USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v řízení o pozůstalosti po P. D., zemřelém dne 28. března 2017, za účasti 1) M. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1936/19, a 2) H. H., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 590/2017, o dovolání H. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2024, č. j. 21 Co 168/2024-512, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2024, č. j. 21 Co 168/2024-512, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 1. 2024, č. j. 58 D 590/2017-486 (pozn.: správně 586), který rozhodl, že v řízení o pozůstalosti po P. D., zemřelém dne 28. 3. 2017 (dále jen „zůstavitel“), bude nadále jednáno pouze s pozůstalým synem M. D. a účast pozůstalé sestry H. H. se v tomto řízení ukončuje. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, který zohlednil závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2021, č. j. 24 Cdo 106/2021-266 (pozn.: správně 366), podle nějž čin M. D., byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení shrnul, že za situace, kdy je účastník 1) synem zůstavitele, jediným dědicem z hlediska zákonné posloupnosti v první třídě dědiců a současně jediným dědicem, kterému svědčí dědické právo ze závěti, jejíž platnost ani pravost nebyla popřena, soud prvního stupně správně deklaroval, že nadále již bude v řízení pokračováno pouze s ním a účast sestry zůstavitele v řízení ukončil.
Pokud se účastnice 2) stále domáhá jiného posouzení otázky dědické nezpůsobilosti účastníka 1) vyplývající z ustanovení § 1481 o. z., pak tento její postup není případný a nemůže vést ke změně závěru tak, jak byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu.
2. H. H. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které staví zejména na opakované polemice se správností závazného právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání M. D. Přípustnost svého dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu „dosud nebyla uspokojivě vyřešena, respektive která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, zejména pak ve vyřešení otázky, zda „existuje-li rozsudek v trestní věci, z jehož výroku o vině naprosto zřejmě vyplývá, že se dědic dopustil trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele dle § 144 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, pak je vždy naplněn závěr, že dědic naplnil dispozici ustanovení § 1481 občanského zákoníku“. Konkrétně pak předestírá k řešení
následující otázky:
i. „zda pro závěr o dědické způsobilosti pachatele trestného činu účasti na sebevraždě postačí, že si zůstavitel přál spáchat sebevraždu“, a ii. „zda závěr o dědické způsobilosti pachatele trestného činu účasti na sebevraždě závisí na zcela výjimečných okolnostech posuzované věci, spočívajících v samotné podstatě činu účasti dědice na sebevraždě zůstavitele spáchané ze zdravotních důvodů“.
Dovolání je postaveno rovněž na argumentaci, že napadené usnesení je věcně nesprávné, jeho právní závěry jsou nelogické, vnitřně rozporné a odporující právnímu řádu České republiky a jeho skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. nejsou založena na žádných důkazech.
Dovolatelka poukazuje na to, že napadeným usnesením (jakož i předchozím zrušujícím usnesením dovolacího soudu) byla porušena její základní práva, a to nejen právo na spravedlivý proces podle č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale zejména právo na život (nikoliv však právo na život
dovolatelky: pozn. Nejvyššího soudu), které je nejdůležitějším lidským právem, jehož ochraně podřizuje demokratická společnost veškeré ostatní hodnoty. Proto i současná podoba právního řádu České republiky sebevraždu považuje za jev nezákonný a trestá jednání spočívající v pomoci k sebevraždě. Poukazuje na to, že účast na sebevraždě je vždy v souladu s přáním sebevraha a pachatel trestného činu účasti na sebevraždě vždy jedná v souladu s jeho vůlí. Dále poukazuje na rozpor v argumentaci Nejvyššího soudu spočívající jednak v tom, že k závěru, že trestný čin nesměřoval proti zůstaviteli, lze dospět pouze za zcela výjimečných okolností posuzované věci, spočívajících v účasti na sebevraždě ze zdravotních důvodů, a dále v tom, že pro rozhodnutí ve věci nejsou podstatné důvody sebevraždy zůstavitele, ale pouze skutečnost, že M.
D. jednal v souladu s vůlí zůstavitele. Dle jejího názoru by se muselo jednat o mimořádně závažné okolnosti odpovídající eutanazii, tzn. dobré smrti, kdy by zůstavitel trpěl nevyléčitelnou nemocí, v důsledku které by snášel takové útrapy, že by jeho život pozbyl jakýchkoliv kvalit a bylo by nelidské jej nechat trpět. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu (a na něj navazující usnesení soudu prvního stupně) tak, že se ukončuje účast M. D. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli.
Rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného usnesení, neboť jeho důsledkem je to, že soudní komisařka v projednávaném řízení o pozůstalosti s ní nadále nemusí jednat a hrozí vydání rozhodnutí, kterým potvrdí nabytí majetku v pozůstalosti po zůstaviteli na úkor účastnice 2), která je jedinou dědičkou a tedy vlastníkem tohoto majetku.
3. M. D. se k dovolání vyjádřil a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako „zjevně bezdůvodné“.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
6. Předně, dovolatelka nevymezuje řádně přípustnost dovolání, má-li za to, že dovolacím soudem (dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Jedná se totiž zpravidla o situaci, kdy se Nejvyšší soud hodlá odchýlit od ustálených judikatorních závěrů (byť i formulovaných samotným dovolacím soudem), jež hodlá korigovat zpravidla proto, že nemohou být neměnnými navždy a rovněž podléhají společenskému vývoji. Půjde tak např. o reakci na novou právní úpravu, s níž by již tyto závěry nemusely být v souladu, příp. o přehodnocení dosavadních názorů z důvodu delšího časového odstupu od jejich přijetí a s ohledem na aktuálnější společenskou potřebu; toto kritérium přípustnosti dovolání je přitom splněno pouze výjimečně. V takovém případě se však nemůže jednat o přehodnocení závěrů „ad hoc“, v návaznosti na vydání původního rozhodnutí o dovolání v konkrétní věci a z titulu jakési „nápravy“ právního názoru, vysloveného v (předchozím zrušujícím) rozhodnutí dovolacího soudu, jímž jsou zavázány soudy v dalším řízení ve věci a na jehož domnělou nesprávnost dovolatel v tomto navazujícím řízení poukazuje (k tomu koneckonců nesměřuje ani vůle zákonodárce, když proti rozhodnutí o dovolání není dále přípustný opravný prostředek).
7. Nadto, podstatou dovolacích námitek H. H. (k tomu srov. otázky nastíněné výše, bod 2.) pak je zejména polemika se závěry Nejvyššího soudu (vyslovenými ve zrušujícím usnesení vydaném dovolacím soudem již dříve v posuzované věci), podle nějž - mimo jiné - soudy v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že M. D. spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., si měly posoudit samy (a zohlednit při tom všechny okolnosti, zvláště pak dopis zůstavitele na rozloučenou nasvědčující, že se v daném případě nejedná o trestný čin proti zůstaviteli). Soud v řízení o pozůstalosti byl přitom zavázán k procesnímu postupu podle ustanovení § 169 z. ř. s. a k novému rozhodnutí o tom, se kterým účastníkem bude nadále jednáno a kterému účastníku se účast v řízení nadále ukončuje. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto zcela v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým ve zrušujícím usnesení, jenž byl pro soudy v řízení o pozůstalosti závazný a od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat ani nyní (srov. bod 6.) . Nic na tom nemůže změnit ani okolnost, že dovolatelka opakovaně poukazuje na to, že ke zjištění mimořádných okolností případu nebyly prováděny žádné důkazy (např. nebyl zpracován znalecký posudek z oboru lékařství k tomu, v jakém stavu byl zůstavitel v době sebevraždy), a tvrdí, že žádné takové okolnosti ani neexistovaly, neboť zůstavitel netrpěl žádnou nevyléčitelnou nemocí, nýbrž psychickými obtížemi; na základě takto tvrzených skutkových okolností případu dovozuje zároveň odlišný právní názor na věc, že pokud se M. D. „dopustil úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele, což je ve věci nespornou skutečností postavenou najisto na základě výroku trestního rozsudku, pak bez dalšího naplnil skutkovou podstatu dědické nezpůsobilosti dle § 1481 o. z.“.
8. Pokud se týká otázky, zda zůstavitel skutečně trpěl onemocněním ALS (anebo měl zdravotní problémy z jiné příčiny), je třeba znovu zdůraznit, že se nejedná o zásadní okolnost pro původní rozhodnutí dovolacího soudu v pozůstalostním řízení (a to proto, že v podmínkách projednávané věci bylo stěžejní jednání M. D., které nesměřovalo proti zůstaviteli, ale naopak bylo v souladu se zůstavitelovou vůlí), tedy ani o otázku relevantní pro napadené rozhodnutí potvrzující ukončení účasti H. H. v řízení o pozůstalosti, byly-li soudy vázány již dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu o dědické způsobilosti M. D., a neprováděly-li tudíž v tomto směru žádné další dokazování. Napadené usnesení nelze proto označit ani za věcně nesprávné pro extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy; vztahuje-li se pak námitka extrémního nesouladu na zrušující usnesení dovolacího soudu, nelze se jí v této fázi řízení zabývat.
9. Pro úplnost, Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Uvedené platí i v případě dovolatelky v posuzované věci.
10. Nejvyšší soud v tomto směru konstatuje, že dovolání neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by mu umožňovala zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu při řešení konkrétní právní otázky, na níž by rozhodnutí záviselo, obstojí z pohledu dovolatelkou namítané judikatury Ústavního soudu. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí je pak zcela nepřiléhavá dovolatelkou zmíněná judikatura Evropského soudu pro lidská práva k problematice legalizace asistovaných sebevražd. Při zdůraznění faktu, že v České republice neexistuje de iure možnost provedení asistované sebevraždy (k tomu srov. blíže zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), je třeba zohlednit, že se jedná o dovolací námitky směřované zejména do předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v civilní věci, přičemž je možné nad rámec dosud již uvedeného dodat, že právě toto zrušující rozhodnutí (věcně zcela správně) vystihuje hranice – lapidárně vyjádřeno – „civilního“ a „trestního“ pohledu na daný případ. Koneckonců posledně uvedenou optikou budiž zdůrazněno, že již sama trestněprávní teorie důsledně odlišuje různou právní relevanci určitých skutkových okolností (zde jednání pachatele na výslovnou žádost a vyjádření vděku za jeho jednání) z hlediska viny a trestu; jinými slovy okolnost, která není významná pro vinu pachatele, neboť ji nelze subsumovat pod žádný znak skutkové podstaty, může být (a zpravidla je) významná při úvaze trestního soudu o potrestání (např. v podobě mírnějšího trestu směřujícího k podmíněnému odsouzení pachatele).
11. V této souvislosti nemůže být důvodná ani dovolací námitka „porušení práva na spravedlivý proces, odepření spravedlnosti a práva na přístup k soudu“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že H. H. vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání H. H.
13. není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky se proto Nejvyšší soud nezabýval.
15. Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu, o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu