24 Cdo 484/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové ve věci
žalobců: A) L. D. a B) P. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému A. V.,
družstvo vlastníků, zastoupenému advokátkou, o vydání živého a mrtvého
inventáře, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 199/97, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998, č.
j. 24 Co 462/98-56, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. dubna 1998, č. j. 8 C
199/97-31, ve výroku, kterým zamítl návrh žalobců na vydání zvířat odpovídající
4,5 velké dobytčí jednotky, krmiva a steliva v ceně 41.225,- Kč, osiva v ceně
8.245,- Kč, 48,5 tuny hnojiv a zemědělských strojů v ceně 32.278,- Kč každému z
nich; rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud připustil
proti svému rozsudku dovolání, když za zásadní považoval otázku „zda rozhodnutí
vydané v řízení o dědictví je rozhodnutím, na kterém ve smyslu § 20 odst. 5
zákona o půdě závisí právo na náhradu\".
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jako dědici po jejich otci svém
otci J. S., zemřelém 7. 2. 1991, nabyli veškeré zůstavitelovy nemovitosti -
pozemky, oba stejným dílem, a to na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně
sp. zn. D 624/91, které nabylo právní moci dne 16. června 1995. Dne l. října
1995 pronajali předmětné pozemky P. N., s tím, že se nájem sjednává na dobu
sedmi let, a nájemce je povinen za roční nájemné 5.255,- Kč půdu obhospodařovat
tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení. Dne 28. listopadu 1995 žalobkyně a
žalobce, zastoupený svojí matkou, podali u žalovaného žádost o vydání náhrady
za živý a mrtvý inventář a zásoby podle § 20 odst. 1 zákona č. 221/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), s tím, že poté, co se stali
vlastníky pozemků, se hodlají věnovat provozu zemědělské výroby. Této žádosti
žalovaný nevyhověl s odůvodněním, že byla podána opožděně. Soudy uzavřely, že
je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami a žalovaný osobou povinnou
podle zákona o půdě. Spornou shledaly otázku, zda žádost o vydání náhrady
žalovaným podle § 20 zákona o půdě byla uplatněna včas. S odkazem na ustanovení
§ 20 odst. 5 zákona o půdě uzavřely, že žádost o náhradu živého a mrtvého
inventáře a zásob nebyla žalobci uplatněna vůči žalovanému ve lhůtách uvedených
v § 13 zákona o půdě. Shodly se v závěru, že rozhodnutí soudu, vydané v rámci
dědického řízení, na jehož podkladě nabyli žalobci půdu, která je způsobilá k
zajištění provozu zemědělské výroby podle § 20 odst. l zákona o půdě, není
rozhodnutím ve smyslu § 20 odst. 5 tohoto zákona. Za takové rozhodnutí je možno
považovat pouze rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a soudu o vydání
nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud odkázal na stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995 Cpjn 36/95.
Propadná lhůta k uplatnění nároku tak uplynula dnem 31. prosince 1993 a nárok
žalobců zanikl bez ohledu na to, zda splňovali ostatní zákonné podmínky pro
náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. l o. s. ř. a uplatňují dovolací
důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, vydané v dědickém řízení, na jehož
základě se stali vlastníky půdy, která je způsobila k zajištění provozu
zemědělské výroby podle § 20 odst. 5 zákona o půdě, není rozhodnutím podle § 20
odst. 5 tohoto zákona, a že za takové rozhodnutí je třeba považovat p o u z e
rozhodnutí pozemkového úřadu a soudu o vydání nemovitostí. Tento závěr odvolací
soud nezdůvodnil a nevypořádal se s opačnou argumentací žalobců, když odkázal
toliko na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR. V tomto
stanovisku, ale ani v rozhodnutích, na které odkazuje, není slovo „pouze\", a
citace odvolacího soudu je tedy nesprávná. Ze stanoviska odvolacího soudu nelze
proto dovozovat závěr, že by jiné rozhodnutí, než o vydání nemovitostí,
nepřicházelo v úvahu. Základní argument pro nesprávnost závěru odvolacího soudu
žalobci spatřují v tom, že druhá věta § 20 odst. 5 zákona o půdě váže tam
uvedené prodloužení lhůty obecně na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu,
která blíže určuje jen tím, že na nich závisí právo na náhradu. Omezení jen na
rozhodnutí o vydání nemovitostí v citovaném ustanovení uvedeno není, a nelze je
dovozovat ani výkladem. Odvolací soud tak vykonstruoval další podmínku, která
je nezákonná. V souvislosti s řešením otázky splnění zákonné podmínky § 20
odst. 5 zákona o půdě v souvislosti s dědickým rozhodnutím znamená zvažovat,
zda na tomto rozhodnutí závisí právo na náhradu podle § 20 (zejména l.
odstavce) zákona o půdě, a proto je nezbytné řešit právní problémy, předložené
soudu žalobci 27. 11. 1998, které odvolací soud neřešil; ponechávají na úvaze
dovolacího soudu, zda je bude řešit jako otázky zásadního právního významu
podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nebo jako problémy nutné pro posouzení zásadní
otázky, pro niž bylo dovolání připuštěno. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek
soudu prvního stupně, i rozsudek soudu odvolacího, zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Navrhují, aby byl zrušen i výrok o náhradě nákladů řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podané osobou k tomu oprávněnou, je
přípustné podle § 239 odst. 1, že je uplatněn způsobilý dovolací důvod,
upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
není důvodné.
Podle § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo
lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob
právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly
odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1.
ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého,
má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další
oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2. V § 20 odst. 5 zákon o půdě stanoví,
že právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §
13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo
soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Předmětem dovolacího řízení je otázka, zda v případě, že původní vlastník
zemře, závisí právo na náhradu uvedenou v § 20 odst. 1 zákona o půdě na
rozhodnutí soudu o projednání dědictví; řešení této otázky souvisí s otázkou,
zda dědicové mohou užívat zemědělské pozemky, resp. s těmito pozemky disponovat
i v období mezi smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví. V
případě, že by dědicové mohli pozemky užívat a nakládat s nimi jen na základě
soudního rozhodnutí, kterým bylo ukončeno dědické řízení, bylo by třeba s
právním názorem dovolatele souhlasit. Tento právní názor však není správný.
Podle § 460 odst. 1 obč. zák se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Problematikou právního režimu věcí patřících do pozůstalosti v období mezi
smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví se zabývá rozhodnutí,
publikované pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož
závěry jsou stále použitelné a bezezbytku se uplatňovaly do 31. 12. 1992, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 263/1992
Sb., kterou bylo projednávání dědictví svěřeno soudům. Podle tohoto rozhodnutí
je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí zůstavitele a
právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví
období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí
náležejících do dědictví. Není ovšem myslitelné, že by v tomto období
věci po zůstaviteli nepatřily nikomu a že by jejich správa náležela
státnímu notářství, jež projednává dědictví po zůstaviteli. Státní
notářství provádí nejnutnější zajištění věcí v zájmu dědiců nebo
společnosti, je-li toho nezbytně zapotřebí a nepostarají-li se o to sami
dědicové (§ 30 not. ř.), nebo schvaluje podle ustanovení § 41 not. ř.
dispozice dědiců s majetkem, přesahující rámec normálního hospodaření.
Dědice je tedy třeba v období od smrti zůstavitele až do
rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví považovat za
podílové spoluvlastníky věcí náležejících do dědictví se všemi právy (omezenými
ustanovením § 41 not. ř.) a povinnostmi spoluvlastníků, přičemž poměr
spoluvlastnických podílů se řídí poměrem dědických podílů.
V období mezi nabytím dědictví (§ 460 o. z.) a potvrzením nabytí dědictví
(§ 482 a § 483 o. z.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí
(majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám
všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a
nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici
navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí
(majetkových práv) z dědictví.
K uvedenému je třeba dodat, že i dědicové jsou v období mezi nabytím dědictví a
potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví,
oprávněni věci, které náleží do dědictví v mezích zákona držet, užívat, požívat
jejich plody a užitky a nakládat s nimi (§ 123 obč. zák.).
Žalobci mohli již od smrti jejich otce, tedy od 7. 2. 1991, činit
právní úkony týkající se věci, tudíž mohli i zajišťovat zemědělskou výrobu, a
to i prostřednictvím třetích osob (viz níže - bylo by nadbytečné řešit otázku,
zda se tak ve skutečnosti nedělo prostřednictvím žalovaného). Řešení případné
námitky, že by mohlo jít o případ, uvedený v § 41 zák. č. 95/1963 Sb. (notářský
řád), platného do 31. 12. 1992, anebo o případ uvedený v § 175r o. s. ř., tedy
zda by k nakládání s pozemkem nebylo třeba svolení státního notářství anebo
soudu, od něhož by případně bylo nutno počítat předmětnou lhůtu, není namístě,
neboť žalobci o svolení nepožádali a šlo by jen o hypotetickou úvahu. Pro
posouzení věci je rozhodující, že právo žalobců užívat sporné pozemky a
nakládat s nimi nezáviselo na rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. Žalobci
mohli právo na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, uplatnit jen
ve lhůtách, stanovených v § 13 zákona o půdě.
K otázkám, vytýčeným žalobci v podání z 27. 11. 1998, na které dovolání
poukazuje, lze podotknout, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu
slovní spojení „k zajištění zemědělské výroby\", použité v § 20 odst. 1 zákona
o půdě zahrnuje nejen případy, kdy osoba uplatňující nárok na vydání inventáře
vykonává tuto výrobu osobně, ale zahrnuje i případy, kdy toto zajišťování se
děje (případně je připraveno) pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 1203/96,
zveřejněný v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe\", vydané
nakladatelstvím C. H. Beck v roce 1998).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy v posuzované
věci není dán. Vady řízení, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.,
k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s.
ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.