25 Cdo 1003/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně D. N., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Městské části P.,
2/ F. H., 3/ A., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, a 4/ I. V., za účasti
Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného, o
387.404,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
11 C 407/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. prosince 2001, č. j. 19 Co 499/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet
advokátky.
III. Žalobkyně a první, druhý a čtvrtá žalovaná nemají vůči sobě právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně
absolvovala dne 24. 5. 1993 drobný chirurgický zákrok u druhého žalovaného, a
dne 25. 10. 1993 jí byl proveden v tehdejším S. a. z. P. (jehož právním
nástupcem je první žalovaná) odběr krve jednorázovou injekční stříkačkou. Od
12. 1. 1994 byla žalobkyně hospitalizována pro infekční hepatitidu typu B,
jejíž příznaky se objevily koncem prosince 1993, a do 11. 12. 1994 byla v
pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně
na náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 421a obč. zák. není dán. Třetí a
čtvrtá žalovaná nejsou v řízení pasivně legitimovány, neboť neprováděly
žalobkyni žádný z invazivních zákroků, při kterých by mohlo dojít k nákaze,
navíc třetí žalovaná v době odběru krve jako právní subjekt neexistovala, neboť
do obchodního rejstříku byla zapsána až 6. 1. 1994. Druhý žalovaný rovněž za
škodu žalobkyně neodpovídá, neboť operativní zákrok jím provedený v květnu 1993
nemůže být příčinou vzniku škody vzhledem k tomu, že byl učiněn mimo inkubační
dobu tohoto onemocnění, která je 60 až 90 dní, výjimečně 150 dní a ojediněle
180 dní. Právní předchůdce prvního žalovaného provedl odběr krve žalobkyni v
inkubační době, ale v řízení nebyl prokázán jeden z předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu podle ust. § 421a obč. zák., totiž existence příčinné
souvislosti mezi tímto zákrokem a onemocněním žalobkyně. Podle závěrů
znaleckého posudku z oboru epidemiologie je aplikace injekčními jehlami a
stříkačkami na jedno použití účinným preventivním postupem, zabraňujícím vzniku
nákazy, přičemž možnost přenosu viru nemoci tímto způsobem přichází v úvahu v
případě nedodržení hygienicko-epidemiologického režimu (což nebylo v řízení
prokázáno a ani tvrzeno), a navíc v běžném životě existuje řada dalších
možností nákazy mimo zdravotnická zařízení. Soud prvního stupně dovodil, že k
založení odpovědnosti za škodu nepostačuje pouhé připuštění možnosti onemocnění
žalobkyně v souvislosti s provedením odběru krve, nýbrž příčinná souvislost
musí být jednoznačně prokázána.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j.
19 Co 499/2001-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, že v inkubační době druhý, třetí a čtvrtá
žalovaní žalobkyni žádný invazivní zákrok neprováděli, a že při zákroku
prováděného právním předchůdcem prvního žalovaného aplikací injekce na jedno
použití nebylo prokázáno, že by injekce byla nesterilní. Proto shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že druhý, třetí a čtvrtá žalovaní nejsou ve sporu
pasivně legitimováni, a k založení odpovědnosti prvního žalovaného podle ust. §
421a obč. zák. chybí příčinná souvislost mezi provedeným zákrokem a vznikem
škody. Nestačí totiž pouhá možnost souvislosti mezi onemocněním žalobkyně a
aplikací injekce, ale musí být prokázáno, že právě okolnosti mající původ v
použité injekční stříkačce (např. nesterilnost) byly vyvolávajícím činitelem
poškození zdraví žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí s právním
názorem soudů obou stupňů, že pro vznik odpovědnosti za škodu nestačí pouhé
připuštění možnosti příčinné souvislosti, ale že ta musí být jednoznačně
prokázána. Podstatné je totiž to, že odpovědnost podle ust. § 421a obč. zák, je
absolutní objektivní odpovědností, které se nemůže odpovědná organizace
zprostit. Proto pokud v řízení bylo prokázáno, že se dovolatelka v inkubační
době nepodrobila žádnému jinému invazivnímu zákroku než u právního předchůdce
prvního žalovaného, a toto onemocnění nebylo zjištěno ani v zaměstnání ani v
rodině, pak při závěru, že k infikaci dochází v drtivé většině případů
parenterální cestou, je dána příčinná souvislost a první žalovaný podle ust. §
421a obč. zák. za škodu odpovídá. Navíc ve zdravotnických zařízení se nemusí
jednat o nakažení pouze přímo injekční stříkačkou, ale možnost nákazy je zde
velice široká, nelze vyloučit ani vadnou práci zdravotnického pracovníka a
úlohu v šíření infekce hrají i bezpříznakoví nosiči. Dovolatelka poukazuje na
judikaturu soudů v obdobných sporech s tím, že soudy rozhodují shodným způsobem
tak, že pokud je znaleckým posudkem vysloveno, u které ze zdravotnických
organizací k nákaze došlo, pak za splnění dalších podmínek je vždy posuzována
náhrada škody tak, že se jedná o absolutní objektivní odpovědnost podle ust. §
421a obč. zák. Přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněného v jeho
Bulletinu pod č. 1/1987 jasně vyplývá, že byla-li chybějící vlastnost přístroje
příčinou vzniku škody, byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v
povaze přístroje. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů,
neboť v řízení byly provedeny všechny navrhované důkazy, žalobkyni se však
nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a odběrem krve, a
navrhl zamítnutí dovolání.
Třetí žalovaná poukazuje na to, že žalobkyni neprováděla odběr krve, v rozhodné
době nebyla ještě zapsána v obchodním rejstříku a není ani právním nástupcem S.
a. z. v P. Navrhla zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník uvedl, že podle jeho názoru soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav a navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného,
příp. jeho zamítnutí.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím
důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, z něhož odvolací
soud při rozhodnutí vycházel, a s poukazem na provedené důkazy dovozuje opačný
skutkový závěr, tedy že její onemocnění je v příčinné souvislosti s provedeným
zákrokem, jde o námitku nesprávných skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu však nemůže být přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Podle ustanovení § 421a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá i za škodu
způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné
věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže
zprostit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se odpovědnost podle odstavce 1
vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných
biologických služeb.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že ustanovení § 421a obč. zák. upravuje
tzv. absolutní objektivní odpovědnost (tj. bez ohledu na zavinění a bez
možnosti zprostit se odpovědnosti, je-li dána), i v tomto případě však
předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny, a je na žalobkyni, aby je
prokázala. Objektivní odpovědnost totiž neznamená odpovědnost neomezenou či
snad rozšířenou na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny, nýbrž
odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu vzniklou při poskytování služby je
dána pouze tehdy, je-li prokázáno, že škoda měla příčinu v povaze konkrétní
použité věci. Okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci,
mohou spočívat i v nedostatečné sterilnosti či jiné chybějící vlastnosti,
kterou by jinak přístroj či věc měla mít, a je-li zjištěno, že chybějící
vlastnost byla příčinou vzniku škody, pak škoda byla způsobena okolnostmi,
které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, a jsou splněny předpoklady
vzniku objektivní odpovědnosti.
Za skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů, který není
předmětem dovolacího přezkumu, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní
posouzení věci. Jeho rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že nebylo
prokázáno použití nesterilního nástroje při ošetření žalobkyně, a tedy ani
příčinná souvislost mezi jejím onemocněním a povahou použitých nástrojů při
poskytnutí zdravotnické služby právním předchůdcem prvního žalovaného, a k
založení odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti
onemocnění žalobkyně v souvislosti s lékařským ošetřením.
Právní názor odvolacího soudu, že nebylo-li v řízení prokázáno, že právě
okolnosti mající původ v povaze věci použité při aplikaci injekcí či při jiné
zdravotnické službě byly vyvolávajícím činitelem poškození zdraví, není naplněn
základní předpoklad pro vznik odpovědnosti ve smyslu ust. § 421a obč. zák., je
správný a plně v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou. Pokud není
najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi okolnostmi majícími původ
v povaze věci použité při zdravotnické službě a poškozením zdraví, není dán
základ nároku na odškodnění podle ust. § 421a obč. zák.
Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy z hlediska ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže
třetí žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per
analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady třetí žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby
(vyjádření k dovolání). V intencích § 3 odst. 1 bodu 6. a odst. 3 a § 16 odst.
2 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané
věci odvíjejí od částky 37.320,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věty první, vyhl. č. 484/2000
Sb.). Vedle odměny přísluší zástupci třetí žalované též náhrada hotových výdajů
dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč.
Konečnou částku 7.575,-Kč tedy soud třetí žalované také přiznal. Ostatním
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měly
právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu