24 Cdo 2518/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní
věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. P., a 2/
L. P., zastoupeným advokátem, o 42.043 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1260/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.4.2000, čj. 25 Co 70/2000-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení každému
1.535,-Kč k rukám jejich právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 29.7.1999, čj. 11 C 1260/98-74, jímž byla
zamítnuta žaloba na zaplacení 42.043 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady
škody. Odvolací soud v odůvodnění svých závěrů vycházel především ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Podle nich v roce 1988 občané obce R. vybudovali
v „Akci Z„ na pozemku p.č. 1259/7 v katastrálním území B. volejbalové hřiště.
Pozemek byl tehdy ve vlastnictví státu a ve správě bývalého Místního národního
výboru B. Hřiště bylo vybudováno bez stavebního rozhodnutí a nebylo ani
vedeno stavební řízení. Uvedený pozemek byl dne 14.1.1997 vydán do vlastnictví
oprávněným osobám P. M. a D. M. postupem pozemkového úřadu podle ustanovení § 9
zákona č.229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), každému jednou
polovinou. Ti jej prodali dne 2.6.1997 žalovaným. Žalovaní poté odstranili
sloupky na napínání sítě, odstranili žlabovky volně položené po stranách hřiště
a zarovnali strany hřiště. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že pozemek nespadal pod
režim § 11 zákona o půdě. Dále neshledal stavbu hřiště za stavbu nemovitou,
ale posuzoval ji jako venkovní úpravy pozemku. Odvolací soud shledal
nepochybným, že pozemek, jenž byl vydán restituentům, podléhal režimu § 25
odst. 2, písm. e) zákona o půdě, a že tedy žalobci svědčí nárok proti
restituentům i dalším vlastníkům na uzavření dohody o eventuálním nájmu tohoto
hřiště – pozemku. Tato dohoda však uzavřena nebyla a žalobce se ani jejího
uzavření nedomáhal. Žalobce jako povinná osoba se však nemůže ve smyslu § 28
zákona o půdě domáhat vůči oprávněným, ani jejich právním nástupcům, žádné
finanční náhrady či jiných nároků. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na
připuštění dovolání. Žalobce návrh na připuštění dovolání totiž odůvodnil tím,
že otázka, „zda podle § 25 zákona o půdě svědčí žalobci užívání předmětného
pozemku, a zda z důvodu zničení hřiště vybudovaného na pozemku žalobci svědčí i
nárok na náhradu škody\", čemuž odvolací soud nepřikládal s ohledem na předmět
sporu po právní stránce zásadní význam. Nadto konstatoval, že posouzení práva
dosavadního uživatele předmětného pozemku podle § 25 odst. 2 zákona o půdě není
předmětem tohoto sporu, a důvodnosti uplatněné náhrady škody brání ustanovení
§ 28 zákona o půdě.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne
22.5.2000, v celém rozsahu včas podaným dovoláním. V něm trvá na přezkumu
právních závěrů odvolacího soudu při posouzení otázky, zda podle § 25 zákona o
půdě svědčí žalobci právo užívání sporného hřiště, a zda z důvodu zničení
hřiště žalovanými svědčí žalobci i nárok na náhradu škody. Dovolací důvody
spatřuje žalobce v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových
zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu
soudu, že nebral v potaz některé svědecké výpovědi a stanovisko stavebního
úřadu. Dle mínění žalobce odvolací soud učinil nesprávné závěry z restitučního
spisu, když konstatoval, že hřiště bylo na pozemku před 1.10.1976. V té podobě,
jakou mělo hřiště v době jeho vydání restituentům, bylo vybudováno až v roce
1987. Ze skutečnosti, že byl pozemek vydán, nelze bez dalšího dovodit, že na
něm neexistuje stavba. Poukazuje rovněž na to, že ke zpětvzetí odvolání o
přezkoumání správního rozhodnutí vedl žalobce zejména příslib restituenta Ing.
M., že žalobci pozemek prodá. Žalobce rovněž odmítá závěr odvolacího soudu o
posouzení, zda mu svědčí právo na náhradu škody za zničené hřiště; vznik škody
souvisí se zničením hřiště žalovanými, nikoli s vydáním pozemku. Pokud by
žalovaní hřiště nezničili, žalobce by se domáhal uzavření nájemní smlouvy. Na
výzvu soudu prvního stupně pak žalobce dovolání doplnil podáním, v němž
upřesňuje, že dovolací důvody spatřuje v ustanovení § 241 odst. 2 / správně
měl být uveden odst. 3) písm. c) a d)/ o.s.ř., a obsahově je konkretizuje
obdobně jako v dovolání. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 238 odst. 2
( když měl na mysli zřejmě ustanovení § 239 odst. 2), o.s.ř., podle něhož může
dovolací soud o dovolání rozhodnout, jestliže shledá, že se jedná otázku
zásadního právního významu. Dle názoru dovolatele posouzení otázky, zda
dosavadní uživatel, který byl protiprávně zbaven možnosti domáhat se užívání
tělovýchovného zařízení v důsledku jeho zničení, má právo domáhat se náhrady
škody, je otázkou zásadního významu, která dosud nebyla v judikatuře vyřešena.
Navrhuje tedy, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaní podali písemné vyjádření k dovolání, v němž vyjadřují názor,
že dovolání není důvodné, a poukazují na to, že důvody dovolání nelze
doplňovat a měnit mimo dovolací lhůtu a stejně tak mimo tuto lhůtu není možno
měnit rozsah dovolání a odstraňovat případné vady podání. Považují označení
rozsudku, proti němuž dovolání směřuje, za nedostatečné; rovněž není dle jejich
názoru jasně a srozumitelně vymezeno, v jakém rozsahu je napadán rozsudek
odvolacího soudu. Žalovaní zpochybňují i otázku, kterou žalobce označil jako
otázku zásadního významu, a zdůrazňují, že zásadní právní význam pro
rozhodovací činnost soudů musí mít celé rozhodnutí odvolacího soudu. Uvádějí,
že celé řízení bylo vedeno pro náhradu škody a řízení se nijak nedotýkalo
právní úpravy, obsažené v zákoně o půdě. Žalovaní nejsou oprávněnou osobou dle
tohoto zákona, žalobce sám není vůči nim osobou povinnou.V této souvislosti
poukazují na to, že žalobce v řízení neprokázal svou aktivní legitimaci.
Navrhují zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., -
v tomto směru neshledává dovolací soud názory žalovaných na formální stránku
dovolání za správně aplikované na dané dovolání. Dovolací soud se proto zabýval
jeho přípustností. Dovolatel sám zjevně dovozuje přípustnost dovolání z
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., protože konstatuje, že i přes zamítavé
rozhodnutí odvolacího soudu může dovolací soud o dovolání rozhodnout, jestliže
shledá, že jde o otázku zásadního právního významu. Tuto otázku upřesňuje a
formuluje v doplnění dovolání tak, „zda dosavadní uživatel, který byl
protiprávně zbaven možnosti domáhat se užívání tělovýchovného zařízení v
důsledku jeho zničení, má právo domáhat se náhrady škody\".
Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, je přípustné jen v
případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst.1
o.s.ř., způsobující zmatečnost řízení, nebyly tvrzeny, ani dovolacím soudem
zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
byl jeho prvním rozhodnutím v této věci, a protože proti svému rozhodnutí
nepřipustil dovolání, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. a) nebo b), ani § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit,
zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., jak
uplatňuje dovolatel. Podle tohoto ustanovení v případě, že účastník navrhl v
průběhu odvolacího řízení, aby bylo proti rozhodnutí odvolacího soudu
připuštěno dovolání, a dovolací soud tomuto návrhu nevyhověl, může dovolací
soud dojít k závěru, že dovolání je přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího
soudu považuje za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě žalobce navrhl v průběhu odvolacího řízení, aby
dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl. Dovolací
soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné z hlediska
návrhu na jeho přezkum, jak byl formulován dovolatelem v doplnění jeho
dovolání, protože tato formulace se vymyká právnímu posouzení věci,
provedenému odvolacím soudem. S ohledem na konkrétní dovolací důvody, obsažené
v jeho dovolání, však považuje za otázku dosud neřešenou, a tedy otázku
zásadního právního významu, zda a v jakém rozsahu vyplývají pro účastníky
daného právního vztahu práva a povinnosti na náhradu majetkové újmy v důsledku
změny právních vztahů, nastalých vydáním nemovitostí podle části druhé zákona o
půdě. Dospěl proto k závěru, že dovolání je přípustné k přezkumu rozsudku
odvolacího soudu z tohoto hlediska. K tomu je třeba dodat, že případě, že
dovolání je přípustné jen podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., nemůže
dovolací soud přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř., ale jen správnost jeho právních
závěrů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.
Ze žaloby vyplývá, že žalobce se domáhá náhrady škody za stavbu
hřiště, která byla zčásti odstraněna žalovanými (byl ponechán štěrkový násyp).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, převzatého soudem odvolacím, a
uvedených v odstavci jedna odůvodnění tohoto rozsudku, sloužil pozemek po roce
1976 jako hřiště poté, co na něm byly provedeny zemní úpravy a zapuštěny dvě
tyče k upínání volejbalové sítě. V roce 1976 přešel pozemek na základě
rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v Benešově, do vlastnictví
oprávněných osob. Z těchto skutkových okolností dovolací soud dovozuje, že
nastala situace předvídaná v ustanovení § 22 odst. 9 zákona o půdě. Šlo o
pozemek označený v evidenci nemovitostí jako „ostatní plocha\", a protože ke
dni účinnosti zákona o půdě sloužil jako hřiště, nikoli jako ostatní plocha
potřebná pro zemědělskou výrobu, šlo o pozemek nespadající do zemědělského
půdního fondu. Dnem vydání tohoto pozemku oprávněným osobám vzniklo ze zákona
právo nájmu mezi dosavadním uživatelem a oprávněnými osobami, jimž byl pozemek
vydán.(Pokud by šlo o pozemek zemědělský, vzniklo by právo nájmu podle § 22
odst. 3 zákona o půdě, rozdíl při aplikaci těchto ustanovení by spočíval v
délce výpovědní lhůty). Ustanovení § 25 odst. 2 zákona o půdě má na tento vztah
vliv potud, že někteří v něm uvedení uživatelé byli zvýhodněni z hlediska délky
užívacího vztahu, vyloučením obecné možnosti výpovědi nájmu podle § 22 odst. 3
a 9 zákona, tím, že měli právo na uzavření dohody o užívání nemovitosti na dobu
10 let ode dne účinnosti zákona o půdě. Předmětem řízení však nebylo zjištění,
zda a jaký nájemní (užívací) vztah nastal mezi účastníky poté, kdy jej
oprávněné osoby převedly do vlastnictví žalovaných, a dovolací soud proto
ani nemůže v tomto směru činit vlastní závěry.
Pro otázku vzniku práva na náhradu za odstraněnou „stavbu hřiště„ však
dovolací soud považuje vztahy vzniklé vydáním pozemku podle druhé části zákona
o půdě za relevantní. Zákon o půdě neobsahuje žádné ustanovení o tom, že se
ve vztahu mezi oprávněnými osobami a povinnými osobami vzájemně poskytuje
náhrada za škody vzniklé na pozemku. Naopak ustanovení § 28 tohoto zákona
(který je ve vztahu k ostatním zákonům, včetně občanského zákoníku, zákonem
zvláštním v tom, že jeho ustanovení mají před jinými právními normami
přednost), vylučuje jiné právní nároky mezi osobami oprávněnými a povinnými
než ty, které jsou obsaženy v tomto zákoně, tedy i náhrady spojené se stavem
pozemku. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že zemní
úpravy, které byly na předmětném pozemku provedeny, nebyly samostatnými
stavbami, ale úpravami zemského povrchu, tvořícího daný pozemek, a v
podrobnostech odkazuje na dostatečné zdůvodnění provedené v tomto směru
odvolacím soudem. Oprávněná osoba, jíž byl pozemek vydán, nemohla se proto
domáhat vůči osobě povinné náhrady za znehodnocení pozemku - původně louky –
např. navezením štěrku a změnou terénu. Na druhé straně ani povinná osoba
nemohla požadovat náhradu za to, že vlastník pozemku po jeho vydání uvedl
pozemek do původního stavu, případně provedl jiné úpravy pozemku ve svém
vlastnictví.
Náhrada za stavby vybudované dosavadním uživatelem pozemku v souladu s
dřívějšími vlastnickými vztahy k pozemku,( tedy stavby v jeho vlastnictví), lze
podle zákona o půdě přiznat, pokud by vlastník pozemku tyto stavby odstranil
či poškodil. V daném případě však nešlo o stavbu hřiště, jak vyplývá se shora
uvedených závěrů, v části, která se týkala úpravy terénu. Zbývalo by proto k
náhradě jen zařízení k napínání sítě, tj. dva kůly, případně cihly žlabovky,
jejichž vydání se žalobce může domáhat vlastnickou žalobou, eventuelně
požadovat jejich cenu v případě, že by nebylo možno je již vydat.
Dovolací soud tedy považuje za správný právní závěr odvolacího soudu,
že žalobce nemá právo na náhradu za úpravy terénu, které na svém pozemku
provedl vlastník poté, co byly vydány podle části druhé zákona o půdě. Dovolání
proto podle ustanovení § 243b odst.1 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1
a
§ 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, přiznal
soud náhradu nákladů právního zastoupení za sepis vyjádření k dovolání, tedy
jeden úkon právní pomoci ve výši 1.825 Kč podle hodnoty věci, po snížení o 20%
při zastoupení dvou žalovaných tedy 1.460 Kč, a 75 Kč paušální náhrady, podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová