USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci navrhovatele O. Č., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Romanem Sulánským, advokátem se sídlem v Hrádku, Pod tratí č. 275, proti nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY, zastoupenému opatrovníkem pro řízení Městskou částí Praha 19, se sídlem úřadu městské části v Praze 19, Semilská č. 43/1, matce J. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, za účasti otce O. N., narozeného dne XY, bytem v XY, o popření otcovství a určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 61 Nc 504/2021, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 28 Co 102/2022-323, takto:
I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit matce nezletilého na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 876 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Vargy, advokáta se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí č. 1808/3. III. Ve vztahu mezi navrhovatelem, nezletilým dítětem a matrikovým otcem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Navrhovatel se návrhem ze dne 26. 2. 2021 domáhal určení, že bývalý manžel matky není otcem nezletilého a určení, že navrhovatel je otcem nezletilého. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 61 Nc 504/2021-178, výrokem I. zamítl návrh navrhovatele na určení, že O. N. není otcem nezletilého, a výrokem II. zamítl návrh navrhovatele na určení, že navrhovatel je otcem nezletilého, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že otcovství bývalého manžela k nezletilému bylo určeno tzv. první domněnkou otcovství, když rozsudek o rozvodu matky a otce nabyl právní moci 28.
1. 2021, a nezletilý se narodil v XY. Matka se s navrhovatelem seznámila na podzim 2019, intimně spolu žili od března 2020 do srpna 2020, ve společném soužití od května 2020 do září 2020. Intimní styk v době rozhodné pro početí měla matka i s matrikovým otcem nezletilého. Manželství matky a otce procházelo krizí, v době rozvodu se již otec rozvádět nechtěl, s ohledem na podmínky hypotečního úvěru však již rozvod nerušil. Matka s matrikovým otcem (bývalým manželem) spolu opět žijí ve společném soužití od 10.
září 2020, starají se o tři děti a uvažují o uzavření sňatku. Matka i matrikový otec považují za biologického otce matrikového otce. Mezi matkou, matrikovým otcem, nezletilým a jeho sourozenci jsou vytvořeny sociální vazby, které požívají ochranu a měly by se rozvíjet. Ačkoli by biologickým otcem nezletilého mohl být navrhovatel, za biologického otce se považuje i matrikový otec. Soud zvažoval, zda možné biologické otcovství může převážit nad současným sociálním a právním stavem. Matka i otec uvedli, že nebudou popírat otcovství k nezletilému, což na základě zjištěných skutečností není v rozporu se zájmem nezletilého.
Navrhovateli zákon nepřiznává aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému, ten může podat pouze manžel matky a matka. Jak je uvedeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/2016, navrhovatel by se mohl domáhat styku s nezletilým, pokud by to bylo v zájmu nezletilého. Soud proto zamítl návrh navrhovatele na popření otcovství matrikového otce, a zamítnul též návrh na určení, že navrhovatel je otcem nezletilého, neboť ke změně zápisu otce v rodném listě by mohlo dojít pouze v případě předchozího popření otcovství.
K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 28 Co 102/2022, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Právní úprava nepřiznává putativnímu otci aktivní legitimaci k popření otcovství založeného tzv. první domněnkou podle ustanovení § 776 odst. 1 o. z. Odepření aktivní věcné legitimace putativnímu otci sleduje legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů. Nelze určit otcovství na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem, jestliže již otcovství k nezletilému bylo určeno.
Postavením putativních otců se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/2016, v němž vyložil, že státu nevyplývá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou otcovství.
Dále je v nálezu vyloženo, že z čl. 8 Úmluvy vyplývá závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit biologickému otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznáním práva na styk. Odvolací soud zjistil, že takové řízení o úpravu styku probíhá u Obvodního soud pro Prahu 9, v němž byl zatím nepravomocně upraven styk nezletilého s navrhovatelem. Námitky navrhovatele, že aplikovaná ustanovení občanského zákoníku jsou v rozporu s mezinárodními smlouvami, jsou proto neopodstatněné.
Zájem dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí svědčí ve prospěch matrikového otce a není zde důvod, aby biologické rodičovství převážilo nad sociálním a právním stavem. Námitka, že matrikový otec může současný stav v následujících šesti letech popřením narušit, je ryze spekulativní a na rozhodnutí ve věci samé nemá vliv. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Podle jeho názoru je ustanovení § 776 o. z. v tomto případě v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a Evropskou úmluvou o právním postavení dětí narozených mimo manželství.
Dále uvádí, že ustanovení § 776 o. z. je vyvratitelnou domněnkou a tvrdí, že jeho biologické otcovství bylo prokázáno. Dovolatel rovněž vznáší argumentaci, že návrh na popření a určení otcovství podal po rozvodu matky s matrikovým otcem a ještě před narozením nezletilého, a že byl proto nezletilý v době podání návrhu právně „volný“. V této spojitosti tvrdí, že soud mohl provést test otcovství k ještě nenarozenému dítěti. Jako další dovolací důvod dovolatel označuje tvrzení o důležitosti pokrevního pouta s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 568/06, a judikaturu ESLP ohledně svěření dítěte do péče. Dovolatel vznáší otázku, zda s ohledem na podání návrhu na popření a otcovství ještě v době před narozením dítěte má aktivní legitimaci k podání těchto návrhů. Akcentuje též, že se mezi ním a nezletilým rozvíjí sociální pouto, když uvádí, že mu bylo následně soudy přiznáno právo na styk s nezletilým. Dovolatel zpochybňuje sociální rodičovství matrikového otce. Následně dovolatel označuje za „schizofrenní“ stav, kdy sociálním otcem je jak matrikový otec, tak i dovolatel na základě soudy přiznaného práva na styk.
Závěrem dovolatel poukazuje na souvislosti s dědickým právem. Matka nezletilého ve vyjádření k dovolání navrhovatele uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Poukazuje na stres, kterému byla ještě před porodem vystavena, když dovolatel podal návrh před narozením nezletilého. Považuje za narušení soukromí, že si navrhovatel opatřil biologické vzorky z její popelnice. Téměř rok předpokládala, že je biologickým otcem matrikový otec. Dále matka uvádí, že v průběhu dalších soudních řízení na základě genetických testů uznala, že biologickým otcem je navrhovatel.
Matka s matrikovým otcem plánuje obnovit manželství, žijí spolu s jejich třemi dětmi. Nezletilý matrikového otce oslavuje „tatínku“. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č.
99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), posoudil dovolání jako včasné, když blanketní dovolání bylo doplněno ve 2 měsíční lhůtě od doručení rozsudku, kterým došlo (po předchozím doručování nesprávným způsobem) k řádnému doručení napadeného rozhodnutí zástupci dovolatele (doručenka na č. l. 335 verte). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Dovolatel napadá skutková zjištění nalézacích soudů, když zpochybňuje sociální rodičovství matrikového otce, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podat podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této části proto dovolání trpí vadami. Je-li dále dovolatelem vznášeno tvrzení, že poté, co dovolateli bylo později v jiném soudním řízení přiznáno právo na styk (v době rozhodování odvolacího soudu nepravomocně), mělo následně vzniknout mezi navrhovatelem a nezletilým sociální pouto, jedná se o tvrzení nových skutečností, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. § 241a odst. 6 o.
s. ř.). Dovolání navrhovatele není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Otázkou postavení tzv. putativních otců se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16. Ústavní soud dospěl k závěru, že z judikatury ESLP nevyplývá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou otcovství, neboť státům se v těchto otázkách s odkazem na absenci konsenzu mezi evropskými zeměmi ponechává širší míra posuzovací volnosti.
V odkazované věci se stěžovatel domáhal přímo určení otcovství, aniž by předtím bylo popřeno otcovství manžela matky, přičemž Ústavní soud dále pod bodem 49 nálezu navázal, že z judikatury ESLP a komparace právních úprav ani nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy plynul pozitivní závazek, aby byl putativní otec zapsán jako matrikový otec, bylo-li otcovství založeno první domněnkou. S těmito závěry Ústavního soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1679/2020. Skutečnost, že navrhovatel podal návrh na popření a určení otcovství ještě před narozením nezletilého, není způsobilá na výše uvedených závěrech o nedostatku jeho aktivní legitimace k popření otcovství matrikového otce ničeho změnit.
Vzhledem k hierarchickému uspořádání domněnek otcovství je zjevné, že ani podání návrhu na určení otcovství podle tzv. třetí domněnky otcovství (§ 783 o. z.) ještě před narozením dítěte nemůže zabránit uplatnění tzv.
první domněnky otcovství (776 o. z.). Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1852/2017, uveřejněném pod č. 3/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, třetí domněnka otcovství upravená v ustanovení § 783 odst. 2 o. z., se s ohledem na výslovné znění ustanovení § 783 odst. 1 o. z. uplatní jen v případě, kdy se za otce dítěte nepovažuje manžel matky, nebo muž, který prohlásil, že je otcem dítěte za podmínek stanovených v ustanovení § 777 o. z., případně muž, který dal souhlas s umělým oplodněním, nebo muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže.
Uvedené znamená, že předpokladem pro určení otcovství podle třetí domněnky je, že již nedošlo k určení otcovství na základě předcházejících domněnek, tedy, že dítě je ve vztahu ke statusovému označení otce „právně volné“ a to již proto, že údaje o otci dosud v rodném listu dítěte nebyly uvedeny, nebo byla některá z předcházejících právních domněnek úspěšně popřena. Nelze proto přijmout tvrzení dovolatele, že nezletilý byl „právně volný“. Ve vztahu k určování otcovství k dosud nenarozenému dítěti potom Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi např. posoudil souhlasné prohlášení o určení otcovství k dosud nenarozenému dítěti učiněné vdanou matkou s jiným mužem než jejím manželem jako nulitní, neboť nelze určit otcovství tam, kde je již určeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010). Nejvyšší soud potom ohledně určování otcovství k dosud nenarozenému dítěti také např. dospěl k závěru, že postupem podle ustanovení § 777 o. z. nelze určit otcovství k dosud nenarozenému dítěti (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. Cpjn 202/2020, uveřejněné pod číslem 1/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že soud může putativnímu otci aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství zcela výjimečně přiznat.
Stane se tak v situaci, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce (k tomu srov. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010; obdobně se k právu putativního otce vyjádřil také ESLP v rozhodnutí Rožaňski proti Polsku ze dne 18. 8. 2006, stížnost č. 55339/00). V projednávané věci soudy zjistily, že matka žije s matrikovým otcem (bývalým manželem) ve společném soužití, uvažují o znovu uzavření sňatku, a vychovávají kromě nezletilého další dvě jejich děti.
Matrikový otec je rovněž sociálním otcem nezletilého a nezletilý si vytváří vazby na své sourozence. V uvedeném lze jistě spatřovat legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí. Matka s matrikovým otcem vytvářejí nezletilému stabilní rodinné prostředí, proto není důvod, aby případné biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010). Nepřiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci (dovolateli) proto nelze považovat za protiústavní zásah do jeho základních práv. Okolnosti projednávané věci nejsou zároveň ani natolik mimořádné jako v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kroon(ová) a ostatní proti Nizozemí, stížnost č. 18535/91, kdy by právní domněnka zakládající otcovství manžela matky navodila stav, který by byl v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a současně i v rozporu s přáním všech dotčených, aniž by z něj měl kdokoli prospěch (srov. bod 40 citovaného rozhodnutí).
Posuzovaná věc potom není srovnatelná ani se situací, kterou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 19/2018, uveřejněném pod č. 24/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy matka před svým partnerem i příslušnými úřady České republiky zatajila své trvající manželství uzavřené v zahraničí a následně učinila s partnerem (nulitní) souhlasné prohlášení o určení otcovství, přičemž její partner byl biologickým i sociálním rodičem dítěte, přičemž v uvedeném případě Nejvyšší soud vydal kasační rozhodnutí z důvodu, že se soudy dostatečně nezabývaly tím, zda byly dány výjimečné okolnosti pro přiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci.
Soudy v projednávané věci na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ke správnému závěru, že dovolateli nenáleží aktivní věcná legitimace k napadení otcovství matrikového otce k nezletilému. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání navrhovatele na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.