o pozůstalosti vymezen odkaz k uplatnění dědického práva žalobou, jestliže je popřena pravost závěti pořízené před dvěma svědky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastníka 4) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

12. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 14. 5. 2022, řídí se dědické právo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“). V řízení o pozůstalosti postupuje soud podle zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

13. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic), a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují.

14. Nemohou-li vedle sebe obstát dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.

15. Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou.

16. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1672 o. z.).

17. Ustanovení § 1672 o. z. (s doplňujícím výkladovým pravidlem v ustanovení § 1673 o. z.) dává obecný návod, jak postupovat, odporují-li si dědická práva více osob, nepostihuje však možné varianty „střetu“ dědických práv, resp. dědických titulů jako podkladu pro uplatňování dědického práva, a nerozlišuje ani charakter těchto sporů (právní a skutkový), při řešení sporu o dědické právo jsou proto vždy výchozími ustanoveními § 169 z. ř. s. a § 170 z. ř. s. (k tomu srov. již právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2012/2022).

18. Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, postupuje soud podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.

19. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021).

20. Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné závěti (coby soukromé listiny) se může uplatnit tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.

21. Z obsahu spisu je podle dovolacího soudu zřejmé, že v dosavadním řízení před soudy obou stupňů účastníci nepředestřeli tvrzení o rozhodných skutečnostech týkajících se pravosti a platnosti listiny označené jako „závěť“ ze dne 13. 1. 2022 (byť jsou přesvědčeni o opaku), zejména pak neuvedli takové skutkové okolnosti (tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jakož i okolnost, že samotný svědek závěti odvolal své předchozí svědectví, k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021), které by v daném případě zásadně zpochybňovaly svědectví osob, jež se na allografní závěť jako svědci podepsali a svým podpisem stvrdili i okolnost, že zůstavitelka před současně přítomnými svědky výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli, a závěť před nimi podepsala. Pokud pak účastníci (vyjma dovolatele) – pozn.: účastník 1) alespoň po nějakou fázi řízení – směřovali své námitky výhradně k samotné pravosti podpisu závěti zůstavitelkou, neodůvodňují takové poznatky postup podle ust. § 170 z. ř. s. [k tomu srov. právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, na které je taktéž odkazováno v dovolání a v němž byl vyjádřen právní názor, že je-li založeno dědické právo na allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. (nyní § 1534 o. z.), není odůvodněn postup podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) jen proto, že je v řízení (mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví) sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti; tyto závěry vyslovené za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou přenositelné i do poměrů právní úpravy účinné od 1. 1. 2014].

22. Je třeba upřesnit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu akcentuje svědectví osob, které jsou na allografní závěti podepsány, a dovozuje, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 476b obč. zák., nyní § 1534 o. z.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018). Uvedený závěr se uplatní pro ty případy, kdy soud bude hodnotit výpovědi svědků závěti jako věrohodné (obdobně i soud prvního stupně v posuzované věci). Svůj význam naopak může mít závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti například právě jako jeden z důkazů při (relevantně) tvrzené nevěrohodnosti svědků závěti a žalobním tvrzení, že závěť je ve skutečnosti falsum a že tyto osoby ve skutečnosti svědky závěti vůbec nebyly, tedy že jsou tato svědectví smyšlená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1960/2023).

23. Na základě uvedených poznatků nebylo (prozatím) možné dovodit, že v projednávané věci vznikl mezi účastníky spor o dědické právo a že takový spor vznikl mezi účastníky z důvodu, že si činí právo na dědictví po zůstavitelce z různých dědických titulů (ze zákona a ze závěti), přičemž dědická práva z těchto titulů plynoucí vedle sebe nemohou obstát, viz názor odvolacího soudu (odůvodnění výše, bod 9. in fine). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že za tohoto stavu věci soudy nepostupovaly správně podle ust. § 170 z. ř. s.

24. K samotnému odkazu do sporného řízení, z obsahu spisu vyplývá, že soudy v projednávané věci odkázaly nejen účastníka 4), ale i účastníky 2) a 3), aby své právo uplatnili žalobou na určení, že jsou závětními dědici po zůstavitelce, přestože sami účastníci 2) a 3) neprojevili žádný zájem na tom, aby jejich dědické právo ze závěti zůstalo zachováno. Dochází-li přitom ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, jeví se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla právní důvod dědického práva osoby, která z listiny odvozuje své právo. Je zároveň nezbytné, aby osoba popírající pravost takového pořízení uvedla zřetelný (konkrétní) důvod k pochybnostem o právním důvodu (titulu) k dědění ze závěti (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 až 1720). 2 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 450), včetně případných věrohodných důkazů o svém tvrzení. Nelze souhlasit ani s tím, že by soud prvního stupně za dané situace správně vymezil žalobní petit, pokud odkázal účastníky 2), 3) a 4), aby podali proti účastníkovi 1) žalobu na určení, že jsou, spolu s ním, dědici zůstavitelky na základě její závěti ze dne 13. 1. 2022. Soudům je v tomto ohledu především třeba vytknout, že nevzaly v úvahu, že byť podle závěti zůstavitelky svědčí dědické právo všem účastníkům a přestože účastník 1) odvozuje své dědické právo nejen ze závěti, ale i ze zákona, není pojmově dobře možné, aby se účastníci na straně žalující domáhali určení, že jsou dědici ze závěti spolu se žalovaným účastníkem (k tomu srov. opět např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2012/2022).

25. Pro dosavadní řízení je dále nepodstatné, že dovolacímu soudu bylo po zahájení dovolacího řízení postoupeno (spolu s vyjádřením P. Z. k dovolání) i jeho „vyjádření k žalobě O. Z. ze dne 13. 11. 2024“, v němž účastník 1) neuznává nárok uplatněný v žalobě ze dne 13. 11. 2024 a má za to, že ostatní účastníci 2), 3) a 4) nejsou dědici zůstavitelky, přičemž podáním této žaloby (proti P. Z., L. Z. a N. Z. jako žalovaným) bylo u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 11. 2024 zahájeno sporné řízení (vedené pod sp. zn. 6 C 334/2024). Skutečnosti uvedené ve vyjádření k žalobě nebyly známy v době rozhodování odvolacího soudu a k těmto skutkovým novotám nemůže přihlédnout ani Nejvyšší soud, pro jehož rozhodnutí je vždy určující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f o. s. ř.).

26. V dalším řízení o pozůstalosti však již soudy budou mít na zřeteli i vyjádření účastníka 1) dle bodu výše, neboť z něj vyplývá nejen, že neuznává nárok uplatněný v žalobě ze dne 13. 11. 2024 a má za to, že ostatní účastníci 2), 3) a 4) nejsou dědici zůstavitelky, ale ve svém podání dále rozvádí (nově) jako důvody nepravosti a neplatnosti předmětné závěti (kromě absence vlastnoručního podpisu zůstavitelky) i namítané vady projevu vůle zůstavitelky, zejména pak, že „závěť z 13. 1. 2022 neobsahuje svobodnou a vážnou vůli zůstavitelky“ a že „svědci jsou nedůvěryhodní, rozdílní, na základě jejich zásadních rozporů ve výpovědích ze dne 1.

12. 2022“, k čemuž uvádí další tvrzení. Tato tvrzení jsou přitom způsobilá založit postup podle ust. § 170 z. ř. s., jehož důvodem může být např. i spor o to, zda zůstavitel pořídil závěť svobodně nebo k tomu byl donucen (srov. např. Macková, A., Muzikář, L. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges, 2016, s. 317). V novém odkazovém řízení ve věci pak pozůstalostní soud náležitě zohlední tvrzení účastníka 1), příp. ho povede k řádnému doplnění tvrzení dosavadních, a přihlédne i ke všem dalším tvrzeným skutečnostem rozhodným pro vyřešení sporu o dědické právo po zůstavitelce.

Je třeba přihlédnout také k tomu, že v případě, že zákonný dědic zpochybňuje pravost či platnost pořízení pro případ smrti jako dědického titulu pro více (závětních) dědiců, je i nadále důvodné, aby pasivní (závětní) dědicové byli stranou žalovanou ve sporu zahájeném aktivním (závětním) dědicem (dědicem, který si nárokuje dědické právo, jež se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší). Výsledek sporu přitom musí být vztáhnut i na ostatní dědice z daného dědického titulu; není možné, aby ve vztahu k jednomu dědici byla závěť neplatná a ve vztahu k jinému platná (k tomu srov. názor vyjádřený rovněž v odborné literatuře, např. Talanda, A., Plašil, F.

Spory o dědické právo ve světle poslední judikatury, publikované v časopise Ad Notam, č. 3, ročník 2024). Pokud se týká sporného řízení, žalobce O. Z. pak může dostát povinnosti uložené usnesením ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. i tak, že již dříve podanou žalobu uvede do souladu s tímto usnesením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016, od nějž není třeba se odchylovat ani za účinnosti právní úpravy od 1. 1. 2014).

27. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující odkaz účastníků řízení o pozůstalosti do sporného řízení je předčasné, a tudíž nesprávné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně opravného usnesení, Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

28. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soudy obou stupňů

závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2025

JUDr. Roman Fiala předseda senátu