24 Cdo 754/2022-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po R. P., narozeném dne XY, zemřelém dne 1. února 2018, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, 2) D. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Františkem Honsem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská č. 299/98, 3) R. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného M. P., bytem v XY, jako obecným zmocněncem, a 4) AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem P. L., advokátem se sídlem v XY, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 241/2018-181, o dovolání M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2021, č. j. 84 Co 69/2021-212, takto:
Návrh na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2021, č. j. 84 Co 69/2021-212, se zamítá.
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 23. prosince 2020, č. j. 35 D 241/2018-118, určil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky a společné jmění vypořádal (výrok I.), určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti (výrok II.), dále potvrdil nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, a to pozůstalé manželce M. P. a pozůstalým dětem D. P., R. P. a AAAAA, každému k ? veškerých aktiv a pasiv pozůstalosti (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení a jejich náhradě (výroky IV. a V.).
K odvolání M. P. a AAAAA Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 5. 2021, č. j. 84 Co 69/2021-212, usnesení Okresního soudu v Děčíně potvrdil (s doplněním o zápisu bytové jednotky v katastru nemovitostí), když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podle ustanovení § 764 odst. 1 a § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku nebylo možné přihlížet k požadavku pozůstalé manželky na vypořádání z její strany tvrzených vnosů z jejího výlučného vlastnictví do společného jmění manželů.
M. P. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zda má pozůstalý manžel při vypořádání společného jmění soudem v řízení o pozůstalosti právo žádat, aby mu bylo nahrazeno to, co ze svého výhradního majetku vynaložil na majetek společný, když mezi manžely existoval zákonný majetkový režim. Uvedla svůj výklad soudy obou stupňů aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Děčíně. V závěru dovolání je uvedeno, že „ve smyslu ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí“.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§ 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). V dané věci dovolatelka návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nijak neodůvodnila, není tak zřejmé, v čem shledává závažné porušení svých práv. Vzhledem k tomu, že závažné porušení práv dovolatelky nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud návrhu na odklad právní moci usnesení odvolacího soudu nevyhověl a tento návrh jako nedůvodný zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala předseda senátu
Z rekapitulace výše uvedených rozhodných zákonných ustanovení z. ř. s. a o. z. vyplývá, že pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je třeba především posoudit, jaký majetkový režim mezi manžely existoval v době smrti jednoho z manželů, tedy, zda jde o zákonný režim (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.), nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.). Jestliže v dané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný.
Nedošlo-li v řízení o pozůstalosti k dohodě pozůstalé manželky s dědici o vypořádání zaniklého společného jmění, bylo na místě vypořádání rozhodnutím pozůstalostního soudu podle ustanovení § 764 odst. 1 o. z. za použití pravidel uvedených v ustanovení § 742 odst. 1 o. z, ovšem s výjimkou toho, že by každý z manželů (za zemřelého manžela jeho dědici) mohl žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Názor dovolatelky, že pro vypořádání společného jmění manželů v zákonném režimu uvedená výjimka neplatí, dovolací soud nesdílí.
Ustanovení § 764 odst. 1 o. z. je formulováno celkem jednoznačně (což nemůže zpochybnit ani to, že z gramatického hlediska by smyslu tohoto ustanovení lépe odpovídalo použití čárky místo stávajícího středníku před slovem „jinak“), z jeho výslovného znění ani výkladem nelze dovodit, že by se uvedená výjimka při vypořádání společného jmění v zákonném režimu neuplatnila. Zatímco ustanovení § 742 odst. 1 o. z. platí (jak je zřejmé z ustanovení § 736 o. z.) pro vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno za trvání manželství soudem, nebo zaniklo, nebo byl soudem zúžen jeho stávající rozsah, ustanovení § 764 odst. 1 o.
z. se vztahuje pouze k zániku společného jmění zánikem manželství smrtí jednoho z manželů. Zde je třeba připomenout, že druhým způsobem zániku manželství (vedle smrti jednoho z manželů) je zánik rozvodem, že pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo tímto způsobem, platí (nedohodnou-li se manželé jinak) ustanovení § 742 odst. 1 o. z. bez jakéhokoli omezení, tedy platí i to, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
Dovolatelka v dovolání celkem přiléhavě předpokládá, že by při vypořádání nemělo být rozdílu v tom, zaniklo-li společné jmění manželů v zákonném režimu rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů. K tomu je však třeba uvést, že v obou případech zákon především umožňuje (dokonce preferuje) vypořádání společného jmění dohodou manželů (při rozvodu), resp. dohodou pozůstalého manžela s dědici v rámci řízení o pozůstalosti, a že v obou případech se mohou vnosy jednoho z manželů na společný majetek v dohodě zohlednit.
Pokud k dohodě o vypořádání společného jmění nedojde v souvislosti s rozvodem manželství, podle ustanovení § 740 o.
z může každý z manželů navrhnout, aby o vypořádání rozhodl soud. Řízení o takovém návrhu (podaném po pravomocně skončeném řízení o rozvod manželství), probíhá podle občanského soudního řádu, jako tzv. sporné řízení, v němž se k tvrzením jednotlivých účastníků provádí dokazování; předmětem dokazování pak může být i otázka vnosů z výhradního majetku jednoho z manželů, popř. i obou manželů, na společný majetek. V řízení o pozůstalosti, které je tzv. řízením nesporným, upraveným z. ř. s., soud spory dědiců ohledně majetku a závazků zůstavitele, resp. společného jmění manželů, neřeší, ke spornému majetku či dluhům se při rozhodování nepřihlíží (srov. § 162 odst. 2 věta druhá, § 172 odst. 2 věta druhá, § 173 z.
ř. s.). Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti se rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily zůstaviteli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3842/2011). Nezařazení sporného majetku nebo dluhu do aktiv nebo pasiv pozůstalosti (do společného jmění manželů) však neznamená, že je tím spor vyřešen. Ustanovení § 189 z. ř. s. účastníkům řízení o pozůstalosti umožňuje, aby se vyřešení sporu domáhali žalobou ve sporném soudním řízení.
Tato procesní úprava platí pro postup soudu v řízení o pozůstalosti ve všech případech, kdy vyjde najevo spor mezi účastníky řízení o pozůstalosti o tom, co patří do společného jmění manželů nebo do aktiv a pasiv pozůstalosti. S obecnou procesní úpravou (ne)řešení sporů v řízení o pozůstalosti zcela koresponduje v ustanovení § 764 odst. 1 o. z. stanovená výjimka o nepoužití ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o. z. při vypořádání společného jmění manželů zaniklého v důsledku smrti jednoho z manželů.
Ve formě této výjimky, oproti pravidlům platným pro vypořádání společného jmění zaniklého jiným způsobem, je hmotněprávním předpisem zdůrazněno, že spor ohledně vnosů některého z manželů na majetek ve společném jmění, není-li vyřešen dohodou pozůstalého manžela s dědici, nelze v řízení o pozůstalosti řešit, neboť pozůstalostní soud k tomu nemá žádné procesní prostředky. Nic však nebrání tomu, aby, stejně jako u jakéhokoli jiného mezi dědici sporného majetku nebo dluhu zůstavitele, k němuž se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, byl tento spor řešen prostřednictvím žaloby mimo rámec řízení o pozůstalosti (po jeho skončení).
V projednávané věci rozdílná tvrzení pozůstalé manželky a jednoho z dědiců o tom, zda a jakou částku vynaložila pozůstalá manželka ze svého výhradního vlastnictví na majetek ve společném jmění se zůstavitelem, představují spor o pasivum pozůstalosti (pocházející ze společného jmění manželů), který pozůstalostní soud podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s. není oprávněn řešit, omezí se na to, že k tomuto pasivu při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Pozůstalá manželka se může svého práva na nahrazení toho, co vynaložila ze svého výhradního vlastnictví na společný majetek se zůstavitelem (tj.
splnění závazku pocházejícího ze společného jmění manželů, který přešel na dědice) domáhat žalobou ve sporném soudním řízení. Z uvedeného je zřejmé, že stejně jako v případě, kdy nedojde k dohodě o vypořádání společného jmění manželů v souvislosti s rozvodem manželství, má každý z manželů právo podat návrh na vypořádání společného jmění soudem (a v něm i žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek), tak i v případě zániku manželství a společného jmění manželů smrtí jednoho z manželů, má pozůstalý manžel možnost uzavřít s dědici dohodu o vypořádání společného jmění (a v ní vyřešit i svůj případný vnos do společného jmění), a pokud dohoda uzavřena není, podat po skončení řízení o pozůstalosti žalobu ve sporném soudním řízení na vyřešení sporného vnosu.
Ve výsledku jsou tak možnosti řešení sporných vnosů v obou případech zániku společného jmění manželů stejné. Není proto oprávněná námitka dovolatelky v dovolání o zjevně nespravedlivém postupu, který jí bere možnost domáhat se svých práv, která by při vypořádání společného jmění po rozvodu uplatnit mohla, ani námitka, že napadené rozhodnutí není spravedlivé ani právně logické, když „umožňuje některým účastníkům řízení nabytí bezdůvodného obohacení na úkor dalšího účastníka řízení tím, že mu odepře právo vnosy žádat“.
Samotná skutečnost, že se k jí tvrzeným vnosům na společný majetek při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, neznamená, že by jí právo žádat to, co ze svého výhradního majetku vynaložila na majetek ve společném jmění manželů, bylo upřeno, když zákon umožňuje uplatnění tohoto práva jiným procesním prostředkem. Vzhledem k tomu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu správné, a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání M. P. podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů, které v dovolacím řízení vznikly účastníkům řízení, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s.; neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Roman Fiala předseda senátu