25 Cdo 1012/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, se
sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o odškodnění podle zákona č. 119/1990
Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 184/94, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2001, č. j. 55
Co 479/2000, 55 Co 480/2000-200, takto :
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2001, č. j. 55 Co
479/2000, 55 Co 480/2000-200, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na
zaplacení 16 % úroku z částky 122.850,- Kč od 17. 4. 1996 do 1. 6. 1998, a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
zaplacení, co do části příslušenství řízení zastavil, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 3. 6.
1998, č. j. 30 C 184/94-79, jímž bylo žalobě na zaplacení částky 470.700,- Kč s
příslušenstvím rovněž vyhověno a ve zbytku ohledně 37.800,- Kč s příslušenstvím
žaloba zamítnuta, byl s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé pro
nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11.
1998, č. j. 53 Co 558/98-98, a věc byla v tomto rozsahu vrácena obvodnímu soudu
k dalšímu řízení. Soud první stupně po doplnění řízení dovodil, že žalobce byl
plně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., a má proto podle § 23 odst. 1
písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. nárok na náhradu škody na zdraví, k níž došlo
v souvislosti s výkonem vazby a trestu odnětí svobody. Při určení výše náhrady
bolestného a za ztížení společenského uplatnění soud vyšel ze znaleckého
posudku a bodové ohodnocení stanovené znalcem (bolestné 345 bodů a ztížení
společenského uplatnění 3.750 bodů, obojí znalcem zvýšené na dvojnásobek)
násobil částkou 30,- Kč za 1 bod podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění
vyhlášky č. 54/1993 Sb. Ke škodě na zdraví žalobce došlo sice v době, kdy
vykonával trest odnětí svobody v letech 1954 až 1960, a tehdy jeden bod měl
hodnotu 10,- Kč, avšak teprve po rozhodnutí o rehabilitaci mohl žalobce své
nároky uplatnit, což učinil v roce 1990, jeho zdravotní stav byl lékařským
posudkem MUDr. H. i znaleckým posudkem MUDr. N. posouzen až za účinnosti
vyhlášky č. 54/1993 Sb. a žalobce trpí trvalými následky i v současné době.
Proto soud prvního stupně považoval za správné ohodnotit bolestné a ztížení
společenského uplatnění podle nyní platné vyhlášky č. 54/1993 Sb., tedy částkou
30,- Kč za 1 bod. S ohledem na omezení žalobce zejména v rodinném a
společenském životě v důsledku poškozeného zdraví shledal soud podmínky pro
další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o 100 % podle § 7
odst. 3 vyhlášky. Na náhradě bolestného přiznal částku 20.700,- Kč a za ztížení
společenského uplatnění částku 450.000,- Kč, celkem 470.700,- Kč, a úroky z
prodlení přiznal od 4. 6. 1991 (6 měsíců od podání žádosti o odškodnění).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2001, č. j. 55
Co 479/2000, 55 Co 480/2000-200, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé ohledně částky 235.350,- Kč s 16 % úrokem z částky 122.850,-
Kč od 2. 6. 1998 do zaplacení potvrdil, a dále je v tomto výroku změnil tak,
že zamítl žalobu na zaplacení částky 235.350,- Kč s 3 % úrokem od 4. 6. 1991 do
14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, úroku z částky
122.850,- Kč ve výši 3 % od 4. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a 16 % od 15. 7. 1994 do
1. 6. 1998, a úroku z částky 112.500,- Kč ve výši 3 % od 4. 6. 1991 do 14. 7.
1994 a 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek
soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, shodně s ním shledal podmínky pro
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na celkem 15.000 bodů,
neztotožnil se však s jeho právním názorem na stanovení výše hodnoty bodu.
Protože podle Čl. II. vyhlášky č. 54/1993 Sb., účinné od 29. 1. 1993, bolest a
ztížení společenského uplatnění z poškození zdraví, které vznikly přede dnem
nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních předpisů,
odvolací soud dovodil, že v daném případě nelze aplikovat vyhlášku č. 54/1993
Sb., jak učinil soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl nárok
uplatnit až poté, co byl soudně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., k
čemuž došlo v r. 1990, odvolací soud stanovil hodnotu bodu podle vyhlášky č.
32/1965 Sb. ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb. a vyhl. č. 76/1981 Sb., tj. 15,- Kč
za bod a na bolestném tedy přiznal 10.350,- Kč a na ztížení společenského
uplatnění 225.000,- Kč. Protože ve své žádosti o odškodnění a ani v žalobě
nespecifikoval žalobce své požadavky, odvolací soud dovodil, že žalovaná se
nemohla dostat s plněním náhrady bolestného a za ztížení společenského
uplatnění do prodlení dříve, než se o výši oprávněného nároku žalobce dozvěděla
ze znaleckého posudku MUDr. M. N., který jí byl doručen dne 1. 6. 1998, a proto
z částky základního odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění ve
výši 122.850,- Kč je povinna platit úrok z prodlení od 2. 6. 1998.
Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku o věci samé, podal žalobce
dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci, když neaplikoval vyhlášku č. 54/1993
Sb. Žalobce je přesvědčen, že jeho nároky měly být posouzeny podle vyhlášky č.
54/1993 Sb., protože jeho poškození zdraví bylo poprvé vyčísleno až dne 12. 12.
1994 posudkem znalce MUDr. H., tedy již za účinnosti vyhlášky č. 54/1993 Sb.
Nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že je na místě aplikace vyhlášky č.
32/1965 Sb. jen z toho důvodu, že se žalobce mohl svého nároku domáhat v roce
1990. Závěr odvolacího soudu o počátku prodlení žalované pak nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, neboť z obsahu spisu vyplývá, že již v
roce 1996 žalobce své nároky vyčíslil a posudek MUDr. H. ze dne 12. 12. 1994
jeho nárok specifikuje; proto minimálně od tohoto data je žalovaná v prodlení.
Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je
zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu škody na zdraví, k
níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato
náhrada nepřísluší podle jiných předpisů.
Podle ustanovení § 23 odst. 4, věty před středníkem, zákona č. 119/1990 Sb. pro
způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí
ustanovení občanského zákoníku.
Podle ust. § 444 odst. 1 při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti
poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Pro určení výše náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění je
základem lékařské posouzení, které ohodnotí utrpěnou újmu počtem bodů, a za
každý bod se poskytuje náhrada. Původně byla hodnota jednoho bodu stanovena
částkou 10,- Kč (srov. § 16 vyhlášky č. 45/1964 Sb., § 31 vyhlášky č. 7/1962
Sb., § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb.), s účinností od 1. 9. 1981 činila 15,- Kč za
jeden bod (vyhláška č. 76/1981 Sb.), a vyhláškou č. 54/1993 Sb. byla s
účinností od 29. 1. 1993 výše odškodnění za bolest a ztížení společenského
uplatnění určena částkou 30,- Kč za jeden bod.
V daném případě má žalobce podle ust. § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní
rehabilitaci nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo v letech 1954
– 1960, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení výše náhrady,
neboť výši hodnoty bodu bylo třeba stanovit podle vyhlášky č. 54/1993 Sb.
Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, musí
vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na
daný případ dopadá. Pro závěr, zda je na místě aplikace vyhlášky č. 32/1965
Sb., ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb., je
proto určující čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.
Podle čl. II. vyhlášky č. 54/1993 Sb., kterou se mění vyhláška ministerstev
zdravotnictví a spravedlnosti, Státního úřadu sociálního zabezpečení a Ústřední
rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb. a vyhlášky č. 76/1981 Sb., se
bolest a ztížení společenského uplatnění z poškození na zdraví, které vznikly
přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, posuzují podle dosavadních předpisů.
Tato vyhláška nabyla účinnosti dnem 29. 1. 1993. Znamená to, že náhrada za
bolest a za ztížení společenského uplatnění se stanoví podle vyhlášky č.
54/1993 Sb. ve výši 30,- Kč za jeden bod, jestliže bolest a ztížení
společenského uplatnění vznikly až po 29.1.1993 (i když by k poškození na
zdraví došlo v době přede dnem 29.1.1993). Pokud v době před 29.1.1993 došlo
nejen ke škodní události (úrazu, nemoci z povolání nebo jinému poškození na
zdraví), ale také ke vzniku bolesti nebo ztížení společenského uplatnění,
postupuje se podle \"dosavadních předpisů\", tj. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.,
ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb., tedy 15,- Kč za jeden bod.
Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile po škodné
události (poškození zdraví) a případném léčení se ustálí zdravotní stav
poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz (či jiné
poškození zdraví) zanechal, tedy zda vůbec a v jakém rozsahu došlo ke ztížení
společenského uplatnění poškozeného.
Z hlediska ztížení společenského uplatnění se zdravotní stav žalobce po
poškození zdraví, k němuž došlo v letech 1954 – 1960, ustálil nepochybně ještě
před účinností vyhlášky č. 54/1993 Sb. (před 29.1.1993), a rovněž ke vzniku
bolesti došlo přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Už z toho důvodu nelze
přisvědčit dovolateli, že v jeho případě měla být při určení výše náhrady
aplikována vyhláška č. 54/1993 Sb. Okamžik, ke kterému byly poprvé znalcem
bodově ohodnoceny následky poškození zdraví žalobce, není pro posouzení výše
náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení
čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb. rozhodující.
Odvolací soud, který při stanovení výše náhrady vycházel z vyhl. č. 32/1965
Sb., ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb., tj. ve znění účinném do
29.1.1993, přehlédl, že podle § 14 této vyhlášky bolesti a ztížení
společenského uplatnění z poškození na zdraví, které bylo způsobeno přede dnem
počátku účinnosti této vyhlášky, a pokud jde o nemoc z povolání z takové
nemoci, která byla zjištěna před tímto dnem, se posuzují podle dosavadních
předpisů.
Jestliže k poškození zdraví žalobce, z něhož vznikly bolesti a ztížení
společenského uplatnění, došlo před účinností vyhlášky č. 76/1981 Sb. (tj. před
1. 9. 1981), která stanovila 15,- Kč za jeden bod, je zřejmé, že její aplikace
nebyla v daném případě na místě. To však nic nemění na věcné správnosti
zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, který byl předmětem
dovolacího přezkumu.
Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu o počátku prodlení žalované.
Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas
nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Jde-li o nárok na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, náleží poškozenému právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky
náhrady škody, na niž má nárok, po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené k
uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu.
Šestiměsíční lhůta k uspokojení nároku žalobce na náhradu škody na zdraví
uplynula dne 4. 6. 1991. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaná
nebyla od tohoto okamžiku v prodlení s plněním dluhu, neboť žalobce ji řádně
nevyzval k jeho splnění. Aby výzva věřitele dlužníkovi vyvolala splatnost jeho
pohledávky, součástí výzvy ke splnění peněžitého dluhu musí být specifikace
dluhu co do jeho výše dostatečně určitým způsobem. Forma výzvy k plnění není
předepsána a není-li výzva učiněna dříve, za kvalifikovanou výzvu se považuje
žaloba. Žalobce sice požádal o odškodnění, avšak ani v žalobě neuvedl, jakou
částku požaduje, teprve v podání z 12. 4. 1996 uvedl výši, v jaké požaduje od
žalované plnění. Toto doplnění žaloby, ve kterém žalobce výši požadované
náhrady za poškození zdraví vyčíslil na 508.500,- Kč, bylo žalované předáno při
jednání soudu dne 16. 4. 1996 a tohoto dne byla tedy žalovaná řádně vyzvána k
plnění. Splatnost nastala následujícím dnem a od tohoto okamžiku je žalovaná v
prodlení, a to s plněním částky odpovídající dvojnásobku základního bodového
ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění žalobce. Okolnost, zda byl
žalované předtím nebo následně doručen posudek z oboru zdravotnictví,
obsahující bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění
žalobce, není z hlediska počátku prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu
právně významná.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku počátku
prodlení žalované, není správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta
žaloba na zaplacení 16 % úroku z částky 122.850,- Kč od 23. 12. 1994 do 1. 6.
1998, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( § 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dalších výrocích z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání
žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu