24 Nd 566/2024-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268, proti žalované J. C., zastoupené Mgr. et Mgr. Martinem Čankem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Za Penzionem 305/10, o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 167/2024, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 167/2024 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou.
Žalobkyně se v posuzované věci domáhá žalobou podanou k Okresnímu soudu v Šumperku zaplacení výše uvedené částky 600 000 Kč z titulu tvrzené odpovědnosti žalované z vadného plnění, jež jí mělo (bez vad) náležet dle kupní smlouvy ze dne 14. 11. 2019; předmětem koupě byly nemovité věci (v žalobě blíže popsané) situované v katastrálním území XY, ležící tedy v obvodu působnosti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. V průběhu řízení (bezprostředně před termínem nařízeného jednání) byl žalobkyní uplatněn požadavek na přikázání věci jinému soudu, a to právě Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, který byl odůvodněn tím, že žalovaná jednak odmítá smírné vyřízení věci navržené jí žalobkyní, tak potřebou vyslechnutí svědků, které navrhne, a které mají své bydliště v Mladé Boleslavi a v Mšenu nad Nisou, když jejich výslech procesním soudem by byl spjat se zbytečným navýšením nákladů řízení a byl by i na újmu požadavku bezprostřednosti.
Nelze ani vyloučit ohledání na místě samém, popř. znalecké zkoumání prováděné tamtéž, tedy v obvodu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. K návrhu, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou se nesouhlasně vyjádřila žalovaná, když namítala, že žalobkyní akcentované okolnosti, pro něž má být věc přikázána jinému soudu, neodpovídají obsahově požadavku vhodnosti dle § 12 o. s. ř., navíc žalobkyni podle žalované ničeho nebránilo uplatnit místní příslušnost podle § 88 písm. b/ o. s. ř.
a žalobu podat přímo k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle § 12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu, u něhož je řízení dosud vedeno (tj. u Okresního soudu v Šumperku) a Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, jemuž má být věc přikázána, návrh žalobkyně na přikázání věci z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu.
Důvody vhodnosti předjímané v ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným, než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014) nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako každou jinou výjimku v právu – vykládat spíše restriktivně. Pokud totiž nadřízený soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s.
ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému, než příslušnému soudu by již proto mělo docházet pouze výjimečně a jen ze zvláště závažných důvodů; důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. kupř.
nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 ve věci sp. zn. I. ÚS 144/2000). Obecně platí, že situace, kdy některý účastník, jeho zástupce, svědek či znalec musí překonat mezi místem svého bydliště (sídla) a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost, či že je cesta k příslušnému soudu pro takovou osobu spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě – zvláště v geografických poměrech České republiky – přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 29 Nd 131/2015). Ostatně nic nebrání tomu, aby podle úvahy procesního soudu byly potřebné úkony (včetně výslechu určitých osob) provedeny prostřednictvím dožádaného soudu (§ 122 odst. 2 o. s. ř.), a to podle možností i postupem podle § 39 odst. 1, věta prvá o. s. ř. in fine, tedy s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (tzv. videokonference).
Okolnost, zda bude výslech svědků či znalců proveden procesním soudem či soudem dožádaným je zásadně až na posouzení soudu, u něhož se řízení vede, a to s přihlédnutím k závěrům judikatury k dané materii (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4132/2018,). Potřeba specifického způsobu provedení důkazu (zpracování znaleckého posudku na místě samém) přikázání věci jinému soudu též neodůvodňuje, neboť místně příslušnému soudu nic nebrání v tom, aby znalcem ustanovil osobu, jejíž bydliště nebo sídlo se nachází v dané lokalitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2017, sp. 29 Nd 218/2017). Procesní stanovisko žalované, která prozatím nepřistoupila na požadavek žalobkyně směřující ke smírnému odklizení sporu je z pohledu důvodů, s nimiž zákonodárce spojuje možnost přikázání věci jinému soudu, bez právní relevance. Již jen pro úplnost lze doplnit, že i pro posouzení důvodů delegace nadřízeným soudem je v zásadě rozhodující stav v době, kdy je o návrhu rozhodováno (§ 154 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.), proto Nejvyšší soud musel vzít náležitě na zřetel, že až dosud nebyl žádný důkazní návrh (ať už ve formě ohledání, výslechu svědků či znaleckého zkoumání) žádnou z účastnic učiněn.
Jelikož Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř., rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn.
8 C 167/2024 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu. Je přitom bez významu, že žalovaná se mýlí v tom, že by nárok na peněžité plnění z titulu odpovědnosti za tvrzené vady prodávané věci měl být okolností zakládající výlučnou místní příslušnost soudu polohy nemovitosti (fora rei sitae), neboť ten je ve smyslu § 88 písm. b/ o. s. ř. příslušným jen tehdy, jestliže se (předmět) řízení týká práv k těmto nemovitým věcem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, kdy v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. R 3/1988 Sb. rozh.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu