24 Cdo 798/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova č. 31, proti žalované IBIS InGold, a.s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, IČO: 25525433, zastoupené JUDr. Jiřím Feichtingerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Česká č. 154/12, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 56/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2022, č. j. 19 Co 97/2022-83, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3 388 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Borkovce, advokáta se sídlem v Brně, Masarykova č. 31.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 63 C 56/2021-32, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy (20 kusů 100 g zlatých slitků) složené u Městského soudu v Brně v řízením vedeném pod sp. zn. 100 Sd 262/2020 žalobkyni, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že platebním rozkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 9. 2019, č. j. 41 C 105/2019-17, který nabyl právní moci, byla uložena povinnost L.
H. zaplatit žalované (v uvedeném řízení vystupující v procesním postavení žalobkyně) 1 784 320 Kč z titulu dluhu vzniklého nezaplacením předmětných slitků, které L. H. převzala od žalované. Soud dále vyložil, že L. H. byla trestním rozsudkem shledána vinnou, že využila objednávky dlouhodobé zákaznice (žalobkyně), která si u společnosti SAFINA, a.s. objednala 20 kusů 100 g zlatých slitků a za zboží zaplatila na účet SAFINY, a.s., obžalovaná (vedoucí pobočky společnosti SAFINA a.s.) zfalšovala podpis žalobkyně o převzetí zlatých slitků, které použila na úhradu dluhů svého manžela, kdy na opakované urgence žalobkyně o předání zlata se vymlouvala na pracovní vytížení a nemoc, a aby zakryla své podvodné jednání, uvedla obžalovaná v omyl ředitele žalované sdělením, že má zájemce o nákup 20 kusů 100 g zlatých slitků a přiměla jej k vydání zlata bez předchozí platby a převzala za zboží fakturu, následně tyto zlaté slitky předala žalobkyni a podvodně je vydávala za zboží dříve dodané SAFINOU a.s., čímž způsobila poškozené žalované
škodu ve výši 1 858 320 Kč a poškozené žalobkyni škodu ve výši 2 110 000 Kč. Předmětné slitky byly na základě usnesení Policie ČR uloženy do soudní úschovy. Slitky byly žalobkyni předány v její kanceláři. Soud dospěl k posouzení, že jelikož žalobkyně na rozdíl od předchozích koupí zboží nepřevzala v provozovně společnosti SAFINA a.s. a převzala jej až po 20 měsících od uzavření kupní smlouvy a zaplacení ceny, nejedná se o nabytí od podnikatele při podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku (§ 1109 odst. 1 písm. b/ o.
z.). Žalobkyně nepřevzala zboží ani za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, protože úplata byla uhrazena společnosti SAFINA a.s., a nikoli osobě, které byla věc svěřena, tedy paní L. H.; proto nejsou splněny ani předpoklady ustanovení § 1109 odst. 1 písm. c) o. z. pro nabytí vlastnického práva a žaloba byla tudíž zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 19 Co 97/2022-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná uzavřela kupní smlouvu s L. H., která nezaplatila kupní cenu, a proto proti ní žalovaná uplatnila svůj nárok žalobou, v níž odkázala na dohodu o splátkách, přičemž žalobě bylo vyhověno. Žalovaná se proto již nadále nepovažuje za vlastníka předmětných slitků, když má žalovaná proti L. H. vykonatelný titul na zaplacení dlužné částky.
K odepření souhlasu
žalované s vydáním předmětu úschovy žalobkyni není důvod, když žalovaná nepochybně není vlastníkem slitků. Žalovaná v žádosti o vydání předmětu úschovy uvedla, že smlouva uzavřená mezi ní a L. H. je pro omyl neplatná, avšak s ohledem na to, že se soudně domohla přiznání zaplacení kupní ceny na L. H., ji za platnou nepochybně považovala. Žalobkyně se proto oprávněně domáhá nahrazení souhlasu žalované. Nadto, žalobkyně nabyla vlastnické právo ke slitkům specifikované šarže od neoprávněného podle ustanovení § 1109 písm. b) o.
z., neboť žalobkyně se společností SAFINA a.s. uzavírala dlouhodobě a opakovaně obdobné obchody. Zlaté slitky po vzájemné dohodě předala v sídle společnosti žalobkyně vedoucí pobočky SAFINA a.s. L. H. Ta k urgencím vždy ubezpečovala žalobkyni, že prodlení v dodání je způsobeno jejími pracovními a rodinnými poměry, čemuž žalobkyně uvěřila, když s ní dlouhodobě žádné problémy při předchozích transakcích neměla. Ani při převzetí zlatých slitků neměla žalobkyně žádné informace o trestněprávním jednání L.
H. Žalobkyně slitky získala od podnikatele SAFINA a.s. při její podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Nedostatek dobré víry nelze dovodit ani z toho, že dodání zboží trvalo 18 měsíců, když společnost SAFINA a.s. jednala prostřednictvím vedoucí své pobočky, která byla oprávněná převést vlastnické právo. Ve smlouvě nebylo uvedeno číslo šarže zlatých slitků. Číslo šarže předávaných slitků dopsala do smlouvy ručně až při předání slitků L. H., žalobkyně proto nevěděla, že se jedná o slitky, ke kterým nabyla vlastnické právo L.
H. od žalované, a nikoli o slitky původně expedované společností SAFINA a.s. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost svého dovolání vymezuje otázkami: zda může kupující nabýt vlastnické právo k druhově určené věci, ačkoli předtím došlo k nabytí vlastnického práva odlišením druhově určené věci od jiných téhož druhu, z čehož se nepříliš zřetelným způsobem snaží dovozovat, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo konkrétně k předmětným slitkům, ale jen k jiným slitkům; dále otázkou, zda uplatnění nároku na zaplacení kupní ceny před nabytím vědomosti o důvodu neplatnosti kupní smlouvy brání pozdějšímu uplatnění práva na vydání věci, navíc v případě dovolání se neplatnosti kupní smlouvy; a zda spadá pod pojem běžného obchodního styku předání investičního zlata mimo provozovnu.
Podle dovolatelky se jedná o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Dále odůvodňuje dovolatelka přípustnost dovolání otázkou zkoumání podmínek nabytí vlastnického práva od podnikatele v rámci běžného obchodního styku a dobré víry, rovněž namítá extrémní nesoulad mezi „provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením“. U těchto otázek se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označuje tvrzení dovolatelky o jednotlivých šaržích zlatých slitků za nepravdivá a zmatečná.
Dále uvádí, že i kdyby se
dovolatelka dovolala neplatnosti kupní smlouvy, nemohla by opětovně nabýt vlastnické právo ke slitkům, k nimž už originárním způsobem nabyla vlastnické právo žalobkyně. Tvrdí, že dovolatelka pokračovala v řízení o zaplacení kupní ceny i poté, co na Policii vyčíslila výši škody, proto považuje za účelové tvrzení dovolatelky, že kdyby o podvodném úmyslu věděla dříve, nedomáhala by se po L. H. zaplacení kupní ceny. Soud posoudil běžný obchodní styk podle konkrétních okolností a tvrzení dovolatelky o extrémním nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními není nijak konkretizováno.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby je vystavěn předně na tom, že žalovaná nepovažovala smlouvu za neplatnou, když si na jejím základě soudně vymohla přiznání práva na zaplacení kupní ceny od L. H., a proto již žalovaná zjevně není vlastníkem předmětných zlatých slitků. Dovolatelka ve vztahu k tomuto závěru vymezuje přípustnost dovolání otázkou, „zda uplatnění nároku na zaplacení kupní ceny před nabytím vědomosti o důvodu neplatnosti kupní smlouvy brání pozdějšímu uplatnění práva na vydání věci, navíc v případě dovolání se neplatnosti kupní smlouvy“.
Dovolatelka však předně přehlíží, že v řízení ani v prvé řadě neprokázala, že by se neplatnosti kupní smlouvy vůbec dovolala. Dovolání se neplatnosti spatřuje v tom, že v řízení o vydání předmětu úschovy vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 100 Sd 262/2020 v podání uvedla, že považuje smlouvu za neplatnou. Dovolání se neplatnosti právního jednání ve smyslu § 587 odst. 1 o. z. je jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku právního vztahu, jež vyvolává právní následky od okamžiku, kdy došlo adresátu.
Může být učiněno také vůči soudu [prostřednictvím žaloby nebo jiného podání (úkonu)]; v tomto případě je dovolání se neplatnosti účinné vůči druhému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl. Z jeho obsahu musí být patrno, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního jednání, a musí v něm být označena vada dotčeného právního jednání, která způsobila jeho neplatnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod č. 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníkem dovolatelkou uváděného řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 100 Sd 262/2020, v němž se dovolatelka podle svého názoru dovolala neplatnosti, přitom ani nebyla L.
