25 Cdo 1002/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. J., proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o 167.933,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 46 C 64/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 14. ledna 2002, č. j. 17 Co 95/2001-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. 1999 do zaplacení, žalobu co do částky 27.180,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobci
bylo dne 1. 7. 1997 sděleno obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování
podle ust. § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona a dne 5. 7. 1997 obvinění
z pokusu trestného činu vraždy podle ust. § 219 odst. 1 trestního zákona a z
trestného činu nedovoleného ozbrojování podle ust. § 185 odst. 1 trestního
zákona (spáchaného v jednočinném souběhu). Obě věci byly spojeny ke společnému
řízení. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 7. 1997 byl žalobce vzat do
vazby z důvodu podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu, neboť z místa činu
uprchl a na policii se přihlásil až v době, kdy bylo po něm vyhlášeno
celostátní pátrání, a kromě toho vyhrožoval osobám, které byly přítomny
incidentu. Dne 2. 10. 1997 bylo žalobci sděleno obvinění pro trestný čin
krádeže podle ust. § 247 odst. 1 trestního zákona. Usneseními ze dne 2. 12.
1997, 3. 12. 1997 a 4. 2. 1998 vyšetřovatel zastavil trestní stíhání žalobce
podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu pro skutek posouzený jako trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 trestního zákona, dále pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin podle § 185 odst. 2 trestního zákona z důvodu
podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, a pro skutek posouzený jako
trestný čin podle § 185 odst. 1 trestního zákona z důvodu amnestie prezidenta
republiky. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1998 sp. zn. 2 T
17/98 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 1998 sp.
zn. 1 To 154/98 byl žalobce zproštěn obžaloby podle ust. § 226 písm. b)
trestního řádu pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona ve
stádiu pokusu, neboť jednal v nutné obraně. Dopisem ze dne 13. 4. 1999 žalobce
uplatnil u žalované nárok na náhradu škody, který žalovaná odmítla. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro přiznání
náhrady škody ve smyslu ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., neboť pokud byl žalobce
obžaloby zproštěn, je nutno na něj pohlížet, jako by nebyl trestně stíhán, a v
tomto směru je nutno považovat rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 5. 7. 1997
za nezákonné. Soud žalobci přiznal náhradu škody spočívající v prokazatelně
vynaložených nákladech na obhajobu, a to kromě částky 680,- Kč za cestovné,
kterou žalobce nedoložil. Pokud se žalobce domáhal částky 26.500,- Kč jako
náhrady ušlého výdělku po dobu vazby, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta,
neboť žalobce si vazbu ve smyslu ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998
Sb. zavinil sám.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 1. 2002, č. j. 17
Co 95/2001-67, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé
a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a vzhledem k ustanovení § 36 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.
věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb. Dovodil, že
zproštění obžaloby má tytéž důsledky, jako kdyby vznesení obvinění bylo
zrušeno, a v takovém případě jde o nesprávný úřední postup, za který podle § 18
odst. 1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá stát, a žalobci tak vzniklo právo
na náhradu škody ve výši nákladů na obhajobu. Námitce žalované, že se jedná o
náklady, ať již v celém nebo částečném rozsahu, které byly vynaloženy v
souvislosti s vazbou, kterou si žalobce zavinil sám, odvolací soud
nepřisvědčil, neboť žalobce byl vzat do vazby podle ust. § 67 písm. a), b), c)
tr. řádu, tedy nikoliv jen z důvodu, že z místa činu uprchl. Návrhu žalované na
připuštění dovolání k otázce, zda při zproštění obžaloby a při nezrušení
vznesení obvinění vzniká nárok na náhradu škody, odvolací soud nevyhověl s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 35/1991 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že objektivní odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle
zákona č. 58/1969 Sb. je v daném případě prolomena jednáním žalobce, který si
trestní stíhání a vazbu zavinil sám tím, že z místa činu uprchl a neposkytl tak
policii vysvětlení či jinou součinnost, na základě které by policie mohla
dospět ke stejnému závěru, k jakému později dospěl soud. Postup policie byl
zcela v souladu s trestním řádem, proto jej nelze považovat za nesprávný jen z
toho důvodu, že teprve v průběhu řízení byly zjištěny skutečnosti, k nimž bez
provedení důkazů v průběhu řízení by soud nedospěl. Poukazuje na ust. § 160
trestního řádu, které připouští i možnost jiného výsledku řízení než prokázání
viny obviněnému, a to zejména i proto, že o vině rozhodne až soud. Za nelogické
považuje konstatování soudu, že žalobce si vazbu zavinil sám, a současně, že
sdělení obvinění bylo nesprávným úředním postupem. Podle názoru dovolatelky
sdělením obvinění nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánu státu, proto za
zásadní právní otázku považuje, zda lze prohlásit trestní stíhání zahájené
sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu za nesprávný úřední postup
orgánu státu, pokud na základě provedených důkazů, které před sdělením obvinění
provést nelze, dojde k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby.
Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k
závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239
odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou
tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani
podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního
stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Z tohoto pohledu rozhodnutí
odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, popř. jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů. Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř.] přitom může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen
“zákon”), stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v
občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení
správním, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo
trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen “státní
orgán”). Podle § 2 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze
zprostit.
Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají
ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v
tomto řízení. Podle § 3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li
účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad,
námitky, odpor nebo stížnost. Podle § 4 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody
nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není
pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud
rozhodující o náhradě škody vázán.
Především je třeba uvést, že sdělení obvinění, jímž se podle trestního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 1998 zahajovalo trestní stíhání, není rozhodnutím,
nýbrž procesním úkonem, který se neprováděl formou usnesení a byl pouze písemně
zachycen v záznamu. Obviněný neměl právo proti němu podat opravný prostředek,
sdělení obvinění nenabývalo právní moci a trestní řád ani institut zrušení
sdělení obvinění neznal. Přestože základní podmínkou odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je existence rozhodnutí, jímž v
konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím
posuzovaný případ a které jako pravomocné (popř. bez ohledu na právní moc
vykonatelné) bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. § 4 zákona), nárok
na náhradu škody způsobené sdělením obvinění se řídí ustanovením § 1 a násl.
zákona č. 58/1969 Sb. o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a
nikoli nesprávným úředním postupem (§ 18 uvedeného zákona). V tomto směru
Nejvyšší soud ČR odkazuje na již vyslovený právní názor v rozsudku z 31. 8.
1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č.
29/2000, a stejný názor zaujal i Ústavní soud v rozhodnutí z 6. 2. 2001, sp.
zn. I. ÚS 367/99.
I když odvolací soud nesprávně vycházel z názoru, že sdělení obvinění je
úředním postupem, je jeho závěr, že v posuzované věci je dána odpovědnost státu
za škodu vzniklou zaplacením nákladů nutné obhajoby v trestním řízení, které
skončilo zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, správný.
Zproštění obžaloby z důvodu podle § 226 písm. b) tr. řádu (tj. že
skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, není trestným činem) má totiž podle
ustanovení § 4 zákona (i srovnáním z ustanoveními § 5 a 6 zákona) stejné
důsledky jako zrušení opatření o sdělení obvinění, protože předpoklad o
spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen. Z hlediska splnění podmínky
zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání či
zproštění obžaloby z určitých důvodů lze i nadále vycházet z rozhodnutí č. 35
publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, ročník 1991.
Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným pak nemohla být ze strany
žalobce splněna, neboť proti sdělení obvinění nebyl opravný prostředek, a nelze
proto, stejně jako v případě zvláštního zřetele hodném, na jejím splnění trvat.
Je ovšem nutné poznamenat, že s účinností od 1. 1. 2002 je trestní stíhání
zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.
Skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby /§ 67 písm. a),
b), c) tr. řádu/, jsou významné pro posouzení, zda si obviněný vazbu zavinil
sám /§ 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb./, jsou však odlišné od
skutečností, jež jsou předpokladem zahájení trestního stíhání sdělením
obvinění. Podle § 160 odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2001)
nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li
dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí
vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §
159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této
osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako
obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby
nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto
skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu
vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a
obhájci.
Dovolatelka dovozuje, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám proto, že si
sám zavinil vazbu. Vazba je prostředkem k zajištění obviněného pro účely
trestního řízení ze zákonem stanovených důvodů (§ 67 trestního řádu). Trestní
stíhání se zahajuje sdělením obvinění, nasvědčují-li konkrétní skutečnosti
tomu, že byl spáchán určitou osobou trestný čin, a s vazbou souvisí pouze tak,
že do vazby lze vzít jen toho, komu bylo sděleno obvinění. Důvody vazby a
důvody trestního stíhání jsou rozdílné. Zavinění na vzetí do vazby proto nelze
ztotožňovat se zaviněním na zahájení trestního stíhání. Proto okolnost, na níž
je v dovolání poukazováno, že žalobce po činu uprchl a skrýval se, nezakládá
závěr, že si pachatel zavinil své obvinění sám.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. není naplněn a dovolacímu přezkumu předložená právní otázka
nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §
239 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl
podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobci
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu