24 Cdo 585/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v
právní věci posuzované M. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovnicí R.
J., narozenou XY, bytem XY, a procesním opatrovníkem pro řízení Mgr. Michalem
Postlem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou č. 327, za účasti
J. J., narozeného XY, bytem XY, a Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích, o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 8 P 166/2018, o návrhu posuzované na odklad právní moci a
vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.
března 2018 č. j. 7 Co 29/2018-159, takto:
Návrh posuzované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2018 č. j. 7 Co 29/2018-159, se
zamítá.
Posuzovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího
soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního
soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 8. 2017 č. j. 8 Nc 76/2016-132) tak, že se
posuzovaná M. J. omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilá rozhodovat o
vlastní léčbě a jejím způsobu a o zásahu do tělesné integrity; disponovat s
finančními prostředky nad 11 600 Kč měsíčně; spravovat majetek svůj či cizí;
nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 11 600 Kč a brát na sebe smluvní
závazky; pořizovat o svém majetku pro případ smrti; uzavírat manželství; a to
na dobu tří let od právní moci rozsudku (výrok I.), počínaje právní mocí výroku
I. rozsudku byl posuzované jmenován opatrovník R. J., nar. XY, bytem XY, která
je oprávněna a povinna právně jednat za M. J. ve všech věcech, v nichž je její
svéprávnost omezena (výrok II.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Spolu s dovoláním posuzovaná učinila i návrh na odklad právní moci a
vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 243 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o.s.ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i
bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní
moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a
nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Rozsudek, jímž byla omezena svéprávnost posuzované podle ustanovení § 55 obč.
zák., je rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o něčem jiném než o uložení
povinnosti k plnění. Takový rozsudek je vykonatelný, jakmile nabude právní moci
(§ 161 odst. 2 o. s. ř.), a nelze podle něj nařídit výkon rozhodnutí podle
části šesté občanského soudního řádu nebo exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb.;
odložení vykonatelnosti podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. proto u tohoto
rozsudku nepřipadá v úvahu.
Současně se z podaného návrhu nepodávají takové skutečnosti, z nichž by bylo
možno uzavřít, že v důsledku pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) je dovolatelka závažně ohrožena
ve svých právech, a takové okolnosti nevyplývají ani z obsahu spisu. Naopak
odložením právní moci napadeného rozsudku by mohla být dovolatelka ohrožena na
svých právech, proto je v zájmu dovolatelky právní moc rozsudku neodkládat.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky návrh dovolatelky na odklad
právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Lubomír
Ptáček, Ph.D.
předseda senátu
89/2012 Sb.,
občanský zákoník, kterou v řízení před soudem prvního stupně sice navrhla
posuzovaná osoba, ale následně takovou preferenci zcela změnila, a to za
situace, kdy se ani posuzovaná osoba ani osoba, která byla jmenována
opatrovníkem, neúčastní odvolacího řízení a není k této otázce provedeno žádné
další dokazování“ (námitka č. 2); a dále „zda lze rozhodnout o změně rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, resp. přistoupit k výraznějšímu
omezení svéprávnosti posuzované než učinil soud prvního stupně, aniž by byla
řešena otázka opětovného zhlédnutí posuzované nebo by byla posuzovaná ve fázi
odvolacího řízení vyslechnuta“, přičemž ve třetí otázce se měl odvolací soud
odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 (námitka č. 3). Dovolatelka dovolání zdůvodňuje zejména tím, že odvolací soud neprovedl
dostatečně dokazování tak, aby byl založen podklad pro omezení svéprávnosti
dovolatelky v širším rozsahu, než ji omezil soud prvního stupně, a to bez
opakovaného zhlédnutí dovolatelky při odvolacím řízení. Soud druhého stupně
omezil svéprávnost dovolatelky v širším rozsahu na základě předpokladu, že
léčbou nebude v brzké době dosaženo remise onemocnění dovolatelky. Soud druhého
stupně se nezabýval důvody změny názoru dovolatelky na ustanovenou opatrovnici,
nezjišťoval změnu jejích preferencí na osobu opatrovníka. V rámci dovolání dovolatelka navrhla také odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) a b)
o. s. ř. pro nedůvodné omezení a ohrožení na jejích právech. Nejvyšší soud
České republiky usnesením ze dne 12. 6. 2019, č. j. 24 Cdo 585/2019-224, tento
návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti zamítl, neboť z obsahu spisu
taková nedůvodná omezení nebo závažná ohrožení na právech posuzované neshledal. K dovolání se vyjádřilo Okresní státní zastupitelství v Českém Krumlově, které
uvedlo, že považuje rozsudek soudu druhého stupně za správný, když bylo ve
veřejném zájmu a z důvodu ochrany posuzované omezení její svéprávnost v
minimálně nezbytném rozsahu dispozice s finančními prostředky ve výši
invalidního důchodu včetně závazkových vztahů, správy majetku, uzavření
manželství a pořízení pro případ smrti. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci se odvolací soud při svém postupu odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu, a to v rozsahu namítané otázky ohledně rozšíření omezení
svéprávnosti odvolacím soudem bez provedení náležitého dokazování, tj. bez
zhlédnutí posuzované osoby, Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání
posuzované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k výše uvedenému po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se
to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní
jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy,
hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům
mírnější a méně omezující opatření. Podle ustanovení § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v
rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná,
schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně
právně jednat omezil. Podle ustanovení § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud
člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním
opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li
jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k
opatrovníkovi. Podle ustanovení § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou
právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani
provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby,
nebo osobu závislou na takovém zařízení. Podle ustanovení § 26 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“) soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže řízení bylo možno zahájit
i bez návrhu. Podle ustanovení § 38 odst. 1 z. ř. s. soud vyslechne posuzovaného, znalce,
podle okolností ošetřujícího lékaře posuzovaného, jeho opatrovníka a provede
popřípadě další vhodné důkazy. Podle ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s. od výslechu posuzovaného může soud
upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav
posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne.
Pokud posuzovaný sám požádá,
aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. Řízení o svéprávnosti svou povahou patří mezi tzv. nesporná řízení, která jsou
charakteristická tím, že soud není při rozhodování vázán návrhem na zahájení
řízení (nezahájil-li soud řízení z úřední povinnosti) a může přisoudit i více
či něco jiného, než čeho se navrhovatel domáhá, v závislosti na skutkovém stavu
věci zjištěném z dokazování provedeného před soudem, a to jak prvního, tak i
druhého stupně. Rozhodl-li tedy soud druhého stupně, že se dovolatelka omezuje
ve svéprávnosti v širším rozsahu, než v jakém byla omezena rozhodnutím soudu
prvního stupně, nelze takové rozhodnutí považovat za nesprávné, rozhodoval-li
soud na základě skutečností zjištěných z dokazování před soudem prvního nebo
druhého stupně a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Z obsahu odůvodnění
je patrno, že soud druhého stupně rozhodl o omezení ve svéprávnosti v zájmu
ochrany dovolatelky, a to z důvodu, že její zdravotní stav nebyl v době jeho
rozhodování stabilizován a nedošlo dosud k plné remisi, ani z provedeného
dokazování nebylo prokázáno, že je dosažení remise onemocnění zaručeno a
omezení svéprávnosti bylo v zájmu posuzované, neboť jí v opačném případě
hrozila závažná újma. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně při rozhodování o
rozsahu omezení svéprávnosti rozhodoval na základě jím zjištěného skutkového
stavu a návrhem účastníků nebyl při rozhodování vázán, není námitka č. 1
dovolatelky důvodná. Při výběru opatrovníka soud zjistí přání posuzované osoby ohledně osoby jejího
opatrovníka, přičemž přihlédne k jeho potřebě, tedy zda osoba označená bude
schopna funkci opatrovníka řádně vykonávat. Vedle přání posuzované osoby
přihlédne také k podnětům osob jí blízkých, které sledují její prospěch [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 309]. Soud tedy při výběru opatrovníka
hodnotí více aspektů pro jeho vhodnost, přičemž není přáním posuzované osoby
při výběru opatrovníka vázán a rozhodnutí o jmenování opatrovníka soud učiní v
souladu se zájmem posuzované osoby, a to i za předpokladu, že zvolí osobu
opatrovníka v rozporu s přáním posuzované osoby. Vzhledem k tomu, že soudy obou
stupňů rozhodly o osobě opatrníka posuzované po provedení dostatečného
dokazování, není námitka č. 2 dovolatelky důvodná. Při rozhodování o omezení svéprávnosti v odvolacím řízení je třeba rozlišit dvě
situace, a to ponechání rozsahu omezení svéprávnosti posuzované osoby v
rozsahu, v jakém byla omezena soudem prvního stupně, nebo změnu tohoto rozsahu
omezení.
Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí
posuzované osoby, respektive byla-li posuzovaná osoba soudem prvního stupně
vyslechnuta, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém
stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzované osoby,
respektive prostřednictvím jejího výslechu aktuální informace týkající se její
osoby (jí vnímaného zdravotního stavu, jejích poměrů, a vůbec všech okolností
týkajících se její osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech
skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovanou osobu
opětovně zhlédl, respektive aby ji opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což
pochopitelně nebrání posuzované osobě účastnit se odvolacího jednání a
uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím
svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy
atd. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2478/2017). O zcela jinou procesní situaci se jedná, pokud soud druhého stupně mění rozsah
omezení svéprávnosti posuzované osoby. V takovém případě je nutno provést další
doplňující dokazování zejména zhlédnutí posuzované osoby, neboť, dle stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015, publikovaného pod
č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, před rozhodnutím o
omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o
zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze spojit s jeho
výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem o zjištění
jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Zhlédnutí má
svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost
reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické
dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i k
postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z
ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a
2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické
pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem
zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo
budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.),
případně jinak zjistit aktuální stanovisko posuzované osoby k omezení její
svéprávnosti. Skutečnost, že posuzovaná osoba není přítomna při soudním
jednání, není důvodem nezjištění tohoto jejího postoje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016). Soud druhého stupně tedy při rozhodování o omezení svéprávnosti dovolatelky
pochybil, pokud změnil rozsah omezení její svéprávnosti pouze na základě stavu
zjištěného soudem prvního stupně, aktuální lékařské zprávy o zdravotním stavu
dovolatelky a výslechu znalkyně vypracovávající znalecký posudek o zdravotním
stavu dovolatelky, aniž by sám zjistil aktuální stav dovolatelky a její názor
na omezení svéprávnosti; námitka č. 3 dovolatelky je tedy důvodná.
Podle ustanovení § 242 odst 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. V řízení o omezení svéprávnosti soud v souladu s ustanovením § 38 z. ř. s. vždy
vyslechne a zhlédne posuzovanou osobu. Od zhlédnutí soud nemůže upustit (srov. např. ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters Kluwer, a. s. 2014, s. 237). Právní úprava klade důraz
na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu
(soudce) s posuzovaným. Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s.,
že „soud posuzovaného vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci
jako k té soudní osobě, jež je k tomuto úkonu povolána zásadně. Ostatně v
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož
„soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život
člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto
člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek
ze dne 3. 11. 2011). Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně
i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o
vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o
změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích), se totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek
(„dojem“), který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce)
vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy
věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k
němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní
kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá
spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015,
publikované pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně ovšem Nejvyšší soud konstatoval, že mohou být v konkrétní věci dány
mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a
posuzovanou osobu nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší
soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu
například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla
v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum
svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do
svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle
současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení
(např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální
retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu,
bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.).
Takový závěr o zdravotním stavu
posuzované osoby ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního
znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným
lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv
zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze
zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou (srov. VRCHA, P. K rozhodování o
svéprávnosti člověka. In: Původní nebo upravené texty pro ASPI [Systém ASPI]. Wolters Kluwer.)
Z výše uvedeného vyplývá, že nelze považovat za správné dožádání jiného soudu
učiněné Okresním soudu v Českém Krumlově ke zhlédnutí dovolatelky, když důvod
dožádání, resp. neprovedení zhlédnutí soudcem rozhodujícím ve věci samé, nebyl
soudem prvního stupně náležitě vymezen.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, a vzhledem k tomu, že
výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu jsou na výroku I. závislé, Nejvyšší
soud České republiky napadený rozsudek v celém jeho rozsahu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky v celém rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Okresnímu soudu v Českém Krumlově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu