ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně Belmonan Finance a.s., se sídlem v Praze 8 – Libni, Primátorská č.
296/38, IČO 05026172, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Mánesova č.808/22, proti žalovaným 1) D. J. jako likvidačnímu
správci pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 5. června 2016, a 2) AH Business
corporation s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Roháčova č. 188/37, IČO
04526759, zastoupené Mgr. Janou Harcovou, advokátkou se sídlem v Miloticích,
Školní č. 601, o určení pravosti pohledávky, vedené u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 2 C 36/2024, o dovolání žalované 2) AH Business corporation s.r.o.
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne
7. listopadu 2024, č. j. 15 Co 242/2024-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudek Okresního soudu v
Táboře ze dne 28. června 2024, č. j. 2 C 36/2024-43, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
1. U Okresního soudu v Táboře probíhá pod sp. zn. 24 D 557/2016 řízení o
pozůstalosti po V. H, zemřelé dne 5. 6. 2016. V průběhu řízení žalobkyně
podáním ze dne 3. 2. 2017 označeným jako „oznámení/přihláška pohledávky v
celkové výši 21 181 088,- Kč s příslušenstvím do dědického řízení ve smyslu §
245 zákona o zvláštních řízeních soudních“, které došlo soudu (notářce Mgr.
Martině Šmajstrlové jako soudní komisařce) dne 6. 2. 2017, oznámila, že
„eviduje“ rovněž vůči zůstavitelce pohledávku v celkové výši 21 181 088,- Kč s
příslušenstvím, která jí vznikla na základě směnek vlastních vystavených dne
25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou
XY s.r.o. v likvidaci“ splatných dne 25. 1. 2017, které byly opatřeny doložkou
bez protestu a které zůstavitelka avalovala, a že požaduje po „zůstavitelce
jako postižnímu dlužníku“ zaplacení pohledávky.
2. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 1. 2023, č. j. 24 D
557/2016-281, které bylo (podle údajů obsažených ve spise) vyvěšeno na úřední
desce soudu dne 1. 2. 2023 a které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní
moci dnem 1. 3. 2023, byla po zjištění předlužení ve výši 6 434 698,50 Kč
nařízena likvidace pozůstalosti a likvidačním správcem byl jmenován D. J.;
současně byli věřitelé zůstavitelky vyzváni, aby své pohledávky přihlásili do 3
měsíců od právní moci usnesení.
3. Podáním ze dne 6. 2. 2023, které došlo soudu (notářce Mgr. Martině
Šmajstrlové jako soudní komisařce), žalobkyně přihlásila svou pohledávku za
zůstavitelkou ve výši 3 306 697,88 Kč, která jí vznikla na základě směnek
vlastních vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o.
nyní působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ na směnečnou sumu 12 854 924,-
Kč a 8 326 164,- Kč se splatností dne 25. 1. 2017, která byla opatřena doložkou
bez protestu a kterou avalovala (kromě jiných osob) zůstavitelka.
4. Žalovaná podáním ze dne 28. 4. 2023 popřela pravost této pohledávky.
Uvedla, že pohledávka je promlčená, neboť obě směnky byly splatné dne 25. 1.
2017 a promlčecí lhůta uplynula dnem 26. 1. 2020. To, že byla nařízena
likvidace pozůstalosti, na uvedený závěr nemá žádný vliv, neboť obě směnky byly
promlčeny již v době vydání usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a
„účinek“ ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. nepůsobí zpětně.
5. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 16. 8. 2023 vyplývá, že
podle soudu (soudní komisařky) lze pohledávku žalobkyně „pokládat za
prokázanou“ v celkové výši 3 305 697,88 Kč a že žalovaná setrvala na svém
popření pravosti této pohledávky. Poté, co žalovaná 2) složila jistotu ve výši
100 000,- Kč, která jí byla vyměřena usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne
29. 11. 2023, č. j. 24 D 557/2016-332, Okresní soud v Táboře usnesením ze dne
17. 1. 2024, č. j. 24 D 557/2016-337, vyzval žalovanou 2), aby žalobu o popření
pohledávky žalobkyně podala u soudu do 1 měsíce „ode dne, kdy věřiteli bylo
doručeno toto usnesení“; usnesení bylo doručeno žalobkyni (jejímu zástupci) dne
18. 1. 2024 a žalované 2) /její zástupkyni/ dne 17. 1. 2024.
6. Žalobkyně se poté žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 26.
1. 2024 domáhala určení pravosti své pohledávky v celkové výši 3 305 697,88 Kč,
která jí vznikla na základě zůstavitelkou avalovaných směnek vlastních
vystavených dne 25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní
působící pod firmou XY s.r.o. v likvidaci“ na směnečnou sumu 12 854 924,- Kč a
8 326 164,- Kč se splatností dne 25. 1. 2017. Důvodnost popření své pohledávky
žalovanou 2) odmítla s tím, že žalovaná 2) neměla výhrady k soupisu aktiv a
pasiv pozůstalosti a že nároky žalobkyně z těchto směnek byly v rámci
insolvenčních řízeních vedených proti dalším osobám zavázaným ze směnky po
přezkoumání zjištěny.
7. Žalovaná namítala, že pohledávky ze směnek vystavených dne 25. 4.
2014 a dne 28. 4. 2015 jsou – vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta začala běžet
dnem 25. 1. 2017 a marně uplynula dnem 26. 1. 2020 – promlčené. Na běh
promlčecí lhůty totiž nemělo vliv ani úmrtí zůstavitelky a zahájení
pozůstalostního řízení, ani „samotné přihlášení pohledávky do dědického
řízení“; běh promlčecí lhůty mohl být přerušen teprve „přihlášením pohledávky
společně s vyvěšením usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti“, avšak v
té době (likvidace pozůstalosti byla nařízena usnesením soudu vydaným dne 13.
1. 2023) již promlčecí lhůta uplynula a účinky nařízení likvidace pozůstalosti
nepůsobí zpětně.
8. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. 2 C
36/2024-43, žalobu zamítl a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným
1)“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení a že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 9 976,- Kč k rukám
advokátky Mgr. Jany Harcové. Poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas a že
účastníci řízení jsou věcně legitimování, soud prvního stupně dospěl v první
řadě k závěru, že splatnost obou směnek nastala dnem 25. 1. 2017, že
zůstavitelka zemřela „dříve, než nastala splatnost směnek“, a že právo ze
směnečného rukojemství zůstavitelky nebylo po splatnosti směnek uplatněno;
žalobkyně přitom mohla podat žalobu ještě v průběhu pozůstalostního řízení
proti „neznámým dědicům“, kterým by soud ustanovil opatrovníka, to však
neučinila. Vzhledem k tomu, že na běh promlčecí lhůty se v posuzovaném případě
nevztahuje ustanovení § 643 o. z., podle něhož sice dochází k „prodloužení
promlčecí lhůty“ o 6 měsíců, avšak jen tehdy, kdy „povinnost na dědice skutečně
přešla“, a že přihlášení pohledávky do pozůstalostního řízení, které žalobkyně
učinila podáním ze dne 3. 2. 2017, není „uplatněním práva u orgánu veřejné moci
ve smyslu ustanovení § 648 o. z.“, jsou pohledávky ze směnek vystavených dne
25. 4. 2014 a dne 28. 4. 2015 „společností XY s.r.o. nyní působící pod firmou
XY s.r.o. v likvidaci“ promlčeny. Žalovaný 2) proto pohledávku žalobkyně popřel
po právu.
9. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 15 Co 242/2024-77, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že „ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 1)“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu řízení před
soudem obou stupňů a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 057,42 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing.
Václava Krále. Odvolací soud v první řadě dovodil, že ustanovení § 643 o. z. s
účinností od 1. 1. 2014 uvádí „nový případ prodloužení promlčecí lhůty“, čímž
„věřitele zbavuje nutnosti, aby uplatnil (ještě v době probíhajícího řízení o
pozůstalosti) své právo“. Má-li takové prodloužení promlčecí lhůty dopadat
pouze na situaci, kdy povinnost přechází na dědice, lze souhlasit s
„komentářovým názorem“, že v případě nařízení likvidace dědictví je třeba
aplikovat ustanovení § 643 odst. 1 o. z. analogicky, budou-li se věřitelé
domáhat uspokojení „přímo v rámci pozůstalostního řízení při zpeněžení
likvidační podstaty“. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že uvedený
„komentářový názor“ opomíjí zvláštní právní úpravu obsaženou v ustanovení § 246
odst. 1 z. ř. s., a dospívá k závěru, že právě „s ohledem na zvláštní právní
úpravu obsaženou v ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. se ustanovení § 643 odst.
1 o. z.“ nemůže v projednávané věci uplatnit ani analogicky. Odvolací soud se
dále přiklonil k názoru, že na běh promlčecí lhůty má stejné účinky jako žaloba
nebo jiné uplatnění práva u soudu podle ustanovení § 648 o. z. jak podání
přihlášky do likvidace pozůstalosti, tak i oznámení pohledávky do
pozůstalostního řízení, pokládá-li se ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za
přihlášku, a to za podmínky, dojde-li k nařízení likvidace pozůstalosti.
Takovýto výklad je třeba podle názoru odvolacího soudu „učinit i s ohledem na
cíle a smysl úpravy obsažené v ustanovení § 643 odst. 1 o. z. pro případ
přechodu na dědice“, aby věřitel „nebyl nucen k podání žaloby“, ale aby – i s
přihlédnutím k zásadě, že „právo přeje bdělým“ – bylo „postačující oznámení
pohledávky podle ustanovení § 245 z. ř. s.“. V projednávané věci žalobkyně
oznámila své pohledávky do pozůstalostního řízení již dne 3. 2. 2017 v době,
kdy ještě běžela promlčecí lhůta, a „nemůže jít k tíži“ žalobkyně, že likvidace
pozůstalosti byla nařízena až cca po 6 letech a že by (pouze) proto měla být
tato pohledávka žalobkyně promlčena. Aniž by bylo nutné zabývat se tím, zda
vznesení námitky promlčení odporovalo - jak dovozovala odvolatelka - dobrým
mravům, není podle odvolacího soudu popření pohledávky žalobkyně důvodné.
10. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání.
Namítá v první řadě, že podle ustálené judikatury soudů nepředstavuje oznámení
pohledávky věřitele do pozůstalostního řízení uplatnění nároku u orgánu veřejné
moci, že aplikace ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. má v projednávané věci
„přednost“ před použitím ustanovení § 648 o. z. a že nelze důvodně vkládat
„odlišné stanovení začátku oproti § 648 o. z. do § 246 odst. 1 z. ř. s.“, neboť
by to „postrádalo svůj význam a ustanovení by svůj účel naplnilo i bez této
odlišnosti“. Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou judikaturu soudů, podle
níž věřitel má „v průběhu řízení o pozůstalosti“ možnost „zahájit soudní řízení
vůči neurčitému okruhu dědiců daného zůstavitele“, a dovozuje, že za současné
právní úpravy to již neplatí, neboť věřitel má „jednoznačně určenou osobu, vůči
níž může uplatňovat své nároky v rámci řízení o pozůstalosti“, což je osoba,
která spravuje pozůstalost. Dovolatelka dále namítá, že „oznámení pohledávky
podle § 245 z. ř. s.“ nelze považovat za uplatnění nároku u orgánu veřejné moci
podle ustanovení § 648 o. z., neboť by jinak ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s.
ztrácelo svůj význam; kdyby se měla „promlčecí lhůta stavět již oznámením
pohledávky“, mělo by ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. „duplicitní efekt“.
Smysl ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. spočívá v odlišení průběhu
pozůstalostního řízení, které končí potvrzením dědictví dědici, od „jiného
naložení s masou pozůstalostních aktiv, aniž by tyto na dědice přešly“. Zatímco
v prvním případě jsou věřitelé zůstavitele „chráněni“ prodloužením promlčecí
lhůty podle ustanovení § 643 odst. 1 o. z., dochází v případě nařízené
likvidace pozůstalosti k odlišnému „okamžiku stavění promlčecí lhůty“ podle
ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. Vztažení účinků ustanovení § 246 odst. 1 z.
