24 Cdo 943/2022-308 24 Cdo 945/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. T. (dříve K.), narozené dne XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) J. K., narozenému dne XY, bytem v XY, v konkursu, a 2) JUDr. Jaroslavě Šafránkové, správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, o zvýšení výživného a o vzájemném návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 252/2013, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015 č.j. 25 Co 210/2015-147 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2018 č.j. 25 Co 228/2018-243, takto:
I. Řízení o dovoláních žalovaného 1) se zastavují. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 29.7.2015 č.j. 25 Co 210/2015-147 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20.4.2015 č.j. 9 C 252/2013-124, kterým byl zamítnut návrh žalovaného 1) na pokračování v přerušeném řízení
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dne 23.9.2015 (nezastoupen advokátem) dovolání (č.l. 157), ve kterém požádal, aby mu byl pro toto dovolací řízení ustanoven zástupce, neboť – jak uvedl – „se jedná o zastoupení povinné“. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 24.9.2015 č.j. 9 C 252/2013-161, ve znění opravného usnesení ze dne 19.10.2016 č.j. 9 C 252/2013-194, tuto žádost žalovaného 1) zamítl a Městský soud v Praze následně k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 17.7.2018 č.j.
25 Co 227/2018-239 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se u žalovaného 1) jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (opravného prostředku) ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalovaného 1) podané proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28.8.2019 č.j. 24 Cdo 1808/2019-251 jako nepřípustné odmítl. Obvodní soud pro Prahu 3 poté usnesením ze dne 25.11.2019 č.j. 9 C 252/2013-254 žalovaného 1) vyzval, aby si pro podání dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2015 č.j.
25 Co 210/2015-147 zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; současně ho poučil, že pokud tak neučiní do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení, bude dovolací řízení zastaveno. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 17.12.2019, které obsahovalo toliko výtku, že „o jeho žádosti (o ustanovení advokáta) dosud nebylo nepodjatým soudem nijak rozhodnuto“. Mezitím v průběhu řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.7.2018 č.j. 25 Co 228/2018-243 odmítl odvolání žalovaného 1) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16.9.2015 č.j.
9 C 252/2013-153 do výroků I. (o poskytnutí zálohy zástupkyni žalobkyně), III. (výzva k vyjádření ostatních účastníků k námitce věcné nepříslušnosti uplatněné žalovaným 1), a IV. (výzva k vyjádření ostatních účastníků ke vzájemnému návrhu žalované 2), a ve výroku II (o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti uplatněné žalovaným 1), toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dne 22.10.2018 (opět nezastoupen advokátem) další dovolání (č.l.
247), ve kterém znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení § 30 o.s.ř. Obvodní soud pro Prahu 3 nato usnesením ze dne 11.2.2022 č.j. 9 C 252/2013-302 žalovaného 1) opětovně vyzval, aby si pro dovolací řízení zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; žalovaný 1) však na tuto výzvu, která mu byla doručena dne 21.2.2022, nijak nereagoval. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) přezkoumal první dovolání žalovaného 1) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017, neboť tímto dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a druhé dovolání žalovaného 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v příslušných pozdějších zněních (dále jen „o.s.ř.“).
Po přezkoumání obou dovolání dospěl k závěru, že v obou případech není splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele. Podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Ustanovení § 241 o.s.ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Ze žádného z dovolání podaných proti v záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu nevyplývá, že by byl žalovaný 1) jako dovolatel zastoupen advokátem a že by jeho prostřednictvím byla jednotlivá dovolání podána. Protože žalovaný 1) současně neprokázal ani netvrdil, že má sám právnické vzdělání, je zřejmé, že zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení uvedenou v ustanovení § 241 o.s.ř. nesplnil. Z obsahu spisu se přitom podává, že na žádnou z několika řádných výzev soudu prvního stupně, které směřovaly k odstranění tohoto nedostatku, žalovaný 1) náležitým způsobem nereagoval (nedostatek povinného zastoupení neodstranil), ačkoli byl o následcích nesplnění výzvy řádně poučen.
Současně je nepochybné, že i tak byla dovolateli v obou případech nutnost splnění této zákonem stanovené podmínky povinného zastoupení známa, neboť spolu s podáním každého dovolání zároveň požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Žádost žalovaného 1) vztahující se k prvnímu dovolání však byla pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně (které bylo odvolacím soudem potvrzeno) zamítnuta a stejně tak v případě žádosti žalovaného 1) vztahující se k druhému dovolání Nejvyšší soud České republiky na základě obsahu spisu zjistil, že u dovolatele nejsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání podle ustanovení § 30 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť s přihlédnutím k dosavadnímu průběhu řízení je nepochybné, že jde jak o svévolné, tak i zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněným pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014).
Nejvyšší soud České Republiky proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu