USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy, a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci řízení o pozůstalosti po zůstavitelce D. Š., posledně bytem XY, za
účasti 1) P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou
Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích-Semtíně, Semtín č. 81, 2) P. Š.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se
sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2, 3) D. V., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo
nám. č. 2, a 4) P. U., narozené XY, bytem XY, o žalobě 1) P. Š., narozeného XY,
na obnovu dědického řízení, ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. 7 C 358/2019, o dovolání 2) P. Š., narozeného XY, a D. V., a o dovolání
1) P. Š., narozeného XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. října
2020, č. j. 24 Co 191/2020-158, takto:
I. Dovolání 2) P. Š., narozeného XY, a D. V., a dovolání 1) P. Š.,
narozeného dne XY, se odmítají.
II. 2) P. Š., narozen XY, a D. V. jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit 1) P. Š., narozenému XY, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jaroslavy Moravcové, advokátky se sídlem v Pardubicích-Semtíně, Semtín č. 81.
III. 1) P. Š., narozen XY je povinen zaplatit 2) P. Š., narozenému XY, a D. V.,
oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing.
Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2020, č. j. 24 Co 191/2020-158,
potvrdil výrok č. I usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2020,
č. j. 7 C 358/2019-103, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu 1) P. Š.,
narozeného XY (dále též: „žalobce“), na obnovu dědického řízení. Soud druhého
stupně dále změnil výroky II. a III. rozhodnutí soudu první instance tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V neposlední řadě
určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu 2) P. Š., narozen XY, a D. V. podali
společně dovolání, v jehož rámci uvádí, že došlo údajně k nesprávnému právnímu
posouzení věci, které spatřují v nesprávném určení náhrady nákladů řízení. Argumentují zejména tím, že by měl být zohledněn úspěch ve věci dle obecné
zásady vyjádřené v ustanovení § 142 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“). Také
uvádějí, že okolnosti případu zde byly tak extrémní, že přiznání náhrady
nákladů řízení odůvodňovaly. K dovolání podal žalobce, vyjádření, ve kterém zpochybňuje existenci důvodů
zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhrady nákladů řízení zejména
poukazováním na hmotný majetek dovolatelů. Dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání dle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na to, že dovolatelé podaným dovoláním napadají pouze výrok usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jedná se o případ
podřaditelný pod § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy je dovolání objektivně
nepřípustné. Z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo než dovolání 2) P. Š.,
narozeného XY, a D. V. podle § 243c odst. 1 o. s. ř. bez dalšího odmítnout. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání i žalobce. V jeho rámci uvádí,
že došlo údajně k nesprávnému právnímu posouzení věci, které spatřuje v
nesprávném určení počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu
řízení, a tedy i nesprávnému posouzení její délky. K dovolání podali společné vyjádření 2) P. Š., narozen XY, a D. V., ve kterém
tvrdí, že žalobce v rámci svého dovolání nevymezil, jaké právní posouzení věci
pokládá za nesprávné a nevyložil, v čem tato domnělá nesprávnost spočítá. Upozorňují, že dovolatel napadá pouze skutková zjištění a hodnocení důkazů,
nikoli právní posouzení věci. Dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve
lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne. Nejvyšší soud uvádí, že názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je nesprávný. Dovolatel neuvádí, se kterou předchozí judikaturou
dovolacího soudu by se měl názor odvolacího soudu rozcházet. Vady napadeného
rozhodnutí pak spatřuje pouze v otázkách skutkových, nikoli právních. Zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázce určení počátku běhu subjektivní
lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, nicméně tyto vychází ze zjištěného
skutkového stavu a hodnocení důkazů [pořízení závěti a důkaz o tomto pořízení
(fotokopie listiny), a související možnost jejich uplatnění v původním řízení o
pozůstalosti], jejichž přezkum dovolacímu soudu v tomto ohledu nepřísluší. Nad
rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že v právním posouzení této rozhodné
otázky nespatřuje na postupu odvolacího soudu pochybení. Dovolací soud uzavírá, že uplatněnou dovolací argumentací, v níž byl uplatněn
jiný dovolací důvod, než připouští ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle
něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, se dovolateli přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nepodařilo založit, neboť, skutková zjištění
přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší
přezkoumávat postup odvolacího soudu při provádění dokazování a hodnocení
provedených důkazů. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované dle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3,
věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.