24 Cdo 2425/2025-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v řízení o pozůstalosti po K. H., zemřelé dne 4. března 2005, za účasti 1) M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, 2) L. H. a 3) N. B., vedeném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 0 D 272/2005, o dovolání M. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2025, č. j. 17 Co 31/2025-81,
I. Dovolání M. H. se odmítá.
II. M. H. nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 17 Co 31/2025-81, potvrdil usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 12. 2024, č. j. 0 D 272/2005-75, kterým soud prvního stupně zamítl návrh M. H. na provedení opravy zřejmých nesprávností v usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2005, č. j. D 272/2005-67. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „podstatou návrhu M. H. na vydání opravy rozhodnutí o projednání dědictví, jakož i následného odvolání, je v prvé řadě jeho nesouhlas s tím, jak byl zůstavitelčin nemovitý majetek v důsledku obnovy katastrálního operátu provedené v roce 1995 v době úmrtí zůstavitelky v katastru nemovitostí evidován“, tedy že „podle názoru odvolatele neodpovídal zápis v katastru tomu, jak byl majetek dříve znárodněn a následně v restituci navrácen“.
Odvolací soud konstatoval, že „pro řešení těchto otázek však ustanovení § 164 o. s. ř. prostor neotvírá“, že „v řízení o dědictví byly nemovitosti projednány tak, jak byly v katastru nemovitostí ke dni úmrtí zůstavitelky zapsány“, že „žádné písařské chyby či nesprávnosti, která by musela být každému zřejmá, se okresní soud při vydání usnesení ze dne 27. 5. 2005 zjevně nedopustil“ a že „tento závěr jednoznačně plyne z porovnání mezi obsahem výpisu z katastru nemovitostí a výrokovou částí daného usnesení“.
Proto odvolací soud uzavřel, že „nesouhlas dědice s tím, jak byly zůstavitelčiny nemovitosti v katastru zapsány, není řešitelný tím, že bude opraveno usnesení okresního soudu o projednání dědictví“ a že soud prvního stupně „zcela v souladu se zákonem návrhu na opravu zřejmé nesprávnosti nevyhověl“.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal M. H. dovolání, jehož přípustnost shledává jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu potažmo Ústavního soudu při řešení otázek: 1) „zda lze ustanovení § 164 o. s. ř. využít i v případech, které formálně vzato nelze označit jako opravu zjevné nesprávnosti“ a 2) „zda výrok usnesení musí odpovídat skutečnostem zjištěným v průběhu řízení“. Nadto podle dovolatele je přípustnost dovolání založena i tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda v rámci aplikace ustanovení § 164 o. s. ř. lze opravit označení nemovitosti, které se rozhodnutí týká, a uvést tak toto označení v soulad se zjištěným skutkovým stavem“. Dovolatel dovozuje, že „odvolací soud zejména v bodě 9 svého usnesení nezohlednil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07, který dopad předmětného ustanovení občanského soudního řádu významně rozšiřuje“ a dále že se odvolací soud při svém rozhodování „odchýlil od závěrů obsažených například v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 985/17“. Dovolatel má za to, že „pokud z provedených důkazů plyne, jak stavby a pozemky vypadají a jaké je jejich určení, mají takto být popsány i ve výroku příslušného rozhodnutí“ a že „pokud se podle mínění dědice dán nesoulad mezi obsahem doložených důkazů a výrokem usnesení, co do popisu předmětných nemovitostí, bylo namístě provést opravu výroku usnesení“. Navrhl proto, aby „Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2025, č. j. 17 Co 31/2025-81, jakož i usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 12. 2024, č. j. 0 D 272/2005-75, a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání“.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
4. Dovolání M. H. není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nemožnosti provedení opravy výroku pravomocného rozhodnutí podle ustanovení § 164 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla v dané věci (ani na základě argumentace obsažené v dovolání) posouzena jinak.
5. Podle § 170 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Výjimkou z této zásady vázanosti soudu vyhlášeným rozhodnutím je úprava jeho opravy podle § 164 o. s. ř. S ohledem na to, že jde o výjimku ze zmíněné zásady, není možné toto ustanovení vykládat extenzivně a je nutné připustit jeho použití jen v případech v něm uvedených (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1969).
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že podmínkou opravy rozhodnutí jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a jež jsou pro každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu. Zjevná nesprávnost ve smyslu první věty § 164 o. s. ř. je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech (písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti), tj. vzniklým v důsledku zjevného a momentálního selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a které je pro každého zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1969; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1998; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 89, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
7. Opravou (rozuměj podle § 164 o. s. ř.) lze napravit také všechny zřejmé nesprávnosti, které představují rozpor mezi zněním rozhodnutí, jak bylo vyhlášeno, a jeho písemným vyhotovením. Nelze však provést opravu výroku rozhodnutí tak, že by došlo k jeho změně; opravou nemůže být kupř. měněn výrok, v němž v důsledku pochybení nedošlo k rozhodnutí o celém předmětu řízení, ani výrok, u něhož není v důsledku jeho nejasnosti a neurčitosti jisto, jak byl míněn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 89, ročník 2000).
8. Je vyloučeno, aby v rámci opravného rozhodnutí byly napravovány nedostatky skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 1984, sp. zn. 4 Cz 1/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 1985). Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 NSČR 8/2022).
9. V usnesení ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 NSCR 163/2016, potom Nejvyšší soud zopakoval, že je nepřípustné, aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah rozhodnutí, např. proto, že si později uvědomil jeho nesprávnost. Jinak řečeno, nepodává-li se z obsahu spisu či z odůvodnění rozhodnutí rozpor mezi tím, co soud ve výroku vyjádřil, a tím, co vyjádřit chtěl, nejsou dány podmínky pro postup podle § 164 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3698/2020).
10. Odvolací soud se citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, dovodil-li ve shodě se soudem prvního stupně, že žádné písařské chyby či zřejmé nesprávnosti se Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou při vydání usnesení ze dne 27. 5. 2005, č. j. D 272/2005-67, zjevně nedopustil, a že formou opravného usnesení nelze řešit nesouhlas dědice s tím, jak byly zůstavitelčiny nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí.
11. Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07, když Ústavní soud v citovaném nálezu upozornil na skutečnost, že nelze přehlížet kontext, v němž bylo opravné usnesení vydáno a že se s postupem vrchního soudu zcela neztotožňuje, když vrchní soud - dospěv k závěru, že se v původním rozhodnutí při určení věcné příslušnosti mýlil - využil institutu opravného usnesení ke změně smyslu původního usnesení; tedy že se nejednalo o opravu „pouhé“ nesprávnosti, jež by byla účastníkům v době vydání opravovaného usnesení zřejmá. Nadto Ústavní soud rovněž připomněl, že „úkolem Ústavního soudu je ochraňovat ústavnost (nikoliv "pouhou" zákonnost) řízení před obecnými soudy. Proto je povinností Ústavního soudu rozlišovat mezi případy, kdy procesní postup příčící se zákonu zároveň vyústí v protiústavnost a nespravedlivost řízení jako celku, a případy, kdy určitý procesní postup – byť by jej bylo možno osamoceně, tedy inkontextuálně, hodnotit, a to výlučně z formálního pohledu, jako postup contra legem – protiústavnost řízení nezaloží“. Dovolací soud tak nesouhlasí s názorem dovolatele o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry přijatými v tomto nálezu Ústavního soudu.
12. Poukazuje-li dále dovolatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 985/17, s tím, že se měl odvolací soud i v tomto případě odchýlit od závěrů v něm přijatých, zejména že „pro ústavní konformitu odůvodnění rozhodnutí je klíčové, aby výrok rozhodnutí odpovídal zjištěnému skutkovému stavu, přičemž z odůvodnění musí být patrno, ze kterých důkazů soud vycházel a jaký skutkový stav zjistil“, Nejvyšší soud tento závěr rovněž nesdílí. Z rozhodnutí odvolacího soudu jsou patrné všechny relevantní okolnosti, ze kterých vycházel při svém rozhodování, uvedl-li zejména, že podle obsahu spisu v řízení o dědictví byly nemovitosti projednány tak, jak byly ke dni úmrtí zůstavitelky zapsány v katastru nemovitostí, že nezjistil žádné písařské chyby či nesprávnosti, které by musely být každému zřejmé, a že „tento závěr jednoznačně plyne z porovnání mezi obsahem výpisu z katastru nemovitostí a výrokovou částí daného usnesení“.
13. V takto ustaveném judikatorním rámci lze pro poměry dané věci uzavřít, že ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že obsah usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2005, č. j. D 272/2005-67 (záhlaví, výrok i odůvodnění) nezakládá (nezakládal) žádný důvod k jeho opravě.
14. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání M. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2025, č. j. 17 Co 31/2025-81, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu