24 Nd 441/2025-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. N. K., proti žalované K. Š., zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 276/2024, o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 276/2024 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Lounech.
Žalobce se v posuzované věci domáhá žalobou podanou k Okresnímu soudu v Prostějově zaplacení částky 3 216 834,45 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a škody způsobené mu tvrzeně žalovanou, k čemuž mělo dojít vynaložením finančních prostředků z výlučného majetku žalobce ve prospěch žalované. V průběhu řízení byl žalobcem uplatněn návrh na přikázání věci jinému soudu, a to Okresnímu soudu v Lounech, který byl odůvodněn jeho nepříznivým zdravotním stavem, který jej omezuje v delších cestách, což dokládá dvěma zdravotními zprávami.
Žalobce by se tak nemohl případného nařízeného jednání před Okresním soudem v Prostějově zúčastnit z důvodu vzdálenosti soudu od jeho faktického bydliště. Jelikož má ale zájem na projednání věci a na tom, aby se jednání mohl osobně účastnit, navrhuje, aby byla v daném případě změněna místní příslušnost soudu. K návrhu, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Lounech se žalovaná vyjádřila nesouhlasně s tím, že pro delegaci věci není žádný důvod. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle § 12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu, u něhož je řízení dosud vedeno (tj. u Okresního soudu v Prostějově) a Okresnímu soudu v Lounech, jemuž má být věc přikázána, návrh žalobce na přikázání věci z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že žalobce a jeho právní zástupkyně JUDr. Radka Konárová uzavřeli 28. 5. 2025 tzv. „Dohodu o ukončení spolupráce v rámci poskytování právních služeb“. Odvolání plné moci účastníkem je vůči soudu dle ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř. účinné okamžikem jeho oznámení. Vzhledem k tomu, že návrh na přikázání věci jinému soudu došel soudu prvního stupně v týž den, kdy měla nabýt účinnosti dohoda o zániku plné moci, Nejvyšší soud tento návrh projednal (k účinkům odvolání nebo výpovědi plné moci srovnej § 28 odst. 2 o.
s. ř.). Důvody vhodnosti předjímané v ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným, než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014) nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako každou výjimku v právu – vykládat spíše restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s.
ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému, než příslušnému soudu by tak mělo docházet pouze výjimečně a jen skutečně ze závažných důvodů; důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srovnej kupř.
nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 ve věci sp. zn. I. ÚS 144/2000). Obecně platí, že situace, kdy některý účastník, jeho zástupce, svědek či znalec musí překonat mezi místem svého bydliště (sídla) a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost, či že je cesta k příslušnému soudu pro takovou osobu spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 29 Nd 131/2015). Bez dalšího nejsou zdravotní obtíže důvodem k přikázání věci jinému soudu. V tomto případě navíc Nejvyšší soud poukazuje na fakt, že obě žalobcem předložené lékařské zprávy se jeví jako velmi nevěrohodné. A to nikoliv proto, že zpráva MUDr. Machaňkova, ač sepsána ošetřujícím lékařem s vysokoškolským vzděláním obsahuje hrubé pravopisné chyby (v gramatice i morfologii: nedostatek shody podmětu s přísudkem, záměna měkkého a tvrdého i v přísudku apod.), nýbrž především z důvodu, že ač zprávy měly údajně v různou časovou dobu sepsat dva různí lékaři (dále MUDr.
Lincová) pracující na odlišných odděleních Nemocnice Žatec, tak obě zprávy jistě nikoliv náhodou obsahují zcela totožnou zkomoleninu v sousloví „doprovaními prostředy“. Je vysoce nepravděpodobné, že by se totožné a zcela neobvyklé písařské chyby dopustily během jediného dne dvě osoby pracující na odlišných pracovištích. Tento fakt značně ubírá věrohodnosti předložených lékařských zpráv. Bez ohledu na právě uvedené postačí pro závěr o nedůvodnosti žalobcova návrhu, že předložené lékařské zprávy jsou zcela neprůkazné pro absenci popisu zdravotních komplikací, údajně ústících v potřebu „zákazu dlouhého cestování“; řečeno jinak: ze zpráv ošetřujících lékařů objektivně neplyne popis překážky, bránící žalobci dostavit se k procesnímu soudu, zejména v podobě uvedení konkrétního onemocnění (diagnózy).
Ostatně nic nebrání tomu, aby podle úvahy procesního soudu byly potřebné úkony (včetně výslechu účastníků) provedeny prostřednictvím dožádaného soudu (§ 122 odst. 2 o. s. ř.), a to podle dostupných možností, i postupem podle § 39 odst. 1, věta prvá o. s. ř. in fine, tedy s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (tzv. videokonference). Jelikož Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 o.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu