25 Cdo 1018/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, a Ministerstvu spravedlnosti, o 4.367.050,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 275/2001,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2006,
č. j. 20 Co 211/2006-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2004, č. j. 13 Co
421/2003-47, pro nepřezkoumatelnost zrušil rozsudek ze dne 17. 6. 2003, č. j.
12 C 275/2001-39, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení
4.367.050,40 Kč s příslušenstvím, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.
1. 2006, č. j. 12 C 275/2001-80, uložil žalovanému státu - Ministerstvu
zemědělství povinnost zaplatit žalobci 1.646.540,50 Kč s příslušenstvím, ve
zbytku žalobu ohledně 2.720.509,90 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o
náhradu škody (ušlý zisk za pronájem nemovitostí) vyvolané průtahy řízení, k
nimž mělo dojít ve správních řízeních a soudních sporech o restituci
nemovitostí, vyšel soud ze zjištění, že dne 2. 12. 1992 žalobce uplatnil u
Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále též jen „úřad“) restituční nárok na
vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, úřad učinil první úkon ve věci - ustanovení
znalce - rozhodnutím ze dne 7. 7. 1994, meritorně začal jednat v roce 1995,
aniž požádal nadřízený správní orgán o prodloužení lhůty k rozhodnutí, jak mu
ukládá § 49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též jen „správní
řád“), a uplatněnému restitučnímu nároku vyhověl rozhodnutím ze dne 22. 11. 1995, č. j. Poz 3079/4153/1995-203 Do. Toto rozhodnutí bylo k návrhu povinné
osoby zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 1996, č. j. 19 Ca 573/95-26, s odůvodněním, že z dosud zjištěného skutkového stavu není
zřejmé, zda vydávané nemovitosti měly v době přechodu na stát zemědělský
charakter či nikoli. V dalším řízení prodloužilo Ministerstvo zemědělství ČR
lhůtu pro rozhodování do 30. 6. 1999, rozhodnutím úřadu ze dne 13. 1. 1999, č. j. PÚ/5338/4153/99/214-Do, byly žalobci vydány kromě dvou objektů všechny
požadované nemovitosti. Žalobce podal návrh na přezkum tohoto rozhodnutí ke
Krajskému soudu v Hradci Králové, dne 4. 3. 1999 byl návrh postoupen Městskému
soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 19. 4. 2000, č. j. 28 Ca 86/99-26,
napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil s tím, že úřad nesprávně posoudil
zemědělský charakter předmětných nemovitostí. Rozhodnutím ze dne 15. 1. 2001,
č. j. PÚ/Roz 5774/4153/01-Do, jemuž předcházelo prodloužení lhůty pro
rozhodnutí do 31. 12. 2001, vydal úřad žalobci všechny nemovitosti a rozsudkem
ze dne 8. 6. 2001, č. j. 31 Ca 62/2001-34, je Krajský soud v Hradci Králové k
návrhu povinné osoby potvrdil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za
nesprávný úřední postup Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí v prvním řízení ve
smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), lze považovat porušení procesních pravidel o dodržení lhůty 30,
popř. 60 dní, pro rozhodnutí a nepodání žádosti o její prodloužení podle § 49
správního řádu a na to navazující průtahy v řízení, ke kterým došlo od 2. 2. 1993 (po uplynutí 60 dní pro vydání rozhodnutí od uplatnění nároku) do 22. 11. 1995, kdy bylo o věci poprvé meritorně rozhodnuto (úřad se choval značně
liknavě, jestliže znalecký posudek nechal vypracovat po téměř 2 letech a věcně
se začal zabývat nárokem až v roce 1995, řízení přitom mohlo skončit již ke dni
20. 8. 1998).
Při druhém a třetím rozhodování si již úřad vyžádal rozhodnutí
nadřízeného orgánu o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, takže v jeho
postupu nesprávný úřední postup spatřovat nelze. V soudních řízeních pak k
žádným průtahům nedocházelo, přičemž vyjádření právního názoru ve zrušujícím
rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup, mohlo by vést k
nezákonnému rozhodnutí, které by však pro založení odpovědnosti státu muselo
být zrušeno či změněno. Žalobci proto náleží náhrada ušlého zisku z pronájmu
předmětných nemovitostí ve výši tržního nájemného (1.646.540,50 Kč) za dobu od
20. 8. 1998, kdy mohlo řízení bez průtahů skončit, do 8. 6. 2001, kdy byla věc
pravomocně rozhodnuta.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č.
j. 20 Co 211/2006-100, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části změnil
jen tak, že žalobu zamítl též v části příslušenství, jinak jej potvrdil,
potvrdil jej ve vyhovující části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o splnění všech předpokladů
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. dovodil
průtahy v řízení před Okresním úřadem v Ústí nad Orlicí, nikoli však podle §
13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., a v
dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolání žalobce uvedl, že
vyjádření právního názoru v rozhodnutí, který se později ukáže nesprávným, lze
považovat toliko za nezákonné rozhodnutí (za splnění dalších zákonných
podmínek), nikoli za nesprávný úřední postup, proto je nerozhodná polemika
žalobce s tím, jaký právní názor měl soud zaujmout ohledně zkoumání
stavebnětechnického charakteru nemovitostí a jejich souvislosti se zemědělskou
výrobou; rovněž tak nemůže být nesprávným úředním postupem provádění dokazování
směřující ke zjištění oprávněnosti žalobcova nároku. Vedle toho odvolací soud
poukázal na to, že restituční řízení patří ke skutkově i právně nejsložitějším
sporům, právní úprava činila v minulosti výkladové obtíže a judikatura v této
oblasti nebyla dlouho jednotná. K námitce průtahů v řízení před Krajským soudem
v Hradci Králové (sp. zn. 10 Ca 573/95) v souvislosti s jeho rozsudkem ze dne
30. 9. 1996 odvolací soud jako k nově uplatněné skutečnosti ve smyslu § 205a
o.s.ř. nepřihlédl, nadto však uvedl, že je v postupu krajského soudu neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §
241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k
otázce, zda je či není nesprávným úředním postupem provádění dokazování po dobu
více jak dvou let k právně bezvýznamné otázce - podle přesvědčení žalobce se
jedná o postup v rozporu s § 3 odst. 1 správního řádu, navíc zcela nečekaný;
zcela nadbytečné bylo též zkoumání podmínky zásadní přestavby úřadem (odkazuje
na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95, a na
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2001, č. j. 31 Co
62/2001-34). Nesprávnost právního názoru krajského soudu může podle žalobce
vést jak k nezákonnému rozhodnutí, tak k bezdůvodnému prodloužení řízení.
Zdůrazňuje dále, že v případě jeho restitučního sporu se o skutkově ani právně
složitou věc nejednalo. Nesprávný úřední postup Krajského soudu v Hradci
Králové spatřuje v jeho závěru vysloveném v rozsudku ze dne 30. 9. 1996, že při
řešení otázky zemědělského charakteru nemovitostí se úřad zcela podřídil
rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, ačkoli zcela opačný názor byl vyřčen v
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2000 a též opakovaně v
judikatuře (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, sp. zn.
A 147/99), v jeho závazném závěru v témže rozsudku, že se má úřad zabývat
splněním podmínky zásadní přestavby, nikoli souvislostí se zemědělskou výrobou,
ačkoli již v roce 1994 k tomu byly ve spise shromážděny dostatečné důkazy.
Odvolací soud zcela pominul argumenty žalobce v odvolání týkající se
teoretickoprávního výkladu právní normy a odpovědnosti za stabilitu
interpretace práva a poukazu na citovanou literaturu autorů M. Holuba a kol.
Žalobce na závěr tvrdí, že jeho námitka průtahů v řízení před Krajským soudem v
Hradci Králové není nově uplatněnou skutečností až v odvolacím řízení, neboť ji
tvrdil již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně. Navrhuje
proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k
ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
byla potvrzena část rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby (ačkoli
odvolací soud ve výroku I. hovoří o změně ohledně příslušenství z přiznané
jistiny, jedná se fakticky o upřesnění potvrzení zamítavého výroku IV. rozsudku
soudu prvního stupně); i když mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, nejedná se o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve zrušovacím
usnesení odvolací soud nevyslovil závazný právní názor, který by byl
rozhodující pro odlišné posouzení práv a povinností účastníků řízení soudem
prvního stupně v jeho dalším rozhodnutí, a navíc žalobce směřuje své dovolání
do výroků, jimiž byly posouzeny jeho práva a povinnosti pokaždé stejně;
dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu.
Odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu
vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4 či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný tamtéž pod č. 5), správně za porušení
zásady rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, který neodpovídá
složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení
tkví v příčinách vycházejících z působení orgánu státu v projednávané věci
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181,
C. H. BECK), a správně též uvedl, že vyjádření právního názoru v rozhodnutí
orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být
nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž – za splnění
dalších zákonných podmínek – může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by
stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno. Stejně
tak samotná okolnost, že soud v rámci zjišťování skutkového stavu provádí
dokazování k tvrzením podle dovolatele právně bezvýznamným a nadbytečným a
nezabývá se skutečnostmi posléze se projevivšími jako pro posouzení věci
rozhodné, nepředstavuje sama o sobě nesprávný úřední postup orgánu státu.
Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, totiž nelze hodnotit jako
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl-li
tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení složitosti
a náročnosti projednávané věci, po jejich porovnání s délkou řízení a po
zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování příslušných
orgánů), k závěru, že posuzované soudní a správní řízení trpělo průtahy jen po
určitou vymezenou dobu a že nedošlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu,
uvažoval v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., aniž by
bylo možno jeho konkrétní závěry v této skutkově jedinečné věci považovat za
zásadně právně významné (tj. mající dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec) ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Konečně tvrdí-li žalobce, že jeho námitka průtahů v řízení před Krajským soudem
v Hradci Králové není nově uplatněnou skutečností až v odvolacím řízení a že ji
tvrdil již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně, nepředstavuje
tato výhrada dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž ve
skutečnosti jde o námitku vady řízení (stejně jako výhrada, že se odvolací
soud nezabýval odvolacími argumenty žalobce), která mohla mít vliv na správnost
rozhodnutí [(§ 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Ta však sama o sobě přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích
námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu