24 Cdo 507/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní
věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému
družstvu S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti k náhradě živého a
mrtvého inventáře a uspokojení nároku z transformace družstva, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 39/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
30.11.1999, čj. 6 Co 3122/99-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.listopadu 1999, čj. 6
Co 3122/99-121, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
15.září 1999, čj. 23 C 39/99-73, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.11.1999, čj. 6 Co
3122/99-121, potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15.9.1999 čj. 23 C 39/99-73. Šlo již o druhé rozhodnutí
soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 19.5.1999,
jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27.7.1999 zrušen s ohledem na připuštěnou změnu návrhu, a
věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se původně domáhal podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), vydání soudního
rozhodnutí, na jehož základě by přešla do jeho vlastnictví hospodářská budova
skladu na pozemkové parcele č. 107 v k.ú. H., jejímž vlastníkem je žalované
družstvo. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.5.1999 návrh
zamítl, protože nárok byl uplatněn opožděně. V odvolacím řízení žalobce změnil
žalobu tak, že požadoval vydání předmětné nemovitosti z titulu uspokojení
restitučního nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení § 20
zákona o půdě a transformačního podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. Odvolací
soud změnu návrhu připustil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že
jde o nárok, o němž nebylo v prvním stupni rozhodnuto.
Soud prvého stupně pak rozhodl o změněném návrhu žalobce tak, že žalobu
opětovně zamítl. Odvolací soud na základě odvolání žalobce poté shora uvedeným
rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že nárok
oprávněné osoby podle § 20 odst. 1 zákona o půdě není totožný s nárokem člena
družstva na zápočet jeho majetkového vkladu podle § 16 písm. b) zákona č.
42/1992 Sb. do jeho celkového majetkového podílu, a konstatoval, že oba
citované právní předpisy stanoví odlišné podmínky pro vznik těchto nároků;
proto je tyto nároky třeba posuzovat odděleně. Dále dovodil, že v dané věci
neuplatnila oprávněná osoba - matka žalobce, svůj nárok na živý a mrtvý
inventář dle ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě včas, a proto její nárok
zanikl. Žalobce sám v rozhodné době výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře
učinit nemohl, neboť nebyl členem transformované povinné osoby a neprovozoval
zemědělskou výrobu. Ani dopis označený jako „výpověď z nájmu živého a mrtvého
inventáře\", předložený soudu žalobcem, nepovažoval odvolací soud za řádnou a
včasnou výzvu k vydání živého a mrtvého inventáře, neboť živý a mrtvý inventář
nemohl být v „nájmu\", a lhůta uvedená v § 20 odst. 5 zákona o půdě nebyla
dodržena. Při posuzování nároku žalobce dle zákona č. 42/1992 Sb. dospěl
odvolací soud rovněž k závěru, že takto uplatněný nárok není důvodný. Dovodil,
že v daném případě mohla oprávněná osoba požádat o vydání majetkového podílu
nejdříve dnem 27.9.1999, neboť žalované družstvo schválilo své stanovy na
členské schůzi dne 26.9.1992. Proto jakákoli žádost, učiněná dříve, by byla
předčasná. Ostatně odvolací soud za řádnou výzvu v tomto směru nepovažoval ani
žalobcem v odvolacím řízení předložený doklad ze dne 20.3.1992 označený jako
„Úprava majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvu\", neboť
považuje za prokázané, že šlo pouze o přihlášku k transformaci družstva.
Odvolací soud nepřipustil v dané věci možnost dovolání, s odkazem na to, že
výše uvedená problematika byla již judikaturou řešena.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 30.12.1999, napadl
žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení § 237 odst. 1
písm.f) o.s .ř., jednak o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Má zato, že mu byla
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože v průběhu
řízení nebyl proveden jeho účastnický výslech, ač na něm trval. Tím bylo
současně zásadním způsobem porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces, jakož i konkrétní procesní úprava ( § 131 o.s.ř.). Dovozuje, že již z
tohoto důvodu je-shodně s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jakož i
Ústavního soudu ČR, přípustné dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.,
a je současně dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 o.s.ř. Žalobce se
domnívá, že mu byla odňata plná možnost jednat ve věci také postupem odvolacího
soudu, který posoudil řadu žalobcem předložených listinných důkazů sám, a ve
věci rozhodl, namísto toho, aby zrušil druhý rozsudek soudu prvního stupně a
vrátil mu věc k novému projednání; tím v podstatě odebral žalobci možnost se do
nově utvořených skutkových a právních závěrů soudu řádně odvolat. Dovolatel
dále uvádí, že je v dané věci dán dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když skutková zjištění, která oba soudy provedly, nemají oporu
v provedeném dokazování, a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Tyto důvody spatřuje především v tom, že odvolací soud přiřadil
jím provedeným listinným důkazům nesprávný hmotně právní význam; má na mysli
zejména skutkové a právní hodnocení listin, jimiž prokazoval, že jeho právní
předchůdkyně řádně uplatnila své restituční nároky na náhradu za živý a mrtvý
inventář. Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že předloženými
listinami nedošlo k řádnému uplatnění restitučního nároku. Písemný projev vůle
právní předchůdkyně žalobce ze dne 20.3.1992 je, dle žalobce, třeba chápat jako
uplatnění nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, který je navíc ze
zákona součástí tzv. majetkového vkladu člena družstva. Také tzv. evidenční
list č. 66, jehož předmětem byl nejen majetkový podíl, nýbrž též majetkový
vklad výslovně uvedený pod bodem 3 s odvolávkou na doklad č. 15 o předání
živého a mrtvého inventáře ze 3.3.1958, je dokladem o uplatnění restitučního
práva právní předchůdkyní žalovaného. Domnívá se, že tak chápal projevy vůle
jmenované i žalovaný, když opakovaně potvrdil výši jejího nároku na tzv. základní podíl (např. ze dne 15.10.1992). Konečně je požadavek náhrady za
vnesený živý a mrtvý inventář obsažen i v tzv. „smlouvě o nájmu ostatního
majetku\", kterou právní předchůdkyně žalobce uzavřela se žalovaným dne
29.9.1993. Přitom lhůta pro uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář
byla v daném případě ze zákona prodloužena až do uplynutí šestiměsíční lhůty po
právní moci rozhodnutí o vydání pozemků odňatých státem. Toto rozhodnutí přitom
bylo vydáno teprve v dubnu 1995.
Dovolatel navrhuje zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně; pro případ, že by dovolacím soudem
bylo vyhověno pouze z důvodu neprovedení účastnického výslechu žalobce, by
uvítal, kdyby tento soud dal pokyny nižším soudům i v dalších nastolených
právních otázkách.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení § 241
odst. 2 o.s..ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti .
Dovolání směřuje do potvrzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který sice
rozhodoval o věci znovu, ale jeho rozhodnutí nevyznělo jinak, než v jeho
dřívějším rozsudku. Nepřichází tedy v úvahu přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř., ani podle ustanovení § 249 odst. 1
o.s.ř., protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému
rozsudku.
Existence vad řízení, způsobujících jeho zmatečnost, zakládá vždy přípustnost
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k
vadám, taxativně uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud je
povinen přihlížet k těmto vadám z úřední povinnosti. Žalobce v dovolání tvrdí,
že neprovedením důkazu jeho výslechem mu soudy v průběhu řízení nesprávným
postupem odňaly možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm.f) o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení je takový
nesprávný postup soudu, jímž znemožnil účastníkovi řízení realizaci těch
procesních práv, která mu zákon přiznává. Účastník, jenž má v řízení povinnost
tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazní
prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na to, aby byl soudem proveden
jím navržený důkaz, například jeho výslech podle ustanovení § 131 o.s.ř.
Výpověď účastníka v rámci jeho výslechu nelze zaměňovat s jeho vyjádřením či
přednesem k věci. Jde pouze o jeden z důkazních prostředků
( § 125 o.s.ř.), o jejichž provedení rozhoduje podle své úvahy soud ( § 120
odst. 1, věta druhá o.s.ř.). Neprovedení důkazu (např. výslechu účastníka)
navrženého ve sporném řízení účastníkem, který je zatížen důkazním břemenem k
prokázání okolnosti důležité pro rozhodnutí o věci, nemůže samo o sobě
představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., pokud
takový důkaz není rozhodující pro prokázání jeho nároku a nepředstavuje
porušení práva účastníka na spravedlivý proces. Z tohoto hlediska je výslech
účastníka jeho procesním právem zejména v případě, kde rozhodující význam má
subjektivní složka nároku. V daném případě je z uvedeného hlediska třeba
přihlédnout ke zdůvodnění rozsudku dovolacího soudu, jak je uvedeno dále. Pokud
jde o druhou námitku dovolatele ve smyslu výkladu ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř., dle názoru dovolacího soudu nepochybil odvolací soud ve svém postupu,
když v průběhu jednání sám doplnil dokazování a na základě zjištěného
skutkového stavu a věcně rozhodl ( § 219 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud
dovolatel neúspěšně navrhl v průběhu odvolacího řízení, aby odvolací soud
připustil proti svému rozsudku dovolání, přičemž dovolací soud dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní význam má rozhodnutí odvolacího soudu, pokud rozhodl v rozporu s
běžnou judikaturou, nebo jde o právní problematiku dosud dovolacím soudem
neřešenou, případně problematiku, v níž se judikatura soudu různí. V daném
případě dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve
výkladu ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě, pokud jde o posouzení možného
nároku žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář, (dále jen „zemědělský
inventář„); k přezkumu závěrů odvolacího soudu v této otázce proto shledal
dovolání přípustným. Přitom ovšem nemohl přezkoumávat skutková zjištění
odvolacího soudu, protože v dovolacím řízení vedeném na základě dovolání
přípustného podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může soud přezkoumávat jen
právní závěry odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.
Dovolací soud zastává názor, že účelem restitučních zákonů je
uspokojení oprávněných nároků osob, jež v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 byly
zbaveny svého majetku v důsledku politických a hospodářských poměrů v té době,
a umožnění obnovy zemědělského využití majetku jeho vlastníky. Mezi tyto nároky
patří i nároky na náhradu za odňatý nebo do družstva vnesený zemědělský
inventář. Právní předpisy upravující práva oprávněných osob je proto třeba
vykládat tak, aby nedocházelo k upření práva těchto osob z formálních důvodů,
pokud to neodporuje zákonu.
Dovolací soud se neztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu, že žalobce
nemohl v rozhodné době učinit výzvu „k vydání živého a mrtvého inventáře\", …
„neboť nebyl členem transformované povinné osoby a neprovozoval zemědělskou
výrobu\". Z tohoto hlediska považuje rozsudek odvolacího soudu za právně
významný, a tedy dovolání za přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.,
za situace, kdy dovolatel napadá závěr napadeného rozsudku, že nedošlo k
řádnému uplatnění nároku. Dovolací soud dochází k závěru, že s takovými
podmínkami, jaké uvádí odvolací soud pro uplatnění nároku žalobcem, zákon o
půdě právo dle § 20 nespojuje, navíc podmínka, podle níž nárok na náhradu
zemědělského inventáře je určen „k zajištění zemědělské výroby\", může být dle
ustálené judikatury splněna i později (viz též stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Dovolací soud v této souvislosti souhlasí s odvolacím soudem pokud jde o
právní hodnocení listinných dokladů, které byly předloženy v řízení, a měly
prokázat písemné uplatnění nároku podle ustanovení § 20 zákona o půdě matkou
žalobce. Odvolací soud se však v důsledku odlišného právního názoru nezabýval
tím, zda žalobce neuplatnil nárok ústní formou, zejména když žalovaný původně
restituční nároky matky žalobce nezpochybňoval, jak uvedl ve výslovném
vyjádření při jednání u soudu prvního stupně dne 15.9.1999; nezabýval se ani
postavením žalobce jako oprávněné osoby podle § 20 odst. 1 věta druhá ve
spojitosti s ustanovením § 4 odst. 2 zákona o půdě, k části zemědělského
inventáře, jehož vlastníkem byl J. J. Z tohoto hlediska je proto jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné, což představuje vadu ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm.b) o.s.ř. V této spojitosti dává dovolací soud za pravdu
dovolateli v tom, že neprovedením výslechu žalobce jako účastníka řízení
ochudil řízení o významný důkaz, jenž by mohl přivodit jiný, pro žalobce
příznivější výsledek řízení; v tomto opomenutí lze spatřovat vadu řízení ve
smyslu ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu
správným, a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jej
zrušil. Současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, protože důvody zrušení se vztahují i na jeho rozsudek ( § 243b
odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího
soudu a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
( § 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2000
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková