U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v
právní věci žalobkyně O.K.SERVIS s.r.o., IČO 25166425, se sídlem Praha 8,
Novákových 857/25, zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované městské části Praha 1, IČO
00063410, se sídlem Praha 1, Vodičkova 681/18, zastoupené JUDr. Irenou
Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o zaplacení
1.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 18 C 31/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. 5. 2014, č.j. 11 Co 68/2014-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014,
č.j. 11 Co 68/2014-108, neobsahuje obligatorní náležitost dovolání, a sice
řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho
přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení nelze
pro tuto vadu pokračovat.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II.
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka vymezila přípustnost svého dovolání tak, že „právní otázka má být
dovolacím soudem posouzena jinak, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva.“
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (k vymezení přípustnosti srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud
odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, publikované pod C 12774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním
pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn.
IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13,
uveřejněných na webových stránkách Ústavního soudu.
Ve světle výše uvedeného dovolatelka zjevně nesplnila požadavek na řádné
vymezení přípustnosti dovolání. Z podaného dovolání nelze dovodit, od kterého
řešení otázky hmotného práva se má dovolací soud odchýlit, spíše z něho plyne,
že se dovolatelka domáhá pouhého odlišného právního posouzení věci od jejího
posouzení odvolacím soudem tak, aby žalobě bylo vyhověno. Takové vymezení ovšem
neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně vymezených v § 237 o. s. ř. Žádost,
aby právní otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, se totiž
zásadně významově odlišuje od požadavku (podle § 237 o. s. ř.), aby dovolacím
soudem již dříve judikatorně vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak (srov. např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jestliže snad onou otázkou, od které se
má dovolací soud odchýlit, je dle mínění dovolatelky posouzení právního režimu
výběrového řízení, tato otázka zjevně nemůže založit přípustnost dovolání,
neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí – žaloba byla zamítnuta pro absenci
protiprávního jednání žalované. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolatelka nedostála ani z obsahového hlediska, když v dovolání toliko
vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by ale předložila
dovolacímu soudu k řešení relevantní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.