H., s níž dovolatelka kupní smlouvu uzavřela, ale pouze žalobkyně a žalovaná. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelka v řízení předně ani neprokázala, že by se vůbec dovolala neplatnosti právního jednání vůči druhé straně předmětné kupní smlouvy. Již za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 přitom Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, a že bylo-li pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu v trestní věci kvalifikováno jednání jedné ze smluvních stran jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 250 tr.
zák. (nyní zločin podvodu podle ustanovení § 209 trestního zákoníku), nečiní takové jednání smlouvu absolutně neplatnou ani podle § 37 odst. 1 obč. zák., ani podle § 39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 228/2015). Jestliže dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání otázkou, v níž mylně předjímá, že se dovolala neplatnosti kupní smlouvy, tak napadené rozhodnutí předně na takové otázce vůbec nezávisí, a proto jí ani nemůže být založena přípustnost dovolání. Snaží-li se snad dovolatelka předkládanou otázkou prosazovat i názor, že jí náleží vlastnické právo k předmětným slitkům, i když se nedovolala neplatnosti právního jednání a již jí bylo soudně přiznáno zaplacení kupní ceny od L.
H., je takový názor zjevně nesprávný a dovolání je v tomto ohledu zjevně bezdůvodné. Jestliže se dovolatelka nedovolala neplatnosti právního jednání (převodní smlouvy) a naopak se soudně domohla přiznání zaplacení kupní ceny, potom dovolatelka není legitimována napadat následný převod vlastnictví mezi jinými subjekty, jehož se neúčastnila. V tomto ohledu jsou proto již nadbytečné závěry odvolacího soudu ohledně nabytí od neoprávněného. Takovéto závěry by v projednávané věci bylo třeba činit jen kdyby se dovolatelka včas dovolala neplatnosti převodní smlouvy.
Dovolatelka však platně převedla své vlastnické právo (neboť se neplatnosti nedovolala), proto již nadále není vlastníkem těchto slitků. Ve vztahu k dovolatelce zde proto nevyvstává problematika nabývání od nevlastníka, neboť dovolatelka převodem pozbyla vlastnické právo k předmětným slitkům, kterými byl následně plněn závazek z kupní smlouvy mezi společností SAFINA s.r.o. a žalobkyní. Při převodu mezi společností SAFINA s.r.o.
a žalobkyní se tudíž zjevně nejednalo o převod vlastnického práva k předmětu, jehož vlastníkem by byla dovolatelka (a námitky dovolatelky ohledně toho, kterými konkrétními slitky byla plněna smlouva mezi těmito subjekty, proto nemohou mít žádný význam). Ze shora uvedených důvodů dovolání nezávisí ani na předestírané otázce nabývání vlastnického práva k druhově určené věci, když dovolatelka není vlastníkem předmětných slitků, navíc dovolatelka v tomto ohledu předně přehlíží, že v kupní smlouvě uzavřené žalobkyní nebyla označena žádná konkrétní šarže; její tvrzení o nabytí vlastnického práva žalobkyní k jiným zlatým slitkům je i z tohoto důvodu navíc zjevně bezdůvodné.
Pro závěr o důvodnosti vyhovění žalobou uplatněnému nároku proto postačuje již závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nepovažovala kupní smlouvu, kterou uzavřela s L. H., za neplatnou (resp. nedovolala se její neplatnosti). Z tohoto důvodu dovolatelka není legitimována k napadání následného převodu. Proto je již nadbytečné hodnocení odvolacího soudu, že by nadto následný převod na základě kupní smlouvy uzavřené mezi společností SAFINA s.r.o. a žalobkyní splňoval podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného, a tento další důvod pro vyhovění žalobě již není nutno podrobovat dovolacímu přezkumu, jelikož za tohoto stavu již napadené rozhodnutí nezávisí na řešení dovolatelkou předestřených zbývajících otázek ve vztahu k nabývání vlastnictví od neoprávněného, neboť by řešení těchto otázek nemohlo ničeho změnit na výsledku řízení.
Zjevně bezdůvodné je i tvrzení dovolatelky o extrémním nesouladu provedených důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními, které dovolatelka nijak nekonkretizuje, a nadto je vztahuje k argumentaci o nabývání vlastnického práva od neoprávněného, k čemuž se již dovolací soud vyjádřil výše. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.