USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
umístěného S. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ing. Michalem Šulcem, advokátem se
sídlem v Brně, Česká č. 154/12, za účasti Psychiatrické nemocnice Brno,
příspěvkové organizace, se sídlem v Brně, Húskova č. 2, o vyslovení
přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 23 L 155/2022, o dovoláních umístěného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2024 č.j. 44 Co 120/2023-145,
1. Dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20.9.2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31.1.2024 č.j. 44 Co 120/2023-145 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu (jejich závěr o splnění podmínky
bezprostředního a závažného ohrožení samotného umístněného, případně jeho
okolí) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních
službách), pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní
poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud
hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
3. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že umístěný byl dne
19.5.2022 převzat do ústavní péče, neboť jevil známky duševní choroby, byl
nespolupracující, negativistický, z chování byly zjevné auditivní halucinace s
vlivem na chování, byla patrná masivní intrapsychická tenze a paranoidně
persekuční bludná produkce, byla zjištěna léková non-compliance, jednalo se o
opakovanou hospitalizaci na psychiatrické klinice. Podle výpovědi ošetřující
lékařky MUDr. Doupovcové umístěný přijel osobním automobilem, který řídil, na
služebnu policie se zmatenými informacemi o strachu z pronásledování, což
policie prověřila a vyloučila, měl strach o život, telefonicky kontaktovaná
matka umístěného potvrdila časté stavy, které vedou k jeho hospitalizaci na
psychiatrii. Podle názoru lékařky bylo převzetí a další držení umístěného
nutné, neboť hrozilo riziko ohrožujícího jednání vůči sobě, pacient byl bez
náhledu na svůj nepříznivý psychický stav, v minulosti byl na jeho straně
zaznamenán závažný suicidální (sebevražedný) pokus pod vlivem psychotických
prožitků, v domácím prostředí hrozila léková non-compliance, jiná forma léčby
aktuálně ke stabilizaci stavu umístěného, než hospitalizace nebyla možná,
umístěný zpočátku odmítal i léky ve zdravotním ústavu, byly nutné injekce. Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Evy Čermákové ze dne 10.3.2023 umístěný v
době převzetí pravděpodobně trpěl psychotickou dekompenzací s paranoidními
bludy při základní diagnóze schizotypální porucha. V rámci výslechu před
odvolacím soudem znalkyně podrobně vysvětlila, že v uvedeném stavu dekompenzace
člověk nevnímá realitu adekvátně, v důsledku bludných stavů se cítí ohrožen,
jeho reakce navenek jsou neadekvátní, neměl by v tu chvíli řídit auto, riziková
je zde nepozornost, ve stavu, kdy si myslí, že je pronásledován, může
bezprostředně ohrožovat okolí, příp. si sáhnout na život. Jde o vážný stav,
proto v uvedeném okamžiku je nutná hospitalizace s medikací, aby se emoce
pacienta oslabily, jeho chování v důsledku bludů se přibrzdilo, aby začal
uvažovat racionálně. Podle charakteristiky chování umístěného se tento
dekompenzoval do paranoidního bludu a v tuto chvíli bylo nutno přistoupit k
hospitalizaci s příslušnou medikací, aby v tomto stavu nedošlo k agresivnímu
projevu umístěného vůči okolí, příp. aby si umístěný sám nesáhl na život,
dostaví-li se u něj pocit bezmoci. Jelikož umístěný nekomunikoval s ošetřujícím
lékařem, musel lékař nutně zhodnotit i záznamy z předcházejících hospitalizací
(první kontakt s psychiatrií v roce 2018, následně v roce 2019 po nabourání
autem do svodidel s podezřením na sebevražedné chování), což podle názoru
znalkyně bylo bezesporu důležitou indicií pro veškerá opatření v rámci
hospitalizace. Bez hospitalizace umístěného (a podání příslušné medikace) by se
jeho stav dekompenzace velmi pravděpodobně dále zhoršoval a prohluboval. Důvody
detence přitom podle názoru znalkyně trvaly po celou dobu hospitalizace (do
1.6.2024), tj.
až do doby, kdy umístěný konečně začal komunikovat s lékaři a
vyjádřil se, že žádné sebevražedné sklony nemá a své chování jakýmsi způsobem
objasnil; do té doby bylo chování umístěného zcela nepředvídatelné.
4. Je mimo pochybnost, že skutečnost, že pacient (umístěný) ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, představuje jednu z
podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu.
Názor dovolatele, že tato podmínka u něj splněna nebyla, neboť v době přijetí
do zdravotního ústavu (i v době držení až do propuštění) aktivně nepřistoupil k
sebedestruktivnímu či destruktivnímu jednání, dovolací soud nesdílí.
5. Ve vztahu k této zákonné podmínce Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 mj. uvedl, že je třeba pojem „ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle
jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak,
aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy
sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou
omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle
jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem
neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení,
nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21.5.1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
6. Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku
nerozporoval, že ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí
být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně
identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k
převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně
popsáno; současně však nepovažoval za vyloučené – aby s ohledem na známé
okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv.
potencialitě). Akcentoval přitom, že zákon o zdravotních službách vychází z
principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do
doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod
vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne
některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou
důstojnost. Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným
závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami),
popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem
ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v
příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta,
popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé. S
poukazem na judikaturu ESLP, která shledává imanentní povinností státu
poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem
zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne
24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze
dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06,
§ 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č.
46846/08, § 50), se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž přesvědčivě
vypořádal i s opačnými názory obsaženými v odborné literatuře, které vylučují
možnost pouhého potenciálního nebezpečí z dosahu detence.
7. S ohledem na výše podaný výklad Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 k diskutované materii uzavřel, že lékař, který
prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním
zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí
(dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni
přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému)
známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku
předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité
určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky
(popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i
vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním
ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě,
zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být
bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její
projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám
praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné
důvody na nich cokoliv měnit.
8. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ze strany zdravotního
ústavu bylo v době převzetí (i dalšího držení) umístěného ošetřující lékařkou
dostatečně identifikováno bezprostřední ohrožení života a zdraví samotného
umístěného, které se za daných okolností – kdyby nebylo přistoupeno k jeho
hospitalizaci – jevilo jako vysoce pravděpodobné s ohledem na jeho dřívější
sebevražedný pokus. Ustanovená znalkyně správnost postupu zdravotního ústavu
potvrdila, a navíc vyjádřila názor, že s ohledem na stav psychotické
dekompenzace, ve kterém se umístěný v době převzetí nacházel, se riziko
ohrožení života a zdraví netýkalo pouze samotného umístněného, ale i jeho
okolí. Akcentovala, že vzhledem k tomu, že umístěný nekomunikoval, nebyla
lékařům zřejmá jeho psychotická motivace, jeho chování bylo zcela
nepředvídatelné, a proto bylo nutno vzít v úvahu i záznamy z předcházejících
hospitalizací, včetně sebevražedného pokusu v roce 2019. Podrobně pak znalkyně
v rámci svého výslechu vysvětlila, proč bylo nutno přistoupit k hospitalizaci
umístěného s příslušnou medikací, že důvody detence trvaly po celou dobu a že
umístěný byl propuštěn v adekvátním okamžiku, a také vysvětlila, co by se
pravděpodobně stalo, kdyby byl umístěný ponechán napospas sobě samému.
9. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při
rozhodování o splnění zákonných podmínek detence „kladl nepřiměřenou váhu na
jednání dovolatele, které se odehrálo v minulosti“ (sebevražedný pokus v roce
2019), a že kladl důraz na „nepredikovatelné chování umístěného pod vlivem
psychotické poruchy“, ačkoli umístěný po celou dobu detence „sebe ani své okolí
fakticky neohrožoval“. Úvahy dovolatele, který pro rozhodování v detenčním
řízení považuje za významné jen izolované projevy pacienta (umístněného) v
okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem (a v době jeho dalšího držení) bez
přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly dříve, by se mohly v některých
případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění
zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální
prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
10. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není
způsobilá ani námitka dovolatele, že odvolací soud nepostupoval správně,
jestliže (poté, co umístěný po svém propuštění ze zdravotního ústavu podle
ustanovení § 72 z.ř.s. prohlásil, že trvá na projednání věci) nezrušil usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 26.5.2022 č.j. 123 L 155/2022-12, jímž bylo
rozhodnuto o přípustnosti převzetí umístněného do zdravotního ústavu, a
nevrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby v souladu s ustanovením § 70
z.ř.s. provedl dokazování v plném rozsahu, včetně znaleckého posudku (odkázal
přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2022 sp. zn. 1150/2022). I když
– jak je možno dovolateli přisvědčit – v tomto směru odvolací soud nepostupoval
formálně zcela správně, nelze přehlédnout, že v dalším řízení (v jeho druhé
fázi) soud prvního stupně nejenže doplnil dokazování dalšími svědeckými
výpověďmi, včetně nové výpovědi umístěného, ale rovněž ustanovil znalkyni MUDr.
Evu Čermákovou, která se ve svém písemném znaleckém posudku i v rámci svých
výpovědí před soudy obou stupňů patřičně vyjádřila ke všem okolnostem významným
z hlediska závěru o tom, zda po celou dobu detence (od převzetí do propuštění
umístěného ze zdravotního ústavu) byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §
38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Za této situace nemá (nemůže
mít) dovolatelem namítané pochybení na věcnou správnost napadených rozhodnutí
odvolacího soudu žádný vliv.
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud obě dovolání umístěného podaná
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.9.2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.1.2024 č.j. 44 Co 120/2023-14,
jimiž bylo rozhodnuto o tom, že převzetí umístěného do zdravotního ústavu bylo
v souladu se zákonem a že důvody detence trvaly až do jeho propuštění, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f
odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu