USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Dědinách č. 733/22, proti žalované A. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem v Praze 6, U První baterie č. 643/1, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 2/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2022, č. j. 72 Co 64/2022-615, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Lukáše Machaly, LL.M., MBA, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Dědinách č. 733/22.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 44 C 2/2014-576, ve spojení s usnesením ze dne 15. 3. 2022, č. j. 44 C 2/2014-606, určil ve výroku I., že žalobce je dědicem zůstavitelky J. N., zemřelé dne 21. 5. 2013, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaná po zůstavitelce nedědí (výrok II.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). V odůvodnění shrnul provedené dokazování a skutková zjištění a uvedl, že „má za to, že k podpisu listiny o vydědění dne 6. 9. 2009 zůstavitelkou za přítomnosti dvou svědků skutečně došlo“, že „nemá s ohledem na provedené dokazování žádné pochybnosti o pravosti listiny o vydědění, ani o vážnosti vůle zůstavitelky“ a že „zůstavitelka ve svém prohlášení uvedla dva zákonné důvody pro vydědění žalobce, a to dle § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák., když v prohlášení uvedla, že žalobce zůstavitelce neposkytuje pomoc, ačkoli byl o ni žádán, a že o ni neprojevuje takový zájem, jaký by projevovat měl“.
Dále k otázce neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi soud dovodil, že „nebylo zjištěno, že by se zůstavitelka v nouzi nacházela“, že „z četných svědeckých výpovědí bylo shodně zjištěno, že zůstavitelka měla profesionální pomocnice, které péči o ni zajišťovaly, zejména o zůstavitelku pečovala žalovaná“, že „neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech musí být v rozporu s dobrými mravy“, že „musí jít o pomoc, která byla pro zůstavitele objektivně potřebná“, že „bylo prokázáno, že zůstavitelka byla zaopatřena pomocí mnoha osob“, a proto „tento důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. není podle soudu dán“.
K otázce trvalého neprojevování zájmu o zůstavitelku soud uvedl, že „má za to, že ani tento důvod vydědění není dán“, že „vyslechl celou řadu svědků, kdy většina z nich vypověděla, že zůstavitelka měla hezké vztahy s oběma potomky“, že „ačkoli z výpovědi některých svědků vyplývá, že si zůstavitelka stěžovala na žalobce, soud má za to, že v důsledku údajných majetkových převodů žalobce mohla na jejich vztah pohlížet problematičtěji“, ale že „v tomto jednání, i pokud by bylo prokázáno, nelze spatřovat žádný ze zákonných důvodů vydědění, a proto pro posouzení věci toto nebylo podstatné“.
Dále uvedl, že „ačkoli zůstavitelka nevnímala vztahy se žalobcem jako ideální a měla vyšší očekávání od péče žalobce, nelze uzavřít, že by žalobce o zůstavitelku neměl trvale zájem“. Proto soud prvního stupně uzavřel, že „ani jeden z důvodů uvedených v listině o vydědění není dán, přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by byl dán některý jiný důvod vydědění, který v listině nebyl explicitně uveden“. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 72 Co 64/2022-615, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění uvedl, že „soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování“, že „provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry“, že „okolnost, že žalovaná nabízí jinou verzi hodnocení provedených důkazů, nepostačuje ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku“, že „provedené dokazování považuje za procesně bezchybné a pro posouzení věci postačující“ a že „se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z důvodů vydědění explicitně uvedených v listině o vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm.
Žalovaná podala proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v dosud Nejvyšším soudem neřešených otázkách: 1) zda je opuštění zůstavitelky dědicem, či snad pouze minimální zájem dědice o zůstavitelku v době před úmrtím zůstavitelky, důvodem pro vydědění; 2) zda je výrazně vyšší míra péče o zůstavitelku jiným z dědiců, či snad markantní nepoměr v péči dědiců v nemoci zůstavitelky, důvodem hodnocení takové skutečnosti jako rozpor s dobrými mravy, tedy neposkytnutí zůstavitelce potřebné pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech; 3) zda je nutné, aby důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. vyžadoval ke své aplikaci nutnost existence nouze zůstavitele; a 4) zda lze za situace, kdy dědic bydlí ve stejném městě a ví, že jeho matka zůstavitelka je těžce nemocná a jeho návštěvy se eliminují na minimum, takové jednání považovat za opravdový zájem ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Dovolatelka má za to, že „soudy hodnotily dobré mravy velice úzce, když konstatovaly, že sice jednání potomka může být třeba hodnoceno jako v rozporu s dobrými mravy, ale zůstavitel měl zajištěnou pomoc, ať ze strany druhého dědice či ze strany placených pomocnic“, tedy dovozuje, že stav, kdy dědic v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v její nemoci, a veškerou starost nechal na druhém z dědiců, je nemorální a nelze podle ní přiznat dědické právo tomu, kdo podle písemné vůle zůstavitelky dědit neměl.
Rovněž se dovolatelka domnívá, že se soudy nezabývaly námitkami zůstavitelky ohledně spáchání trestného činu žalobce vůči její osobě, jestliže zůstavitelka toto jednání, za které nebyl sice žalobce pravomocně odsouzen, považovala za velký morální prohřešek a byl jedním z důvodů, proč přistoupila k jeho vydědění, a proto dovolatelka dovozuje, že takové jednání je možné podřadit pod § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák., kde se hovoří o jiných závažných případech. Dovolatelka závěrem svého dovolání zpochybňuje věrohodnost svědků (obchodního společníka žalobce a rodiny manželky žalobce) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedl, že „nenaplnil žádný ze zákonných důvodů pro vydědění, které byly v žalovanou předložené listině o vydědění uvedeny“, že „v řízení bylo dostatečně průkazně a opakovaně dokázáno, že se k zůstavitelce choval řádně jako syn, zajímal se o ni i o její zdravotní stav, že ji navštěvoval“ a že „zastává názor, že žalovanou předložená listina o vydědění ze dne 6. 9. 2009 je podvrženou, neplatnou listinou, když žalovaná zneužila zdravotní stav svojí matky“.
Dále namítal, že „listina o vydědění nevyjadřuje vůli zůstavitelky, když ta tři měsíce před údajným vyděděním uložila svoji poslední vůli u notářky, kde jasně deklaruje, že mají po ní dědit obě její děti“, že „listina o vydědění neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byla listina podepsána, a je z tohoto důvodu neplatná“, a že „žalovaná listinu o vydědění zfalšovala a podvrhla, a proto je žalovaná nezpůsobilá po zůstavitelce dědit“.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že zůstavitelka J. N. zemřela dne 21. 5. 2013 a při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 72 Co 64/2022-615, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách [tj. posouzení naplnění důvodů vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm. a) a b). obč. zák.] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (tj. neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech v rozporu s dobrými mravy) je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.).
Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3653/2020).
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.
projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, roč. 1998, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.
8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, roč. 1998). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, roč. 2008). Z hlediska skutkového stavu soudy v projednávané věci vycházely ze zjištění (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. - nepodléhá), že zůstavitelka nebyla v životní situaci, kdy by se ocitla bez pomoci, když „zůstavitelka měla profesionální pomocnice v domácnosti, které péči o ni zajišťovaly, zejména o zůstavitelku pečovala žalovaná“, že „vícero svědků vypovědělo, že u zůstavitelky vídali oba účastníky, popř. vozidlo žalobce, byť žalovanou podstatně častěji“, že „žalobce zůstavitelku navštěvoval sám, či s manželkou nebo se synem“, že „zůstavitelka v některých případech návštěvu na poslední chvíli zrušila sama s tím, že jí není dobře“, že „žalobce vezl zůstavitelku do nemocnice na léčebné terapie, telefonovali si, žalobce pro ni vyřizoval nákupy a jiné záležitosti“, že „nebylo zjištěno, že by se zůstavitelka nacházela v nouzi“, tedy že „zůstavitelka byla zaopatřena pomocí mnoha osob“.
Dále soudy uvedly, že „ačkoli bylo zjištěno, že zůstavitelka si některým ze svých známých stěžovala na žalobce v souvislosti s údajnými majetkovými podvody, což vnímala tak, že ji žalobce okradl, a tedy vztahy mezi nimi nevnímala jako ideální a měla zřejmě vyšší očekávání od péče žalobce, nelze uzavřít, že by žalobce o zůstavitelku neměl trvale zájem“, když „svědci ve svých výpovědích uváděli, že byli u toho, když žalobce se zůstavitelkou hovořil, když se za ní vypravoval (i s rodinou), nakupoval pro ni a byl přítomen při lékařském ošetření zůstavitelky“.
Nadto soudy konstatovaly, že „z rozsáhlého dokazování nevyplynulo, jaký měla zůstavitelka skutečně zájem se se žalobcem stýkat a jakým způsobem mu popř. návštěvy a setkávání umožňovala“. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dovolatelkou předestřené otázky, zda důvody vydědění žalobce, popsané zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 6. 9.
2009, jsou relevantními důvody z hlediska ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák., řešily způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů. Pro úplnost dovolací soud dodává, že rovněž dovolací námitky pominutí otázky rozporu chování žalobce s dobrými mravy neshledal jako opodstatněné. Jakkoliv se dovolatelka domnívá, že soudy hodnotily dobré mravy velice úzce, dovolací soud její názor nesdílí. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li zejména věrohodnost svědeckých výpovědí obchodního společníka žalobce a rodinných příslušníku žalobce, tedy zpochybňuje-li správnost a úplnost skutkových zjištění, která
byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a namítá-li vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání, kterým žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu (aniž by však v tomto směru dovolací námitky jakkoliv konkretizovala), není přípustné ani potud, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II.) [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 72 Co 64/2022-615, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala předseda senátu