ř. s. na dobu před vyvěšením usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na
úřední desce soudu by bylo podle názoru žalované 2) „extrémně rozšiřující“,
neboť by neřešilo „mezeru v právu“, ale ve skutečnosti by poskytovalo
poskytnutí „širší ochrany jedné straně sporu, než jí právní řád poskytuje“.
Dovolatelka dále poukazuje na rozdíly mezi žalobčiným oznámením pohledávky do
pozůstalostního řízení a její přihláškou do likvidace pozůstalosti ve výši a
druhu požadovaného plnění a na jejich dopad pro posouzení důvodnosti námitky
promlčení a navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalobu zamítne.
11. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, že žalobu zamítne.
12. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Odmítá názory
dovolatelky a vyslovuje souhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
„oznámení pohledávky věřitele do dědického řízení za podmínky, že následně bude
nařízena likvidace dědictví, je možné považovat za uplatnění práva u orgánu
veřejné moci ve smyslu ustanovení § 648 o. z.“. Podle názoru žalobkyně lze
„pouze takový výklad“ považovat za odpovídající právní jistotě věřitele ohledně
uspokojení jeho pohledávky v budoucnu bez ohledu na to, po jakou dobu bude
probíhat dědické řízení a s jakým výsledkem skončí; věřiteli by mělo být
zachováno „stejné postavení v průběhu řízení o pozůstalosti“ bez ohledu na to,
s jakým výsledkem a kdy takové řízení skončí.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává
rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229
odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
16. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné
vyřešení právní otázky, jaký má podle nyní (od 1. 1. 2014) účinné právní úpravy
vliv na běh promlčecí lhůty věřitelovy pohledávky za zůstavitelem skutečnost,
že věřitel oznámil (soudu nebo soudnímu komisaři) do pozůstalostního řízení
svoji pohledávku, a to za situace, kdy byla posléze nařízena likvidace
pozůstalosti a kdy oznámení věřitele (učiněné v době od zahájení řízení o
pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti) se při likvidaci pozůstalosti
považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku. Vzhledem k tomu, že
tato otázka hmotného a procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro
rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
17. Zemřel-li zůstavitel, aniž by uhradil všechny své dluhy, nemá jeho
smrt sama o sobě žádný vliv na věřitelovo právní postavení. Smrtí zůstavitele
tudíž nedochází ke stavení nebo přerušení běhu promlčecí nebo prekluzivní lhůty
u věřitelových pohledávek a se smrtí zůstavitele zákon nespojuje ani jinou, byť
jen dočasnou (do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti), nevymahatelnost
věřitelovy pohledávky.
18. Věřitel se může domáhat vždy v průběhu řízení o pozůstalosti žalobou
podanou u soudu jako orgánu veřejné moci přisouzení (uspokojení) své pohledávky
za zůstavitelem. V takovém sporu ovšem zpravidla nejsou pasivně věcně
legitimováni – jak tomu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 –
zůstavitelovi dědici (ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou
zůstavitelovými dědici), popřípadě stát, má-li mu připadnout dědictví jako tzv.
odúmrť, ale – jak je nepochybné z ustanovení § 1703 o. z. – ti, kteří spravují
pozůstalost. Osobu, která je oprávněna a povinna spravovat pozůstalost,
vymezuje ustanovení § 1677 o. z.; není-li tu taková osoba, spravuje pozůstalost
správce pozůstalosti jmenovaný soudem (srov. § 157 z. ř. s.). Kdyby v řízení o
pozůstalosti došlo při stanovení osoby spravující pozůstalost k prodlení, lze
žalobu podat proti neznámé osobě oprávněné ke správě pozůstalosti, které by byl
v příslušném sporném řízení ustanoven opatrovník (§ 29 odst. 3 o. s. ř.).
19. Dluhy, které měl zůstavitel v době smrti, tvoří pasiva pozůstalosti
(srov. § 171 odst. 2 písm. a/ z. ř. s.). Pasiva pozůstalosti soud v řízení o
pozůstalosti objasní – jak vyplývá z ustanovení § 173 z. ř. s. – z údajů
dědiců; neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří
do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení o pozůstalosti nepřihlíží.
20. Je nepochybné (i když to není v zákoně výslovně upraveno), že
zůstavitelův věřitel může pozůstalostnímu soudu oznámit (podáním, pro něž
nejsou stanoveny jiné než obecné náležitosti), že má pohledávku za
zůstavitelem. Takové oznámení představuje toliko podklad (jeden z podkladů) pro
údaje dědiců, co vše patří do pasiv pozůstalosti. Kdyby se ovšem dědici
neshodli na rozhodných skutečnostech týkajících se věřitelem oznámené
pohledávky, pak se bez dalšího (bez ohledu na skutečnosti uváděné věřitelem) k
ní, i kdyby oznámení mělo náležitosti žaloby nebo přihlášky pohledávky do
likvidace pozůstalosti, v řízení o pozůstalosti – jak je zřejmé z ustanovení §
173 věty druhé z. ř. s. – nepřihlíží a soud ji ani neuvede v seznamu
zůstavitelových pasiv.
21. Vzhledem k povaze věřitelova oznámení je nepochybné, že
nepředstavuje (je vyloučeno, aby představovalo) - jak již dříve dovodila
judikatura soudů (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2009) a její závěry v tomto
směru jsou použitelné i při výkladu současné právní úpravy - uplatnění práva ve
smyslu ustanovení § 648 o. z., a to ani tehdy, kdyby mělo náležitosti, které
jsou vyžadovány pro žalobu nebo pro přihlášku do likvidace pozůstalosti. Má-li
tedy zůstavitelův věřitel v úmyslu dosáhnout zastavení běhu (tzv. spočívání)
promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá řízení o pozůstalosti, nepostačuje,
aby ji pouze oznámil pozůstalostnímu soudu, nýbrž musí pohledávku uplatnit u
soudu (popřípadě jiného orgánu veřejné moci, který má k tomu pravomoc) v
řízení, které je k tomu povoláno, a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
22. V případě, že zůstavitelův věřitel neuplatní do skončení řízení o
pozůstalosti svou pohledávku u příslušného orgánu veřejné moci (soudu),
promlčecí lhůta mu neskončí dříve, než uplyne šest měsíců od skončení řízení o
pozůstalosti. Ustanovení § 643 odst. 1 o. z. totiž prodlužuje promlčecí lhůtu
tak, aby skončila nejdříve uplynutím šesti měsíců od skončení řízení o
pozůstalosti, k němuž došlo pravomocným usnesením o dědictví, kterým bylo
dědici (dědicům) potvrzeno nabytí dědictví. Z ustanovení § 643 odst. 1 o. z.
současně vyplývá, že k uvedenému prodloužení promlčecí lhůty nedochází vždy,
ale jen tehdy, jestliže povinnost přešla na dědice, popřípadě na stát při tzv.
odúmrti, a nikoliv také v případě skončení řízení o pozůstalosti jiným způsobem.
23. Byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, ustanovení § 643 odst. 1 o.
z. na promlčení přihlášených pohledávek nedopadá. Nařízením likvidace totiž
řízení o pozůstalosti ještě nekončí a potvrzení nabytí dědictví dědicům při
likvidaci pozůstalosti nepřichází v úvahu, protože jeden z účinků pravomocně
nařízené likvidace pozůstalosti spočívá v tom, že dědická práva zůstavitelových
dědiců a právo státu na vydání tzv. odúmrti zanikají (srov. § 200 písm. a/ z.
ř. s.).
24. Při likvidaci pozůstalosti mohou být (zásadně) uspokojeny
pohledávky, které věřitel řádně a včas přihlásil (srov. zejména § 240 a násl.
z. ř. s.). V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od
zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj
úkon po nařízení likvidace „opakovat“, jestliže již takové oznámení mělo
náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř.
s. se takové oznámení považuje za přihlášku.
25. U promlčení pohledávek přihlášených do likvidace pozůstalosti se
nepoužije ustanovení § 648 o. z. a ani nelze - jak to poukázal odvolací soud -
uvažovat o analogickém užití § 643 odst. 1 o. z. Promlčení těchto pohledávek
při likvidaci pozůstalosti totiž speciálně upravuje ustanovení § 246 odst. 1 z.
ř. s. tak, že „podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za
přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to
s účinnosti ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti
vyvěšeno na úřední desce soudu“, ledaže by přihláška byla odmítnuta. Oproti
obecné úpravě promlčení tak přestává běžet promlčecí lhůta nikoliv dnem, v němž
věřitelé uplatnili své pohledávky u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale
pro všechny věřitele a všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy
došly soudu (soudnímu komisaři), stejně, a to ode dne, v němž bylo usnesení o
nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu. Analogické
užití ustanovení § 643 odst. 1 o. z. při likvidaci pozůstalosti vylučuje
speciální ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., jehož smyslem a účelem bylo
upravit (některé) otázky promlčení zejména s přihlédnutím k povaze likvidace
pozůstalosti jinak, než jak tomu je v případě, že povinnost přešla podle
výsledků řízení o pozůstalosti na dědice.
26. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že promlčecí
lhůta přestává běžet již ode dne, v němž věřitel oznámil v době od zahájení
řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalostnímu soudu (soudnímu
komisaři) svoji pohledávku, a to tehdy, jestliže posléze byla nařízena
likvidace pozůstalosti a jestliže oznámení věřitele se při likvidaci
pozůstalosti považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku. S tímto
závěrem – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze souhlasit. Závěr odvolacího
soudu je v přímém rozporu se zněním, účelem a smyslem ustanovení § 246 odst. 1
z. ř. s. a ve svých důsledcích - jak výstižně uvádí dovolatelka - představuje
poskytnutí „širší ochrany jedné straně sporu, než jí právní řád poskytuje“.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že v průběhu řízení o pozůstalosti nemá být
věřitel „nucen k podání žaloby“ a že by mělo být „postačující oznámení
pohledávky podle ustanovení § 245 z. ř. s.“, náležitě nepřihlédla k tomu, že
není žádný obsahový rozdíl mezi žalobou a oznámením, které by mělo mít
náležitosti přihlášky, a že tedy obojí „nutně zatěžuje věřitele“ požadavky
„stejně náročnými“. Je zřejmé, že v projednávané věci byla pozůstalostním
soudem nařízena likvidace pozůstalosti se „značným zpožděním“, nicméně
žalobkyně nemusela (a neměla) s uplatněním své pohledávky u orgánu veřejné moci
„vyčkávat“ na nařízení likvidace pozůstalosti a žalobkyně ani náležitě
nevysvětlila, proč svou pohledávku nevymáhala žalobou již v průběhu řízení o
pozůstalosti.
27. V projednávané věci bylo usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne
13. 1. 2023, č. j. 24 D 557/2016-281, kterým byla nařízena likvidace
pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 5. 6. 2016, vyvěšeno na úřední desce soudu
dne 1. 2. 2023. Tímto dnem tak přestala běžet promlčecí lhůta pro všechny
pohledávky, které byly (řádně a včas) přihlášeny do likvidace pozůstalosti.
Pohledávky, u nichž marně prošla promlčecí lhůta do 31. 1. 2023, jsou
promlčené. To platí i o pohledávce žalobkyně, když její oznámení ze dne 3. 2.
2017 učiněné do řízení o pozůstalosti nemá účinky uvedené v ustanovení § 648 o.
z. a jiné uplatnění pohledávky u orgánu veřejné moci nebylo zjištěno a ani
tvrzeno. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval otázkou, zda
vznesení námitky promlčení odporovalo - jak dovozovala žalobkyně - dobrým
mravům.
28. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Táboře) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. V dalším řízení se soudy budou zabývat zejména otázkou, zda vznesení
námitky promlčení žalovanou 2) odporovalo dobrým mravům.
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu