24 Cdo 2371/2025-220 24 Cdo 2373/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného K. S. (dříve V.), t.č. v Psychiatrické nemocnici v XY, zastoupeného JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v XY, se sídlem v XY, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzní, Veleslavínova č. 27/38, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 L 90/2024, o dovoláních umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2024 č.j. 11 Co 223/2024-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2025 č.j. 11 Co 57/2025-169, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.11.2024 č.j. 11 Co 223/2024-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2025 č.j. 11 Co 57/2025-169 nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu (jejich závěr o splnění podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že umístěný, který trpí poruchou sexuální preference (patologickou sexuální agresivitou) a byl již v minulosti pravomocně odsouzen za násilnou, sexuálně motivovanou trestnou činnost (jíž se dopustil na dvou nezletilých a dvou dospělých ženách v letech 2005 až 2010) k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a současně absolvoval také ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, je nyní opět stíhán pro pokus zločinu znásilnění, jehož se měl dopustit dne 11.9.2023, a z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) trestního řádu byl umístěn do tzv. předstižné vazby. V průběhu trestního řízení byl umístěný dne 19.9.2024 převzat bez písemného souhlasu do ústavní péče poté, co byl téhož dne propuštěn z vazby z důvodu, že v trestním řízení před soudem prvního stupně došlo k závažné procesní vadě spočívající v tom, že o věci i o vazbě umístěného nerozhodoval zákonný soudce. Za dané situace není pro nynější detenční řízení z hlediska věcné správnosti napadených rozhodnutí odvolacího soudu podstatné, zda – jak akcentuje dovolatel – „umístěním v PN XY je nahrazována vazba“, nýbrž – jak správně uvažovaly i soudy obou stupňů – rozhodující je, zda byly splněny zákonné předpoklady pro nedobrovolnou hospitalizaci umístěného uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
3. Je mimo pochybnost, že podle citovaného ustanovení lze pacienta bez souhlasu hospitalizovat pouze tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: 1) jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, 2) jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, a 3) pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Umístěný v dovolání zpochybňuje splnění všech tří podmínek.
4. Názor dovolatele, že první podmínka, tedy že umístěný „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“, u něj splněna nebyla, neboť „je argumentováno jen a pouze jeho jednáním, které je předmětem trestního řízení a kterého se dopustil cca rok před umístněním“, dovolací soud nesdílí.
5. Ve vztahu k této zákonné podmínce se Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil a zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024, uveřejněný pod číslem 38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který poukázal i odvolací soud v projednávané věci), podle kterého je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval.
Ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno; současně ovšem není vyloučené – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě). Dovolací soud přitom akcentoval, že zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost.
Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé. Vycházeje z uvedeného dovolací soud k předmětné materii uzavřel, že lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti.
Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
6. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že v době převzetí (i dalšího držení) umístěného bylo ošetřujícím lékařem T. B. dostatečně identifikováno ohrožení života a zdraví jiných osob, které se za daných okolností – kdyby nebylo přistoupeno k jeho hospitalizaci – jevilo jako vysoce pravděpodobné s ohledem na jeho dřívější násilnou, sexuálně motivovanou trestnou činnost, ve které pokračoval i poté, co absolvoval ochranné sexuologické léčení v ústavní formě a následně v ambulantní formě. Ustanovená znalkyně MUDr. Miroslava Synková ve znaleckém posudku ze dne 26.11.2024 správnost postupu zdravotního ústavu (i nadále trvající důvody detence) potvrdila s tím, že umístěný „je vzhledem ke sklonu k agresivnímu, sexuálně motivovanému jednání nebezpečný vůči okolí“ a že pobyt umístěného ve zdravotním ústavu „při omezení styku s vnějším světem je nutný na dobu 12 měsíců“. V rámci výslechu před soudem prvního stupně pak znalkyně k mnoha otázkám zástupce umístěného mj. zdůraznila, že „ani ústavní, ani ambulantní léčba nebyla dostatečnou prevencí toho, aby se umístěný (na svobodě) nedopustil dalšího protiprávního jednání“, a že umístěný „prognosticky všechny způsoby prevence již absolvoval, dokonce již žil v manželství, ale ani partnerka nezabránila tomu bažení po agresivitě“. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že „obava z bezprostředního ohrožení osob je zde naplněna“. Úvahy dovolatele, který pro rozhodování v detenčním řízení považuje za významné jen izolované projevy pacienta (umístněného) v okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem (a v době jeho dalšího držení) bez přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly dříve, by se mohly v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
7. Pochybovat nelze ani o tom, že v případě umístěného je splněna i druhá podmínka nedobrovolné hospitalizace. S ohledem na výše vyložený účel detenčního řízení výraz „duševní porucha“ uvedený v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zřejmě zahrnuje veškerá psychiatrická onemocnění (psychiatrické diagnózy), jejichž diagnostika a léčení spadá do odbornosti lékařů specializujících se na psychiatrii (psychiatrů). Hypotéza citovaného ustanovení se tedy zcela jistě vztahuje i na psychiatrickou diagnózu – poruchu sexuální preference (sexuální agresivitu), která je trvalého rázu a není běžně dostupnými medicínskými prostředky ovlivnitelná, jíž podle znaleckého posudku MUDr. Miroslavy Synkové (znalkyně z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie) trpí umístěný.
8. Pokud jde o třetí podmínku nedobrovolné hospitalizace spočívající v tom, že „hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak“, pak zde dovolatel polemizuje s odbornými závěry znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, která shledala, že pobyt umístěného ve zdravotním ústavu „při omezení styku s vnějším světem je nutný na dobu 12 měsíců“, neboť umístěný „vyžaduje celodenní dohled a lékařskou péči, které není možné nahradit ambulantní léčbou pod dohledem příbuzných“. V rámci svého výslechu přitom znalkyně poukazovala na neúspěšnost předešlé (ústavní i ambulantní) léčby, která nezabránila umístěnému v dalším sexuálním útoku na ženu, „nevzal si ponaučení a udělal to znovu“.
Dovolatel ve prospěch svých opačných úvah o dostatečnosti ambulantní léčby předestírá vlastní hodnocení důkazů k této skutkové otázce, jestliže vytýká odvolacímu soudu, že „v zásadě pouze převzal závěry lékařů o nutnosti izolace umístěného člověka ve zdravotnickém zařízení“, a nevzal v úvahu, že „z lékařských zpráv z doby ambulantního léčení je zjistitelné“, že lék Zoloft, který tehdy „Z. zjevně považoval za dostačující“, je nyní umístěnému po většinu doby hospitalizace podáván. Těmito výtkami však dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění (že hrozbu nelze odvrátit jinak, než hospitalizací umístněného), která byla pro posouzení věci rozhodující.
Uvedené skutkové námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť jimi dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Nadto dovolací soud k výtkám umístěného stran odborných závěrů znalkyně MUDr. Synkové podotýká, že její závěry zcela korespondují se skutečnostmi, které vyplynuly i z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědi ošetřujícího lékaře T. B., lékařských zpráv Psychiatrické léčebny v XY, znaleckých posudků MUDr. Václava Fajta a MUDr. Jiřího Hrdličky, vypracovaných pro účely trestního řízení, i dosavadních výsledků trestního řízení. Dovolací soud tedy v projednávané věci ani neshledal nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
9. Dovolatel rovněž namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu, jestliže ve druhé fázi detenčního řízení (kde bylo rozhodováno o jeho dalším držení ve zdravotním ústavu) „umístěnému člověku nebyla umožněna osobní účast ani při jednání soudu prvního stupně, ani při jednání odvolacího soudu“. Dovolatel však přehlíží, že za situace, kdy znalkyně nedoporučila účast umístěného při soudním jednání (z důvodu, že by ho mohlo rozrušit, a tím by mohl být narušen průběh léčby), byl umístěný v řízení před soudem prvního stupně (za přítomnosti svého zástupce – advokáta, jehož si sám zvolil) vyslechnut rozhodující soudkyní přímo ve zdravotním ústavu v rámci jiného soudního roku dne 18.12.2024, kde byl seznámen se závěry znaleckého posudku MUDr.
Synkové i lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice v XY, a bylo mu umožněno, aby se k těmto důkazům i ostatním skutečnostem souvisejícím s jeho případem, vyjádřil, čehož umístěný plně využil. Uvedený postup přitom není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, podle níž „soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.3.2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14).
Ani další výtka dovolatele, že „mu nejsou doručovány ani písemnosti s odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. Synkové, jež tuto účast ani doručování písemností nedoporučila“, není zcela korektní, neboť stěžejní písemnost – konečný rozsudek odvolacího soudu byl umístěnému doručen do vlastních rukou dne 4.6.2025. Další soudní písemnosti pak byly – s ohledem na vyjádření znalkyně – doručovány jen zástupci, jemuž umístěný udělil plnou moc a který v řízení – jak je zřejmé z obsahu spisu – patřičně hájil práva a zájmy umístěného, včetně podání předmětných dovolání; nenastala tedy situace, že by tímto postupem byl (mohl být) umístěný zkrácen na svých ústavně zaručených právech.
V této souvislosti dovolací soud navíc doplňuje, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. Konečně dovolatel namítá, že v první fázi detenčního řízení (kde soud rozhodoval o zákonnosti převzetí umístěného do zdravotního ústavu) „bylo umístěnému odňato právo na řádné projednání věci“, neboť odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by umístěný měl možnost se vyjádřit k novým důkazům. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli že v navazující druhé fázi detenčního řízení (obdobně jako v řízení, ve kterém je pokračováno za podmínek podle § 72 z.ř.s. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2022 sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, uveřejněné pod číslem 24/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se znovu (opětovně) rozhoduje o zákonnosti vlastního převzetí i dalšího držení, soud již není vázán krátkou sedmidenní lhůtou (jako ve fázi první) a znovu tak rozhoduje o stejné otázce tzv. v plné jurisdikci (včetně výslechu posuzovaného, případných svědků, hodnocení listin, včetně lékařských zpráv, a znaleckého posudku). Rozsudek odvolacího soudu, jímž je završena druhá fáze detenčního řízení, je z tohoto pohledu třeba chápat jako konečné rozhodnutí soudu ve věci samé. Z uvedeného je tedy zřejmé, že případné procesní vady první fáze detenčního řízení se z logiky věci nemohou přenášet do fáze druhé, v níž – jak plyne z obsahu spisu – bylo umístěnému soudem prvního stupně umožněno vyjádřit se ke všem, dosud provedeným důkazům a umístěný též mohl za pomocí advokáta formulovat své procesní postoje.
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud obě dovolání umístěného podaná proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.11.2024 č.j. 11 Co 223/2024-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2025 č.j. 11 Co 57/2025-169, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že převzetí a další držení umístěného ve zdravotním ústavu je v souladu se zákonem, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu