24 Cdo 2576/2025-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze
4, Zelený pruh č. 95/97, proti žalovanému Z. P., zastoupenému JUDr. Veronikou
Šamalíkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 145/58, o
žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C
3/2019, o dovolání žalobce a J. B. a A. B., všech zastoupených Mgr. Marií
Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2025, č. j. 68 Co
28/2025-401, takto:
I. Dovolání žalobce a J. B. a A. B. se odmítá.
II. Žalobce a J. B. a A. B. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalovanému 5 250 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Veroniky Šamalíkové, advokátky se sídlem v
Českých Budějovicích, Česká 145/58.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesení ze dne 19. 11. 2024, č. j. 98 C 3/2019-359,
zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 98
C 3/2019, podanou žalobcem, a rozhodl o nákladech řízení. Soud uzavřel, že
žalobce není k žalobě aktivně legitimován, neboť se řízení kromě žalobce
neúčastní ostatní dědicové původního žalobce z řízení, jehož obnova je
navrhována, jednak žalobce nenavrhl žádný důkaz, který by nebylo možné provést
už během původního řízení, a jednak byla žaloba podána po uplynutí subjektivní
tříměsíční lhůty. Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením usnesení
soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů
prvostupňového řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem, že žaloba byla podána po uplynutí subjektivní
tříměsíční lhůty. Rovněž uzavřel, že je dán nedostatek aktivní legitimace,
neúčastní-li se řízení ostatní dědicové, přičemž tento nedostatek již nelze
zhojit v odvolacím řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a dvě další osoby, jejichž přistoupení
do řízení bylo během odvolacího řízení navrhováno, společným dovoláním, v němž
k vymezení přípustnosti dovolání předestírají, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že některé aspekty hmotného a
procesního práva nebyly doposud dovolacím soudem řešeny. Uvádějí, že se
žalobce, syn původního žalobce, o „celé situaci“ dozvěděl až po smrti svého
otce, kdy neměl k dispozici žádné další důkazy. Dále namítají nesprávné
doručování usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení soudem prvního stupně a
tvrdí, že nelze, aby o tom, že nenastaly účinky doručení, bylo možné rozhodovat
pouze k návrhu účastníka. Nejvyšší soud dovolání žalobce a ostatních dvou dovolatelů podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé
spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř., a jednak dovolatelé J. B. a A. B. nejsou k podání dovolání oprávněni. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím
soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení
dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu
podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle
kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá
uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení
odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již
uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013
a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelé však těmto požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání
nedostáli. Krom toho, vznáší-li dovolatelé námitky k doručení rozhodnutí soudu prvního
stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, tyto se zcela míjejí s nosnými
důvody napadeného usnesení odvolacího soudu, a napadené rozhodnutí na nich
nezávisí. Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti
dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je
pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání
není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Vedle žalobce napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním i J. B. a A. B.,
jejichž přistoupení do řízení žalobce navrhoval během odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vyložil, že podle § 216 o. s. ř. návrhu žalobce na přistoupení ostatních dědiců nelze v odvolacím řízení
vyhovět. J. B. a A. B. se proto nestali účastníky řízení, a proto ani nejsou
oprávněni k podání dovolání. Uvedené vyplývá již z § 240 odst. 1. věty první o. s. ř.
podle níž účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Srov. též rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že k podání
dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku
nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.