24 Cdo 3685/2023-450
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně JIVA-Jirák výroba velkokuchyňského zařízení spol. s r.o., IČO 26494469 sídlem K Jahodárně 170, 252 50 Vestec zastoupené advokátem Mgr. Danielem Bartošem sídlem Bílinská 1147/1, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému Plzeňský kraj, IČO 70890366 sídlem Škroupova 1760/18, 301 00 Plzeň zastoupenému advokátem JUDr. Karlem Palečkem sídlem Zbrojnická 229/1, 301 00 Plzeň, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 390/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2023, č. j. 18 Co 167/2022-399, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2023, č. j. 18 Co 167/2022-399 se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č. j. 31 C 390/2019
-320 zamítl žalobu na vydání konkrétně určených movitých věcí. Zamítl také žalobu na zaplacení částky 1 839 586,75 Kč s úroky z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a na zaplacení částky 163 138,25 Kč z titulu náhrady škody s úroky z prodlení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že mezi žalovaným jako objednatelem (investorem) a společností Mavilla s.r.o. (dále jen Mavilla) jako zhotovitelem byla dne 14. 5. 2018 uzavřena smlouva o dílo (dále také Smlouva o dílo č. 1), a to na základě vyhlášené veřejné zakázky na stavební práce Stodská nemocnice a.
s. Předmětem této smlouvy o dílo byla mimo jiné dodávka gastrotechnologie a poskytnutí služeb s ní spojených. Smlouvou o budoucí spolupráci ze dne 9. 3. 2018 se společnost Tip-Ex Partner, s.r.o. (dále jen Tip-Ex Partner) zavázala společnosti Mavilla poskytnout potřebnou kvalifikaci a spolupráci při plnění této veřejné zakázky. Dále pak byla dne 23. 8. 2018 uzavřena smlouva o dílo č. Z18026 (dále také Smlouva o dílo č. 2), a to mezi společností Mavilla jako objednatelem a společností Tip-Ex Partner jako zhotovitelem, když tato smlouva byla uzavřena jako subdodavatelská ke Smlouvě o dílo č. 1 ze dne 14.
5. 2018 a jejím předmětem byla dodávka movitých věcí specifikovaných v čl. III. této smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že společnost Tip-Ex Partner jako kupující uzavřela se žalobkyní jako prodávající smlouvu o dodávce movitých věcí specifikovaných v objednávce ze dne 10. 5. 2018. Jednalo se o dodávku movitých věcí tvořících předmět díla Smluv o dílo č. 1 a 2. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně jako prodávající movité věci dle kupní smlouvy uzavřené se společností Tip-Ex Partner této společnosti dodala a vyfakturovala kupní cenu v celkové výši 2 002 725 Kč včetně DPH, která obsahovala i částku ve výši 163 138,25 Kč za balné, přepravu a montáž zboží.
Místem plnění pak byla sjednána Stodská nemocnice, kam byly předmětné movité věci dodány, a to dne 20. 12. 2018, jak vyplývá ze zápisu z jednání ze dne 3. 1. 2019, nejpozději pak dne 11. 2. 2019, kdy došlo k předání díla žalovanému, byť protokolární předání díla prokázáno nebylo. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání movitých věcí po žalovaném s odůvodněním, že mezi žalobkyní a společností Tip-Ex Partner byla v rámci kupní smlouvy sjednána výhrada vlastnického práva v souladu s § 2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.
z.) Soud prvního stupně však výkladem § 2134 o. z. dospěl k závěru, že výhrada vlastnického práva by působila vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, bylo-li by dané ujednání pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li by pořízeno v písemné formě a podpisy stran by byly úředně ověřeny. Zákonná forma výhrady vlastnického práva prokázána nebyla. Výhrada nebyla sjednána ani ve formě veřejné listiny, ani v písemné formě s úředně ověřenými podpisy. Nebylo prokázáno ani tvrzení žalobkyně o narušení dobré víry na straně žalovaného jako objednatele.
Žalovaný tak nabyl vlastnické právo k předmětným věcem v souladu se Smlouvou o dílo č. 1 dle čl.
XV. Této smlouvy, nejpozději dne 11. 2. 2019, kdy došlo k předání celého díla. Nebylo prokázáno ani lstivé jednání ze strany společnosti Tip-Ex Partner, ani ze strany společnosti Mavilla. V řízení bylo prokázáno, že dopisem ze dne 20. 6. 2019 žalobkyně od kupní smlouvy se společností Tip-Ex Partner odstoupila. Stalo se tak až poté, co došlo ke splnění veškerých závazků ze strany žalovaného vůči společnosti Mavilla z citované Smlouvy o dílo č. 1 a co zaplacením sjednané ceny díla závazek žalovaného na zaplacení z této smlouvy zanikl. Na straně žalovaného tak nemohlo dojít k žádnému bezdůvodnému obohacení, které by byl povinen žalobkyni vydat. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba na vydání věcí, ani na zaplacení hodnoty dodaných věcí a ani žaloba na náhradu škody není důvodná a žalobu v celém rozsahu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
2. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení sjednané výhrady vlastnického práva ve prospěch žalobkyně v rámci řetězce smluvních vztahů ve spojení s nesprávným posouzením dobré víry žalovaného ve vztahu k nabytí řádné a poctivé držby vlastnického práva v kontextu sjednané výhrady. Dále namítala
nesprávné právní posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení v rámci řetězce smluvních vztahů, včetně vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Sjednaná výhrada vlastnického práva dle žalobkyně působí vůči třetím stranám bez ohledu na právní formu uzavření takové výhrady, pokud třetí strana v době faktické držby, resp. dispozice či tzv. detence, o této výhradě vlastnického práva ví a je s ní alespoň v obecné rovině seznámena. Dle názoru žalobkyně bylo prokázáno, že výhrada vlastnického práva byla žalovanému známa, neboť veškerá smluvní dokumentace byla součástí dokumentace na kontrolních dnech.
Žalovaný věděl o výhradě vlastnického práva, tj. že věci movité má v držení od nevlastníka, který neuhradil cenu za dílo a kupní cenu za gastrozařízení, a nemohl být tudíž v dobré víře, že převodci, společnosti Mavilla, náleží vlastnické právo. Žalobkyně poukazovala na ujednání mezi žalovaným a společností Mavilla, že žalovaný bude plnit přímo subdodavatelům v případě neplnění ze strany zhotovitele. Subdodavatelé tak nemuseli mít obavu o svá plnění. V daném kontextu tak žalobkyně spatřovala i lstivost jednání samotného žalovaného.
Ten ve vztahu ke všem účastníkům subdodavatelských vztahů působil jako garant předmětné zakázky a svévolně využil interpretace pouhé „možnosti“ hradit přímo subdodavatelům. Cenu za dílo pro společnost Mavilla mohl a měl poukázat s předstihem společnosti Tip-Ex Partner a dalším partnerům a žalobkyně se tak mohla domoci sjednaného plnění. Lze mít za to, že vlastnické právo k movitým věcem, jak jsou specifikovány v žalobě, nepřešlo na žalovaného, objednatele Plzeňský kraj, o čemž svědčí i samotné řádné nepřevzetí díla ze strany Plzeňského kraje, ačkoliv se o to žalovaný jednostranně lstivě pokoušel, což opět potvrzuje zneužití výhradního postavení a práva jako takového, pročež takové jednání nepožívá právní ochrany.
Ohledně náhrady nákladů řízení žalobkyně navrhla postup dle § 150 a násl. o. s. ř.
3. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením obsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, č. j. MSPH 79 INS 13447/2019-B-45, z něhož zjistil, že byl povolen částečný rozvrh v insolvenční věci dlužníka Tip-Ex Partner. K uspokojení pohledávek věřitelů měla být použita částka 3 000 000 Kč a přihlášená pohledávka žalobkyně ve výši 1 864 282,57 Kč měla být uspokojena v rozvrhu do výše 419 962,49 Kč. Další dokazování odvolací soud neprovedl. Odvolání žalobkyně nepovažoval za důvodné a napadený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 18 Co 167/2022-399, ve věci samé potvrdil a změnil jej v ve výroku náhradě nákladů řízení.
4. Svůj rozsudek odvolací soud odůvodnil zejména tím, že je nesporné, že žalovaný jako objednatel a společnost Mavilla jako zhotovitel uzavřeli Smlouvu o dílo č.
1. Dle čl.
XV. Bod 15.1 této smlouvy je vznikající dílo od počátku výroby vlastnictvím objednatele, komponenty se stávají součástí díla po provedení jejich montáže zhotovitelem. Přílohou č. 1 této smlouvy o dílo je seznam poddodavatelů, kde je mimo jiné jako jeden z poddodavatelů uvedena společnost Tip-Ex Partner, která měla poskytnout gastrotechnologii a služby s ní spojené. Dne 23. 8. 2018 došlo k uzavření Smlouvy o dílo č. 2 mezi společností Mavilla jako objednatelem a společností Tip-Ex Partner jako zhotovitelem.
Čl. X. odst. 10.13 dovoluje, aby společnost Tip-Ex Partner ke splnění svých závazků z této smlouvy využila součinnosti třetích osob. Žalobkyně uzavřela se společností Tip-Ex Partner smlouvu o dodání věcí movitých dne 10. 5. 2018. Žalobkyně je v objednávce označena jako dodavatel, společnost Tip-Ex Partner jako odběratel a Stodská nemocnice, a.s. jako příjemce. Při uzavření této kupní smlouvy došlo ke sjednání výhrady vlastnického práva. Společnost Tip-Ex Partner nebyla schopna plnit své závazky vůči žalobkyni, a to ani po prodloužení doby splatnosti o tři měsíce.
Žalobkyně proto dne 20. 6. 2019 odstoupila od kupní smlouvy ex tunc a žádala o předání veškerých movitých věcí dle seznamů přiložených k fakturám zaslaných společnosti Tip-Ex Partner. Dále žádala o uhrazení náhrady škody ve výši 163 138,25 Kč včetně příslušné sazby DPH za balné, dopravu a montáž. Odstoupení od kupní smlouvy bylo spojeno s výzvou k vydání veškerých movitých věcí, popřípadě k uhrazení částky ve výši 1 839 586,70 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a částky ve výši 163 138,25 Kč z titulu náhrady škody, celkem tedy částky ve výši 2 002 725 Kč. Žalovaný poukázal na čl.
XV. odst. 15.1 smlouvy o dílo, kterou uzavřel se společností Mavilla. Podle něj se žalovaný stává vlastníkem gastrotechnologií, tedy i movitých věcí jejich dodáním, resp. jejich montáží. Identické znění (tj. že žalovaný se stává přímo vlastníkem movitých věcí jejich dodáním, resp. jejich montáží) upravuje též čl. XV. odst. 15.1 smlouvy o poddodávce, kterou uzavřely společnosti Mavilla a Tip-Ex Partner. Z výše uvedeného tedy dle odvolacího soudu plyne, že vlastnictví ke všem movitým věcem nepřecházelo na žalovaného na základě předávacího protokolu, zaplacením ceny za dílo nebo jiného právního důvodu, nýbrž již tím, jak vznikalo, resp. jak bylo dodáváno a montováno.
Žalovaný neměl žádný právní vztah k žalobkyni, neboť s ní neuzavřel žádnou smlouvu. O účasti žalobkyně na plnění veřejné zakázky se žalovaný dozvěděl až tehdy, když mu byl doručen přípis spočívající v uplatnění výhrady vlastnictví ze dne 1. 4. 2019 a také se dozvěděl, že existují platební nesrovnalosti mezi žalobkyní a společností Tip-Ex Partner.
5. Dle odvolacího soudu tak byl žalovaný od počátku provádění díla v dobré víře, že veškeré movité věci, které jsou dodávány v rámci veřejné zakázky, byly předtím ve vlastnictví společnosti Mavilla, protože je na ni převedla společnost Tip-Ex Partner. I pokud by společnost Mavilla nebyla nikdy skutečným vlastníkem těchto věcí, shora uvedená dobrá víra je zcela postačující k tomu, aby se žalovaný stal jejich vlastníkem. Žalovaný prokázal, že výhrada vlastnického práva nebyla pořízena ve formě veřejné listiny, popřípadě v písemné formě s úředně ověřenými podpisy stran ve smyslu § 2134 o.
z. a nemohla tak být závazná pro třetí osoby. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 21/2019, podle nějž „Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 občanského zákoníku nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou“. Zákonodárce tak na věřitele neklade požadavek činit zvláštní kroky k tomu, aby se mohli dovolat neúčinnosti sjednané výhrady vlastnického práva. V posuzované věci byla sjednána výhrada vlastnického práva ve prospěch žalobkyně vůči kupujícímu, tj. společnosti Tip-Ex Partner.
Věřitelem kupujícího jako poddodavatele pak byla společnost Mavilla jako zhotovitel, které měla být dodána komplexní gastrotechnologie, tedy včetně movitých věcí, které jsou předmětem této žaloby. Věřitelem společnosti Mavilla, a tedy též nepřímo věřitelem společnosti Tip-Ex Partner pak byl žalovaný. Obě tyto společnosti se pak ve smlouvě o dílo a smlouvě o budoucí spolupráci zavázaly vůči žalovanému, že mu bude dílo dodáno, tj. včetně movitých věcí. Z toho lze dovodit, že výhrada vlastnického práva sice působila vůči společnosti Tip-Ex Partner, nikoliv však již vůči společnosti Mavilla, a natož pak vůči žalovanému.
V takovém případě mohla společnost Mavilla bez dalšího převést vlastnické právo k movitým věcem, které nabyla jejich dodáním (viz čl. XV. odst. 15.1 smlouvy o poddodávce), na žalovaného (viz čl. XV. odst. 15.1 smlouvy o dílo). Ten se podle těchto ujednání stal jejich vlastníkem již okamžikem dodání, tj. 20. 12. 2018, jak vyplývá ze zápisu o jednání na staveništi pořízeného dne 3. 1. 2019. Pokud se žalobkyně dovolává toho, že o výhradě vlastnického práva věděli zástupci společností Tip-Ex Partner a Mavilla a též žalovaný, pak toto je dle odvolacího soudu právně nevýznamné.
6. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným movitým věcem dle § 1109 o. z., protože je nabyl od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku a byl v dobré víře v oprávnění takového podnikatele vlastnické právo na něj převést. Dále toto vyplývá z ustanovení § 1111 o. z., protože i zde byl žalovaný v dobré víře v oprávnění společnosti Mavilla na něj vlastnické právo převést. Žalovanému tak svědčí vlastnické právo k movitým věcem a není žádného právního důvodu, aby byly vydány žalobkyni. V souladu s vyjádřením žalobkyně u jednání před odvolacím soudem, tento soud uvedl, že „žalobkyně v průběhu odvolacího řízení již nepožadovala vydání movitých věcí, neboť nechce nijak zasahovat do majetku žalovaného, a žádala proto o zaplacení částky 1 839 586,75 Kč s příslušenstvím“. Zaplacení této částky požadovala žalobkyně od počátku řízení jako alternativu k vydání movitých věcí. Dle odvolacího soudu ale ani v této části žaloby ze shora uvedených důvodů nemůže být úspěšná. Žalobkyně v průběhu řízení rovněž neprokázala, z jakého důvodu se domáhá náhrady škody. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání a navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu a případně též rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc jednomu z nich vrácena k novému projednání. Dovolání odůvodnila nesprávným právním posouzením věci soudy obou stupňů a předložila dovolacímu soudu dvě hmotněprávní otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny: „a) Působí výhrada vlastnického práva, u níž není dodržena forma dle § 2134 o. z. vůči osobám, které nabyly vlastnické právo, o existenci této výhrady věděly a které nejsou při nabytí movitých věcí v dobré víře? b) Je povinností zadavatele veřejné zakázky ve smyslu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, který v rámci zadávací dokumentace zveřejní, tj. neomezeně zpřístupní, závazný návrh smlouvy, v němž uvede smluvní ujednání s budoucím zhotovitelem, jímž pro případ prodlení budoucího zhotovitele s úhradou nároků jeho poddodavatelů deklaruje přímé platby poddodavatelům, za splnění stanovených podmínek provést platbu přímo poddodavateli zhotovitele?“
8. K první předložené otázce žalobkyně uvedla, že soudy se ve svých rozhodnutích omezily toliko na formální interpretaci § 2134 o. z. Konstatovaly nedodržení zákonem předepsané formy výhrady vlastnického práva a v důsledku těchto právních úvah uzavřely, že se vůči žalovanému výhrada vlastnického práva neuplatní. Soudy přitom opomenuly řádně posoudit skutečnost, že žalovaný věděl o existenci výhrady vlastnického práva sjednané mezi společností Tip-Ex Partner a žalobkyní, na jejímž základě se společnost Tip-Ex Partner mohla stát vlastníkem movitých věcí až úplným zaplacením ceny těchto věcí, k čemuž však nedošlo. Z tohoto důvodu pak jako nevlastník nemohla společnost Tip-Ex Partner převést vlastnické právo na třetí osobu (společnost Mavilla a tato na žalovaného). Ke zpochybnění dobré víry žalovaného navrhovala žalobkyně důkazy, které však soudy obou stupňů odmítly provést. S ohledem na jejich výklad § 2134 o. z. je považovaly za nadbytečné.
9. Předložení druhé otázky žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný vystupoval jako garant předmětné zakázky ve vztahu ke všem účastníkům subdodavatelských vztahů. Žalobkyně namítala lstivé chování ze strany žalovaného a zneužití jeho pozice silnější strany. Ač byla tato argumentace vznesena před soudem prvního stupně i v odvolání, odvolací soud se s ní nevypořádal.
10. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Souhlasil s výkladem § 2134 o. z. provedeným oběma soudy a poukázal na jejich závěry o své dobré víře. Právě s ohledem na tuto dobrou víru dovozoval nabytí vlastnického práva dle § 1109 písm. b) o. z., a to i přes závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1888/2022. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (ustanovení § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.).
14. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroků o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti takovým výrokům není přípustné.
15. Druhá z položených otázek se týká výkladu zákona o veřejných zakázkách a povinnosti objednatele plnit případně poddodavateli namísto dodavateli. Ačkoli žalobkyně svým výkladem této otázky částečně odůvodňovala svůj eventuální petit na zaplacení peněžité částky, odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval. A to přesto, že soud prvního stupně se s ní ve svém rozsudku vypořádal a žalobkyně ji vznášela v odvolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to to, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí jen na řešení první právní otázky. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud na vyřešení druhé otázky (zda je objednatel povinen plnit poddodavateli namísto dodavatele dle zákona o veřejných zakázkách) své rozhodnutí nezaložil a uvedenou otázku pominul. Nezaložil-li odvolací soud napadené rozhodnutí rovněž i na druhé otázce, nemůže taková otázka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ohledně druhé z položených otázek tedy není dovolání přípustné.
16. Odlišná je situace u první z položených otázek. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl od počátku provádění díla v dobré víře, že veškeré movité věci, které jsou dodávány v rámci veřejné zakázky, byly předtím ve vlastnictví společnosti Mavilla, protože je na ni převedla společnost Tip-Ex Partner. Žalobkyně navrhovala důkazy k prokázání nedostatku dobré víry žalovaného, odvolací soud však prokázání této skutečnosti považoval za právně nevýznamné. A to proto, že výhrada vlastnického práva nebyla pořízena ve formě veřejné listiny, popřípadě v písemné formě s úředně ověřenými podpisy stran ve smyslu § 2134 o.
z. a nemohla tak být závazná pro třetí osoby. V době podání dovolání nebyla taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Stalo se tak až po podání dovolání a Nejvyšší soud vyřešil předloženou otázku odlišně od odvolacího soudu – viz níže. S ohledem na § 243f odst. 1 o. s. ř. vycházel Nejvyšší soud ze stavu v době svého rozhodování a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro její řešení shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Po podání dovolání vyřešil otázku dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1888/2022 (uveřejněném pod č. 39/2024 Sb. rozh. obč.). Při výkladu § 3134 o. z. se Nejvyšší soud zaměřil na smysl tohoto ustanovení a dospěl k následujícímu závěru: „…smyslem a účelem § 2134 věty první o. z. je ochrana věřitelů kupujícího před krácením uspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana před situacemi, při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětně omezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohli věřitelé kupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního či insolvenčního řízení).
Cílem tohoto ustanovení není prostřednictvím stanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhrady vlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž se kupující zaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (je pouze jejím detentorem, příp. ji ještě vůbec nemá u sebe). Smyslem § 2134 věty první o. z. tedy není umožnit kupujícímu s věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva. Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnického práva na třetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu je výhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním).
Jinak řečeno, byť je třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci, současně věřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převodu vlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána mezi prodávajícím a kupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícího na tuto třetí osobu, se omezení subjektivní působnosti výhrady vlastnického práva podle § 2134 věty první o. z. neuplatní, neboť to neodpovídá smyslu a účelu této normy.
Třetí osoba, jíž se kupující zavázal takovou věc převést, se pak může stát jejím vlastníkem pouze za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného.“
18. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem tak bylo nesprávné. Žalovaná nebyla v postavení věřitele vůči společnostem Mavilla či Tip-Ex Partner, ale v postavení třetí osoby.
19. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
20. Jednou z podmínek pro nabytí vlastnického práva podle § 1109 písm. b) o. z. je dobrá víra nabyvatele. Odvolací soud na jedné straně dospěl k závěru, že žalovaný byl v dobré víře v oprávnění společnosti Mavilla převést na něj vlastnické právo k předmětným movitým věcem, ale na straně druhé odmítl důkazní návrhy žalobkyně na zpochybnění této dobré víry s odůvodněním, že „toto je právně nevýznamné“. K tomuto závěru jej vedl právě nesprávný výklad § 2134 o. z., podle kterého skutečnost, že výhrada vlastnického práva nebyla pořízena ve formě veřejné listiny, popřípadě v písemné formě s úředně ověřenými podpisy stran ve smyslu § 2134 o. z., vylučovala závaznost výhrady pro třetí osoby – viz bod 5 tohoto rozsudku.
21. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem – nesprávný výklad § 2134 o. z. mělo za následek předčasný závěr o nabytí vlastnického práva žalovanou podle § 1109 o. z. Lze tedy přisvědčit námitce žalobkyně ohledně nesprávného postupu odvolacího soudu, který na základě nesprávného právního závěru odmítl provést důkazy navržené žalobkyní. Tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
22. Jelikož dovoláním napadený rozsudek není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a rovněž trpí tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud I. stupně založil svůj rozsudek na shodném výkladu § 2134 o. z. jako odvolací soud. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, tak platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však z důvodu procesní ekonomie nepostupoval podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně nezrušil. Ve věci již bylo provedeno rozsáhlé dokazování a žalobkyní navržené důkazy mohou a mají být provedeny odvolacím soudem (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).
23. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 24.
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá se změnou žaloby učiněnou žalobkyní při ústním jednání před odvolacím soudem, kdy tato nadále nežádá vydání movitých věcí, ale toliko zaplacení žalované částky, kterou původně požadovala v eventuálním petitu. Bude se rovněž zabývat druhou argumentační linií žalobce, se kterou se soud I. stupně vypořádal v bodech 56 a 57 svého rozsudku a kterou žalovaný opakoval v odvolání a konečně i v dovolání.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu