24 Cdo 2698/2019-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci nezletilého J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem městem Hořice, syna rodičů G. H., narozené XY, bytem XY, a J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 Nc 2601/2018, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2018, č. j. 26 Co 327/2018-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání otce proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. října 2018, č. j. 30 Nc 2601/2018-15 (jímž uvedený soud neprominul otci lhůtu k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému XY), neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm není vymezena žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o.
s. ř. (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 24 Cdo 4004/2018, in https://nsoud.cz). Nejvyšší soud ani v tomto případě neopomenul, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (in https://nalus.usoud ), zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
V tomto případě ovšem dovolatel takovou argumentaci ve svém dovolání nepředložil (míněno především s přihlédnutím k dovolací argumentaci obsažené v předposledním odstavci dovolání, v němž dovolatel pouze rámcově poukazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu dovolacího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, aniž by jí právně relevantním způsobem promítl ve vztahu k vymezení příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání). Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem (jeho advokátem) odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o.
s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).