24 Cdo 2771/2024-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štupartská č. 769/18, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovu Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 205/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2024, č. j. 84 Co 225/2023-453, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Zázvorkové Malé, advokátky se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 84 Co 225/2023
-453, potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 C 205/2019-425, jímž okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po M. M. K., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), a to jako spolužijící osoba ve druhé třídě dědiců, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 88 422 Kč k rukám právní zástupkyně žalované. Krajský soud rovněž změnil rozsudek okresního soudu potud, že výše nákladů, které má žalobkyně uhradit státu, činí namísto částky 2 653 Kč částku 4 407,73 Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 288 Kč k rukám její právní zástupkyně.
Poté co krajský soud jako soud odvolací uvedl, že okresní soud správně vyložil pojem společná domácnost a správně se zabýval tím, zda v posledním roce před smrtí zůstavitele žalobkyně a zůstavitel společnou domácnost stále vedli, že za tímto účelem okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž řádným způsobem hodnotil provedené důkazy, uzavřel, že lze souhlasit s okresním soudem, že žalobkyně a zůstavitel od léta 2018 nevedli společnou domácnost, nehospodařili již bez rozlišování společně se svými příjmy a neprováděli společné obstarávání společných potřeb, když bylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že byť v letech 2004-2005 až nejméně do roku 2017 žalobkyně spolu se zůstavitelem žila v partnerském vztahu, včetně vedení intimního života (jako druh – družka), v průběhu roku 2018 však navázala intimní vztah s jiným mužem, se kterým zplodila potomka, přičemž o těchto skutečnostech informovala zůstavitele a ten v důsledku této znalosti ukončil se žalobkyní intimní soužití, rozhodl se nemovitost v XY prodat a se žalobkyní se dohodl na tom, že nemovitost do konce roku 2018 opustí.
Z výpovědi samotné žalobkyně přitom vyplývá, že se po uplynutí tří až čtyř týdnů od smrti zůstavitele odstěhovala k otci svého tehdy ještě nenarozeného dítěte, z oddacího listu předloženého v průběhu řízení se dále podává, že s ním žalobkyně již cca dva měsíce po úmrtí zůstavitele uzavřela manželství.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „při svém rozhodování ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné závěry a pochybil tak při určení, že není zákonnou dědičkou po zůstaviteli“. Poukazuje na to, jak je společná domácnost definována podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a vyslovuje přesvědčení, že „je nepochybné, že se zůstavitelem vedli společnou domácnost a žili spolu jako by byli manželé“, byť jejich vztah „prošel určitým vývojem, který byl bezesporu ovlivněn profesním postavením zůstavitele jako církevního hodnostáře a těhotenstvím žalobkyně v létě roku 2018 s jiným mužem“ (přičemž tvrdí, že informace o vztahu sdíleli se třetími osobami jen naprosto výjimečně, a to právě z obavy, aby to negativně neovlivnilo církevní kariéru zůstavitele) . O tom podle ní svědčí zejména to, že „byla v domě zůstavitele č.p. XY v obci XY na adrese XY, hlášena k trvalému pobytu od 10. 2. 2010 až do úmrtí zůstavitele“, že „hradila prostřednictví SIPO na uvedené adrese v XY zálohy na elektřinu, telekomunikační služby a pojistné, a to i v letech 2017 a 2018, včetně poplatků za svoz odpadu“, že „se podílela na splácení úvěru Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a to již od roku 2010 do roku 2018“, když „hypoteční úvěr je vždy nutné hradit z účtu, který je smluven přímo s bankou“ (tj. v posuzovaném případě z účtu zůstavitele), že „při hospitalizaci zůstavitele dne 29. 10. 2018 ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady je uvedena jako jeho přítelkyně s tím, že pro účely řízení o vyslovení souhlasu s převzetím zůstavitele do zdravotního ústavu byla jmenována opatrovníkem zůstavitele“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k novému projednání a aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť nemá dostatek finančních prostředků ani žádný hodnotný majetek, jehož prodejem by získala finanční prostředky na náhradu nákladů řízení žalované.
3. Žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout, neboť má za to, že „žalobkyně pouze polemizuje se skutkovými závěry krajského i okresního soudu a opakuje svá tvrzení“. Poukazuje mimo jiné na to, že „v dědickém řízení žalobkyně uplatnila za zůstavitelem pohledávky v celkové výši 689 553 Kč, např. i tvrzený příspěvek na splácení úvěru zůstavitele u Českomoravské stavební spořitelny, a. s.“. K tomuto tvrzení žalovaná navrhuje jako důkaz „usnesení o vypořádání dědictví po zůstaviteli, které bylo vydáno až po právní moci rozhodnutí ve věci, ve které je podáno dovolání žalobkyně“.
4. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že nežila se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu nepečovala o společnou domácnost, a tedy že nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve druhé třídě dědiců podle ustanovení § 1636 odst. 1 o. z., (naopak) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
7. K tomu dovolací soud považuje za nezbytné doplnit, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
8. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby a přiléhavě uzavřel, že „žalobkyně a zůstavitel od léta 2018 nevedli společnou domácnost, nehospodařili již bez rozlišování společně se svými příjmy a neprováděli společné obstarávání společných potřeb“ s dovětkem, že „již sama rychlost, s jakou žalobkyně založila společný život s jiným mužem, s nímž byla již nějakou dobu před úmrtím zůstavitele těhotná, nasvědčuje tomu, že zůstavitele v době jeho úmrtí již nepovažovala za svého partnera, že s ním nežila v družském soužití, a tudíž ani ve společné domácnosti“.
9. Jestliže dovolatelka shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci v pochybení v hodnocení důkazů, resp. v okolnosti, že důkazy spočívající ve výslechu svědků nelze považovat za relevantní vzhledem k žalobkyní (poněkud účelově) předestírané „tajnosti“ vztahu se zůstavitelem, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
10. Na základě obsahu dovolání lze navíc shrnout, že podstatou dovolacích námitek žalobkyně je především polemika se správností a úplností skutkových zjištění soudů vycházejících z provedeného dokazování a hodnocení důkazů stran vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem především v posledním roce před úmrtím zůstavitele. Na základě vlastních (odlišných) skutkových tvrzení pak žalobkyně oproti závěru odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil), tj. že nesplňuje předpoklady pro dědění po zůstaviteli ve druhé dědické třídě podle ustanovení § 1636 odst. 1 o. z., a to jako osoba spolužijící se zůstavitelem ve společné
domácnosti, dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka však nebere náležitě v úvahu, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů (jak již uvedeno výše), a tedy že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., a to že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v dovolacím řízení tak nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu