USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného S. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ing. Michalem Šulcem, advokátem se sídlem v Brně, Česká č. 154/12, za účasti Psychiatrické nemocnice Brno, příspěvkové organizace, se sídlem v Brně, Húskova č. 2, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 L 155/2022, o dovoláních umístěného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2024 č.j. 44 Co 120/2023-145,
1. Dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.9.2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.1.2024 č.j. 44 Co 120/2023-145 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu (jejich závěr o splnění podmínky bezprostředního a závažného ohrožení samotného umístněného, případně jeho okolí) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
3. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že umístěný byl dne 19.5.2022 převzat do ústavní péče, neboť jevil známky duševní choroby, byl nespolupracující, negativistický, z chování byly zjevné auditivní halucinace s vlivem na chování, byla patrná masivní intrapsychická tenze a paranoidně persekuční bludná produkce, byla zjištěna léková non-compliance, jednalo se o opakovanou hospitalizaci na psychiatrické klinice. Podle výpovědi ošetřující lékařky MUDr. Doupovcové umístěný přijel osobním automobilem, který řídil, na služebnu policie se zmatenými informacemi o strachu z pronásledování, což policie prověřila a vyloučila, měl strach o život, telefonicky kontaktovaná matka umístěného potvrdila časté stavy, které vedou k jeho hospitalizaci na psychiatrii.
Podle názoru lékařky bylo převzetí a další držení umístěného nutné, neboť hrozilo riziko ohrožujícího jednání vůči sobě, pacient byl bez náhledu na svůj nepříznivý psychický stav, v minulosti byl na jeho straně zaznamenán závažný suicidální (sebevražedný) pokus pod vlivem psychotických prožitků, v domácím prostředí hrozila léková non-compliance, jiná forma léčby aktuálně ke stabilizaci stavu umístěného, než hospitalizace nebyla možná, umístěný zpočátku odmítal i léky ve zdravotním ústavu, byly nutné injekce.
Podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Evy Čermákové ze dne 10.3.2023 umístěný v době převzetí pravděpodobně trpěl psychotickou dekompenzací s paranoidními bludy při základní diagnóze schizotypální porucha. V rámci výslechu před odvolacím soudem znalkyně podrobně vysvětlila, že v uvedeném stavu dekompenzace člověk nevnímá realitu adekvátně, v důsledku bludných stavů se cítí ohrožen, jeho reakce navenek jsou neadekvátní, neměl by v tu chvíli řídit auto, riziková je zde nepozornost, ve stavu, kdy si myslí, že je pronásledován, může bezprostředně ohrožovat okolí, příp. si sáhnout na život.
Jde o vážný stav, proto v uvedeném okamžiku je nutná hospitalizace s medikací, aby se emoce pacienta oslabily, jeho chování v důsledku bludů se přibrzdilo, aby začal uvažovat racionálně. Podle charakteristiky chování umístěného se tento dekompenzoval do paranoidního bludu a v tuto chvíli bylo nutno přistoupit k hospitalizaci s příslušnou medikací, aby v tomto stavu nedošlo k agresivnímu projevu umístěného vůči okolí, příp. aby si umístěný sám nesáhl na život, dostaví-li se u něj pocit bezmoci. Jelikož umístěný nekomunikoval s ošetřujícím lékařem, musel lékař nutně zhodnotit i záznamy z předcházejících hospitalizací (první kontakt s psychiatrií v roce 2018, následně v roce 2019 po nabourání autem do svodidel s podezřením na sebevražedné chování), což podle názoru znalkyně bylo bezesporu důležitou indicií pro veškerá opatření v rámci hospitalizace.
Bez hospitalizace umístěného (a podání příslušné medikace) by se jeho stav dekompenzace velmi pravděpodobně dále zhoršoval a prohluboval. Důvody detence přitom podle názoru znalkyně trvaly po celou dobu hospitalizace (do 1.6.2024), tj.
až do doby, kdy umístěný konečně začal komunikovat s lékaři a vyjádřil se, že žádné sebevražedné sklony nemá a své chování jakýmsi způsobem objasnil; do té doby bylo chování umístěného zcela nepředvídatelné.
4. Je mimo pochybnost, že skutečnost, že pacient (umístěný) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, představuje jednu z podmínek pro hospitalizaci umístěného ve zdravotním ústavu bez jeho souhlasu. Názor dovolatele, že tato podmínka u něj splněna nebyla, neboť v době přijetí do zdravotního ústavu (i v době držení až do propuštění) aktivně nepřistoupil k sebedestruktivnímu či destruktivnímu jednání, dovolací soud nesdílí.
5. Ve vztahu k této zákonné podmínce Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 mj. uvedl, že je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval. Platí totiž, že soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21.5.1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
6. Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku nerozporoval, že ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta (umístěného) dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno; současně však nepovažoval za vyloučené – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě).
Akcentoval přitom, že zákon o zdravotních službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu a účelu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude (započne) skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Detenční řízení bezpochyby slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky, a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé.
S poukazem na judikaturu ESLP, která shledává imanentní povinností státu poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne 24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06, § 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č. 46846/08, § 50), se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž přesvědčivě vypořádal i s opačnými názory obsaženými v odborné literatuře, které vylučují možnost pouhého potenciálního nebezpečí z dosahu detence.
7. S ohledem na výše podaný výklad Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.9.2024 č.j. 24 Cdo 2368/2024 k diskutované materii uzavřel, že lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je bezprostředně přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. S uvedenými právními závěry, které zcela odpovídají potřebám praktického života, se dovolací soud i nyní ztotožňuje a neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
8. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ze strany zdravotního ústavu bylo v době převzetí (i dalšího držení) umístěného ošetřující lékařkou dostatečně identifikováno bezprostřední ohrožení života a zdraví samotného umístěného, které se za daných okolností – kdyby nebylo přistoupeno k jeho hospitalizaci – jevilo jako vysoce pravděpodobné s ohledem na jeho dřívější sebevražedný pokus. Ustanovená znalkyně správnost postupu zdravotního ústavu potvrdila, a navíc vyjádřila názor, že s ohledem na stav psychotické dekompenzace, ve kterém se umístěný v době převzetí nacházel, se riziko ohrožení života a zdraví netýkalo pouze samotného umístněného, ale i jeho okolí. Akcentovala, že vzhledem k tomu, že umístěný nekomunikoval, nebyla lékařům zřejmá jeho psychotická motivace, jeho chování bylo zcela nepředvídatelné, a proto bylo nutno vzít v úvahu i záznamy z předcházejících hospitalizací, včetně sebevražedného pokusu v roce 2019. Podrobně pak znalkyně v rámci svého výslechu vysvětlila, proč bylo nutno přistoupit k hospitalizaci umístěného s příslušnou medikací, že důvody detence trvaly po celou dobu a že umístěný byl propuštěn v adekvátním okamžiku, a také vysvětlila, co by se pravděpodobně stalo, kdyby byl umístěný ponechán napospas sobě samému.
9. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při rozhodování o splnění zákonných podmínek detence „kladl nepřiměřenou váhu na jednání dovolatele, které se odehrálo v minulosti“ (sebevražedný pokus v roce 2019), a že kladl důraz na „nepredikovatelné chování umístěného pod vlivem psychotické poruchy“, ačkoli umístěný po celou dobu detence „sebe ani své okolí fakticky neohrožoval“. Úvahy dovolatele, který pro rozhodování v detenčním řízení považuje za významné jen izolované projevy pacienta (umístněného) v okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem (a v době jeho dalšího držení) bez přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly dříve, by se mohly v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
10. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není způsobilá ani námitka dovolatele, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže (poté, co umístěný po svém propuštění ze zdravotního ústavu podle ustanovení § 72 z.ř.s. prohlásil, že trvá na projednání věci) nezrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26.5.2022 č.j. 123 L 155/2022-12, jímž bylo rozhodnuto o přípustnosti převzetí umístněného do zdravotního ústavu, a nevrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby v souladu s ustanovením § 70 z.ř.s. provedl dokazování v plném rozsahu, včetně znaleckého posudku (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2022 sp. zn. 1150/2022). I když – jak je možno dovolateli přisvědčit – v tomto směru odvolací soud nepostupoval formálně zcela správně, nelze přehlédnout, že v dalším řízení (v jeho druhé fázi) soud prvního stupně nejenže doplnil dokazování dalšími svědeckými výpověďmi, včetně nové výpovědi umístěného, ale rovněž ustanovil znalkyni MUDr. Evu Čermákovou, která se ve svém písemném znaleckém posudku i v rámci svých výpovědí před soudy obou stupňů patřičně vyjádřila ke všem okolnostem významným z hlediska závěru o tom, zda po celou dobu detence (od převzetí do propuštění umístěného ze zdravotního ústavu) byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Za této situace nemá (nemůže mít) dovolatelem namítané pochybení na věcnou správnost napadených rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud obě dovolání umístěného podaná proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.9.2022 č.j. 44 Co 125/2002-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.1.2024 č.j. 44 Co 120/2023-14, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že převzetí umístěného do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonem a že důvody detence trvaly až do jeho propuštění, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu