24 Nd 440/2025-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. N., proti žalovanému L. N., o výživné manželky, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 49/2025, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc, vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 49/2025, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu v Praze.
Žalobkyně se „návrhem na stanovení výživného pro manželku“, podaným dne 21. 1. 2025 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, domáhala po žalovaném, aby jí hradil výživné 15 000 Kč měsíčně. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 19 C 24/2025-9, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2025, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku jako soudu místně příslušnému (výrok II.). Uzavřel, že „k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak“ (§ 84 o.
s. ř.), že „s ohledem na zjištěné bydliště žalovaného není místně příslušný“, a proto rozhodl o postoupení věci soudu, kde žalovaný bydlí, když „ze žaloby i z výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra ČR vyplývá, že bydliště žalovaného je ke dni podání žaloby evidováno na adrese XY“. Žalobkyně „využila možnosti odvolání“ a podáním ze dne 16. 5. 2025 požádala o „změnu města konání soudního procesu“, resp. o „zvážení, zda by nebylo možné, aby se soud konal například v Praze“. Uvedla, že cestu z Mladé Boleslavi do Frýdku-Místku nezvládne jak ze zdravotních, tak z finančních důvodů, že v této lokalitě není ani možnost přespání u známých a že se také musí postarat o dceru, kterou nemá kdo pohlídat a vyzvednout ze školy.
Okresní soud v Mladé Boleslavi posoudil podání žalobkyně jako návrh na delegaci vhodnou (podle § 12 odst. 2 o. s. ř.). Dle obsahu spisu byl tento návrh žalovanému doručen dne 17. 6. 2025, vyjádření k návrhu nebylo podáno. Z obsahu procesního spisu vedeného v projednávané věci mimo jiné vyplývá, že žalovaný se v místě výše uvedeného bydliště zjištěného soudem zjevně zdržuje, když zde dne 24. 4. 2025 převzal poštu (úřední záznam č. l. 27) a když se dne 12. 5. 2025 v reakci na výzvu soudu vyjádřil k žalobě ve věci samé (č. l.
28 spisu). Z obsahu spisu zároveň nevyplývá, že by se zdržoval jinde. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl zejména, že „nevidí žádný důvod, proč navýšit výživné“ a že „mu odebrali živnost 28. 12. 2024, a tím pádem se mu snížil výdělek“. Podle § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec první).
Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec druhý). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec třetí). Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 o.
s. ř.), dospěl k závěru, že podmínky pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně.
Přikáže-li soud věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 172, ročník 2001; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2012). Rovněž obecně platí, že situace, že některý účastník musí překonat mezi místem současného bydliště (u právnické osoby jejím sídlem) a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními či jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu.
Tím spíše v případě, kdy druhý účastník (žalovaný) s navrhovanou delegací nevyjádřil souhlas a kdy i na jeho straně jsou částečně obdobné (zejména finanční) okolnosti. Pro úplnost, stejně tak důvod pro přikázání věci jinému soudu nelze spatřovat ani v obdobných okolnostech na straně zástupců účastníků nebo v úvahu připadajících svědků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Nd 124/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020). Vzhledem k tomu, že ustálená judikatura chápe delegaci vhodnou jako výjimečný postup, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto řízení nejsou dány takové mimořádné okolnosti, aby bylo možné postupovat podle § 12 odst. 2 o.
s. ř. Zvláště proto, že v dané věci důvody pro delegaci uvedené navrhovatelkou nepředstavují mimořádné okolnosti, jež by umožnily hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci než u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Přihlédl i k tomu, že přichází v úvahu případné dožádání k provedení důkazů u jiného (navrhovaného) soudu. Jelikož důvody pro delegaci věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř.
nejsou naplněny,
Nejvyšší soud rozhodl tak, že se věc, vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 49/2025, nepřikazuje jinému soudu (například v Praze, jak uvedla navrhovatelka).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu