25 Cdo 1011/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. B., zastoupeného opatrovnicí M. B., bytem tamtéž, zastoupené JUDr.
Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 15, proti žalované
Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO
47115971, o 4.853.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 27 C 60/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 30 Co 353/2009-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne
19. 8. 2002 žalobce utrpěl vážná poranění s trvalými následky při dopravní
nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla u žalované, která v řízení před soudem
prvního stupně vznesla námitku promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s právním
názorem, že nárok žalobce vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999
Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“ – ve spojení s § 6 zákona č.
168/1999 Sb. a promlčuje se podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté
promlčecí době, která podle ustanovení § 104 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2004
počíná běžet rok po pojistné události. Na rozdíl od soudu prvního stupně
posoudil odlišně počátek běhu této roční lhůty, neboť za pojistnou událost
nepovažoval okamžik dopravní nehody, nýbrž ustálení zdravotního stavu
poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky poškození
zdraví nastaly. Ze znaleckých posudků MUDr. J. C. ze dne 11. 7. 2003, MUDr. V.
H. ze dne 2. 5. 2004 a MUDr. I. L. ze dne 2. 3. 2007 odvolací soud zjistil, že
zdravotní stav žalobce se ustálil nejpozději dne 23. 4. 2004. Ze znaleckého
posudku doc. MUDr. J. H., Ph.D., ze dne 22. 2. 2007 k otázce ustálení
zdravotního stavu žalobce nevyvodil žádné závěry, neboť znalec vycházel pouze z
údajů rodinných příslušníků. Běh promlčecí doby tak podle § 104 obč. zák. ve
znění účinném do 31. 12. 2004 započal dne 23. 4. 2005, tj. rok po ustálení
zdravotního stavu žalobce, a posledním dnem promlčecí doby ve smyslu ustanovení
§ 101 obč. zák. a současně posledním dnem pro včasné uplatnění práva žalobce
vůči žalované byl den 23. 4. 2008. Žalobce však vůči žalované uplatnil právo u
soudu až dne 9. 6. 2008, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na
promlčení práva, kterého se žalovaná dovolala, se odvolací soud shodl se soudem
prvního stupně na závěru, že žalobci nelze právo vůči žalované přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí
má „po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který ze znaleckých
posudků dovodil, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo nejpozději dne
23. 4. 2004. Namítá, že ze znaleckého posudku MUDr. I. L. ze dne 2. 3. 2007
vyplývá, že stav žalobce se podstatněji nemění, což podle žalobce znamená, že
jeho zdravotní stav se sice ne podstatně, ale zcela jistě mění, není tedy
ustálený. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k závěru znalce doc. MUDr. L.
H., Ph.D., který ve znaleckém posudku ze dne 22. 2. 2007 uvedl, že psychický
stav žalobce se podle údajů rodinných příslušníků ustálil přibližně před dvěma
lety. Podle žalobce nemůže soud hodnotit odbornou otázku sám, ale měl nechat
vypracovat jiný znalecký posudek. Oba znalecké posudky z roku 2007 hodnotily
závažné změny zdravotního stavu žalobce v oblastech, které dosud hodnoceny
nebyly. Dovolatel proto nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že je jeho
nárok promlčen a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trvá na svých dřívějších
vyjádřeních a na vznesené námitce promlčení. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak
může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Námitkami opírajícími se o vlastní interpretaci obsahu znaleckých posudků,
jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu ohledně okamžiku ustálení
zdravotního stavu žalobce, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž
především skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní
stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je
uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro
tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování
jiných obdobných případů, nejedná se proto ani z tohoto pohledu o otázku
zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Ani namítaná případná vada řízení (výhrada, že soud nenechal vypracovat další
znalecký posudek) nezakládá přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení; k
vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v
dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o
procesní otázky zásadního významu. O takový případ se nejedná, neboť dovolatel
požaduje doplnění dokazování v této konkrétní věci, aniž by šlo o obecnější
řešení procesní otázky s dopadem (tzv. judikatorním přesahem) do rozhodovací
praxe soudů vůbec.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu