USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1936/19, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 237/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2023, č. j. 18 Co 350/2022-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 18 Co 350/2022-93, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2022, č. j. 62 C 237/2021-73, který (ve výroku I.) rozhodl, že se zamítá žaloba podaná dne 1. 11. 2021, jíž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný je vyloučen z dědického práva po P. D., zemřelém dne XY (dále též jen „zůstavitel“), a že jedinou dědičkou po zůstaviteli je žalobkyně; odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, přičemž zohlednil závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266
(pozn.: správně 366), podle nějž čin M. D. (žalovaného), byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že v této věci žalobkyně k podání žaloby ve sporném řízení pozůstalostním soudem odkázána nebyla a ani nelze dovodit, že by být měla. Pokud tak přesto činí, není na určovací žalobě v podobě, čeho se jí domáhá (činí-li mezi účastníky skutkově spornou otázku, zda zůstavitel spáchal sebevraždu ze zdravotních důvodů), dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. a již pro tuto skutečnost je třeba ji zamítnout.
2. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které staví zejména na polemice se správností závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, u které se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, konkrétně pak ve vyřešení následujících otázek: i. zda je existence sporné skutečnosti mezi účastníky (jestli zůstavitel trpěl onemocněním, pro které se rozhodl spáchat sebevraždu) důvodem pro postup soudu v pozůstalostním řízení dle § 170 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), za situace, kdy existence této skutečnosti má být zcela výjimečnou okolností pro závěr o dědické nezpůsobilosti dědice, který se dopustil účasti na sebevraždě zůstavitele, ii. zda byla žalobkyně legitimována k podání žaloby o určení dědického práva, aniž byla v řízení k podání této žaloby vyzvána postupem podle § 170 z. ř. s., iii. zda je v řízení o žalobě o určení dědického práva podmínkou aktivní legitimace žalobce existence naléhavého právního zájmu na vydání rozhodnutí ve věci. V případě v pořadí třetí vznesené otázky je přesvědčena, že „právní názor soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na podání žaloby ve věci je nesprávný, neboť žaloba byla podána ve smyslu § 170 z. ř. s. a existence naléhavého právního zájmu na jejím podání se tak nezjišťuje, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011“. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
6. Jak již bylo zmíněno výše, podstatou dovolacích námitek žalobkyně je zejména polemika se závěry Nejvyššího soudu (vyslovenými ve zrušujícím usnesení vydaném dovolacím soudem již dříve v posuzované věci), podle nějž - mimo jiné - soudy v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že M. D. spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o.
z., měly posoudit samy (a zohlednit při tom všechny okolnosti, zvláště pak dopis zůstavitele na rozloučenou nasvědčující, že se v daném případě nejedná o trestný čin proti zůstaviteli). Jinými slovy, za situace, kdy byl soud v řízení o pozůstalosti zavázán k procesnímu postupu podle ustanovení § 169 z. s. ř. a k novému rozhodnutí o tom, s kterým účastníkem bude nadále jednáno a kterému účastníku se účast v řízení nadále ukončuje (přičemž pozůstalostní soud tak i konečně dne 12. 1. 2024 rozhodl, jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Brně č. j.
58 D 590/2017-486, pozn.: správně 586, podle nějž v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno pouze s pozůstalým synem M. D. a účast pozůstalé sestry H. H. se ukončuje), není důvod pro to, aby se žalobkyně zároveň úspěšně domáhala posouzení dědické (ne)způsobilosti žalovaného ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto (v konečném důsledku) zcela v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým ve výše uvedeném usnesení, jenž byl pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní.
Nic na tom nemůže změnit ani okolnost, že žalobkyně i nyní dovozuje odlišný právní názor na věc, že „pokud se žalovaný dopustil úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, což je ve věci nespornou skutečností postavenou najisto na základě výroku trestního rozsudku, pak bez dalšího naplnil skutkovou podstatu dědické nezpůsobilosti dle § 1481 o. z.“.
7. Dovolatelka se rovněž mýlí v tom, že otázky popsané shora ad ii. a iii. nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud řešeny, resp. že tyto otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe (konkrétně zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011). V této souvislosti předestírá k posouzení otázku (ne)existence naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení dědického práva, a to navzdory judikatorně ustálenému právnímu názoru, podle nějž podá-li účastník / dědic/ v průběhu řízení o dědictví žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, případně sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky významné pro určení jeho dědického práva, aniž by k podání takové žaloby byl soudem v dědickém řízení vyzván, musí vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006), zatímco žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006); dovolací soud neshledává důvod na tomto názoru cokoliv měnit i nadále (ust. § 170 z. ř. s. je obdobou předchozího ust. § 175k odst. 2 o. s. ř., čemuž odpovídá i jeho formulace).
8. Pokud se týká dovolací námitky, zda zůstavitel skutečně trpěl onemocněním ALS (anebo měl zdravotní problémy z jiné příčiny), je třeba uvést, že se nejedná o otázku zásadní ani pro původní rozhodnutí dovolacího soudu v pozůstalostním řízení (a to proto, že v podmínkách projednávané věci bylo stěžejní jednání žalovaného, které nesměřovalo proti zůstaviteli, ale naopak bylo v souladu se zůstavitelovou vůlí), natož o otázku relevantní pro rozhodnutí civilních soudů ve sporném řízení iniciovaném žalobkyní.
9. Pro úplnost, Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Uvedené platí i v případě žalobkyně v posuzované věci, spatřuje- li odepření práva na soudní ochranu „v nesprávné nečinnosti státního orgánu“ (rozuměno soudní komisařky) a v tom, že „neměla právo podat žalobu i bez vyzvání“. Důvodná proto nemůže být ani její námitka „porušení práva účastníků na spravedlivý proces, odepření spravedlnosti a práva na přístup k soudu“ (právo na spravedlivý proces nelze interpretovat ani tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci).
10. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání ani v této části neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelem namítané judikatury Ústavního soudu.
11. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyní vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobkyně není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu