24 Cdo 2432/2025-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. V. proti žalovanému 1) R. V., zastoupeného Mgr. Radkem Lubinou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova č. 561, a 2) P. V., zastoupenému JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 175/2023, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. prosince 2024, č. j. 23 Co 236/2024-553, ve znění opravného usnesení ze dne 24. března 2025, č. j. 23 Co 236/2024-625, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Pavla Koska, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská č. 40; ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 23 Co 236/2024-553, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 3. 2025, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2024, č. j. 23 C 175/2023-494, který rozhodl, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaný 2) není dědicem A. V., zemřelé dne 14. 4. 2022 (dále též jen „zůstavitelka“); dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 44 044 Kč, a rovněž rozhodl o tom, že žalobce a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly naplněny předpoklady ustanovení § 1481 o. z. K tomu dodal, že skutková verze žalobce [o jednání žalovaného 2)] buď nebyla prokázána, anebo závadné jednání žalovaného 2) nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být považováno za úmyslný trestný čin, či nebylo prokázáno, že by šlo o jednání v rozporu s vůlí zůstavitelky (jejího předka). Taktéž uvedl, že i pokud by došlo k tomu, že žalovaný 2) zapůjčené finanční prostředky (zůstavitelky, resp. jejího otce) bez právního důvodu nevrátil, nelze takové jednání sankcionovat trestním postihem, neboť je třeba rozlišit mezi trestněprávní odpovědností a porušením právní povinnosti z občanskoprávního závazku. Jednání, kterým byl porušen civilní závazek, případně i jednání hrubě nemravné, není způsobilé založit dědickou nezpůsobilost potencionálního dědice podle § 1481 o. z. Takovým může být pouze jednání povahy úmyslného trestného činu, které směřuje proti zůstaviteli.
2. V dovolání žalovaný 1) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, v němž byl vyjádřen závěr, že pro naplnění dědické nezpůsobilosti není nutné trestní odsouzení, ale podstatné je, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. K tomu dále předestřel domněle neřešené otázky: i. zda lze v kontextu § 1481 o. z. považovat za čin povahy úmyslného trestného činu i takové jednání dědice, které spočívá ve vědomém zadržení a nevydání finančních prostředků zůstavitele nebo jeho předka, které sice nebylo trestněprávně řešeno, avšak vykazuje znaky zpronevěry podle § 206 trestního zákona, a zda je ve věci rozhodné, jestli zůstavitel nebo předek za svého života učinil právní kroky k jejich vymáhání, ii. zda je pro posouzení jednání majícího povahu trestného činu ve smyslu § 1481 o. z. nutné prokázat jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu nade vší pochybnost. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby jej změnil tak, že žalovaný 2) není dědicem zůstavitelky.
3. Žalovaný 2) se k dovolání vyjádřil a navrhl jej jako zjevně bezdůvodné odmítnout, příp. zamítnout, a uložit žalovanému 1) povinnost nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
5. Jak již bylo zmíněno výše, z hlediska judikatorního závěru prezentovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, je podstatné vždy především to, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015), což se v posuzované věci také stalo. V tomto ohledu nelze odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nic vytknout. Nadto lze konstatovat, že odvolací soud naopak z ustálené judikatury vycházel; v odůvodnění napadeného rozhodnutí citoval taktéž kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2022, v němž byl vyjádřen právní názor, že ve výjimečném případě (např. účasti na sebevraždě zůstavitele) nepostačí (ani) pravomocný rozsudek soudu v trestním řízení určující, že šlo o úmyslný trestný čin spáchaný dědicem, a pro závěr o dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. je rozhodující, zda soud v řízení o pozůstalosti dospěje k závěru, že dědicem spáchaný čin směřuje proti zůstaviteli. Odvolací soud při posouzení této věci proto považoval taktéž za významná zjištění o postojích zůstavitelky vůči tvrzenému závadnému jednání žalovaného 2), zejména ty okolnosti, že zůstavitelka vrácení finančních prostředků již nadále nepožadovala a od roku 2015 až do své smrti neučinila žádné kroky k jejich vymáhání. Vzhledem k okolnostem konkrétního případu tak odvolací soud dospěl ke správnému závěru o neprokázání dědické nezpůsobilosti žalovaného 2), resp. o nemožnosti ji nade vší pochybnost důvodně dovodit (pozn.: zjevně i v důsledku neunesení důkazního břemene žalobce, srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.).
6. Jestliže dovolatel dále shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci taktéž v pochybení v (ne)provedení a hodnocení důkazů, konkrétně pak v tom, že soudy nehodnotily celkové skutkové okolnosti, které prokazují úmyslné jednání žalovaného 2), že přehlédly důkazy, které jednoznačně prokazují, že finanční prostředky měly být vráceny (mailovou komunikaci a vlastnoruční poznámky zůstavitelky), a že odmítly provedení důkazů, které mohly zásadně ovlivnit rozhodnutí (výslech advokátky a notáře), nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení, uzavřel-li odvolací soud mimo jiné, že „pokud žalovaný 2) nezprostil mlčenlivosti advokátku a notáře, nemohl soud jejich výslechy provést, a že další navržené dokazování nebylo způsobilé prokázat relevantní skutečnosti, tj. zda se žalovaný 2) měl dopustit tvrzeného závadného jednání dle § 1481 o. z., ale směřovalo k prokázání rodinných vztahů“.
7. Pokud pak dovolatel ve svém dovolání zpochybňuje i správnost skutkových zjištění a dovozuje-li na základě svého vlastního „řetězce doložených skutečností“ odlišný právní názor o naplnění ustanovení § 1481 o. z., resp. přímo o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
8. V této souvislosti nemůže být tedy důvodná ani dovolací zmínka o porušení zásady spravedlivého procesu, neboť ji nelze interpretovat tak, že by znamenala právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. Konečně, napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu a výrocích“, nebere náležitě v úvahu, že jeho dovolání směřuje i proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení, a tudíž není v tomto rozsahu přípustné, k tomu srov. ust. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to nejen pro uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i vzhledem k dalším námitkám, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a z nichž nevyplývá ani žádná právní otázka splňující předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu