NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 104/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. D., zastoupenému
advokátem, za účasti Pojišťovny, a. s., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
39 C 208/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. dubna 2003, č. j. 29 Co 98/2003 - 93, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, č. j. 29 Co 98/2003 -
93, ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky
1,487.100,- Kč potvrzen a ohledně částky 1,563.000 Kč změněn, a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 39 C 208/2001 - 67, ve výroku o platební
povinnosti žalovaného ohledně částky 1,487.100,- Kč a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a o soudním poplatku se z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala náhrady škody na
zdraví, která jí byla způsobena dne 15. 11. 1999 před domem čp. 1498/72 v N.
ul. v P. zřícením části balkonu domu ve vlastnictví žalovaného, kdy utrpěla
vážná zranění hlavy, krku, trupu, končetin, následkem nichž je výrazně omezena
v pohyblivosti, sama se nepostaví a není schopna chůze. Je nadále pro ni
vyloučeno pracovat, trávit běžným způsobem volný čas, rekreačně sportovat, a je
zcela odkázána na pomoc druhých, což je pro ni velmi traumatizující. Požadovala
odškodnění za bolest, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti, při invaliditě a za náklady spojené s
léčením, vše v celkové částce 3,101.143,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 39 C 208/2001 -
67, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném, ztížení
společenského uplatnění, náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a nákladech spojených s léčením částku 1,521.403,50 Kč, na náhradě
za ztrátu na výdělku při invaliditě od 2. 10. 2000 do 30. 4. 2002 částku
112.652,- Kč a platit jí nadále „rentu“ od 1. 5. 2002 v částce 5.900,- Kč
měsíčně, co do částky 1,579.739,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že
žalovaný je od roku 1997 vlastníkem domu čp. 1498/72 v N. ul. v P., z něhož se
dne 15. 11. 1999 zřítila na žalobkyni část balkonu, v důsledku čehož utrpěla
vážná zranění, pro která byla v době od 2. 10. 2000 do 30. 4. 2002 v pracovní
neschopnosti a od 30. 9. 2000 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného, jakožto vlastníka
nemovitosti, je dána ve smyslu ust. § 420 obč. zák., neboť jeho povinností je
zabezpečit řádný stav domu, a že se odpovědnosti nezprostil, protože
neprokázal, že škodu nezavinil. Při určení výše škody soud vycházel ze
žalobkyní předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
stomatologie, čelistní a obličejové chirurgie, traumatologie a onkologie Doc.
MUDr. J. P., DrSc. ze dne 13. 5. 2001 a s odkazem na vyhl. č. 32/1965 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, na bolestném žalobkyni přiznal částku 30.132,- Kč,
na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 1,487.100,- Kč, která
podle soudu přestavuje desetinásobek základního bodového ohodnocení stanoveného
na 2.605 bodů, navýšeného podle doporučení znalce na dvojnásobek, tj. na 5.210
bodů, z níž soud odečetl částku 75.900,- Kč, vyplacenou žalobkyni vedlejším
účastníkem za základní bodové ohodnocení stanovené lékařským posudkem ze dne
18. 10. 2000 na 2530 bodů, a dále částku 4.171,- Kč na náhradě za nutné
zdravotní pomůcky. Náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě za dobu od 2.
10. 2000 do 30. 4. 2002 stanovil soud s ohledem na závěry znaleckého posudku
jím ustanoveného znalce Dr. B. K. částkou 112.652,- Kč a od 1. 5. 2002 do
budoucna přiznal žalobkyni peněžitý důchod ve výši 5.990,- Kč měsíčně. Co do
dále požadované částky 1,579.739,50 Kč soud žalobu zamítl, neboť dovodil, že
dalším desetinásobným zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění nelze
dorovnat rozdíl mezi úpravou odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění podle vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jejíž
účinnosti došlo k úrazu, a úpravou podle vyhl. č. 440/2001 Sb., jak žalobkyně
požadovala, a vynaložení dalších nákladů spojených s léčením neprokázala;
ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 84.986,- Kč byla
žalobkyni zaplacena vedlejším účastníkem.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a k odvolání žalovaného proti
vyhovujícímu výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č. j. 29 Co 98/2003 - 93, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku ohledně částky 1,521.403,50 Kč potvrdil, v zamítavém výroku
jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku
1,563.000,- Kč, a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku; v dalším
vyhovujícím výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen. Odvolací soud
vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho
závěrem o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni. K odvolací
námitce žalovaného uplatněné proti vyhovujícímu výroku ohledně částky
1,521.403,50 Kč uvedl, že je zřejmé, že sestává z částky 4.171,- Kč jako
náhrady nákladů spojených s léčením, z částky 30.132,- Kč za bolestné (rozdíl
mezi požadovanou částkou 53.832,- Kč a částkou 23.700,- Kč poskytnutou
vedlejším účastníkem) a z dvacetinásobného (nikoliv desetinásobného) zvýšení
základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, které bylo
lékařským posudkem stanoveno na 2605 bodů (po odečtení částky 75.900,- Kč
vyplacené žalobkyni vedlejším účastníkem). Dále městský soud na rozdíl od
obvodního soudu dovodil, že v daném případě je namístě navýšit odškodnění za
ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhl. vyhl. č. 32/1965 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, o další dvacetinásobek, tj. o částku 1,563.000,-
Kč (celkem tedy na čtyřicetinásobek), když ze znaleckého posudku, z nějž
vycházel i soud prvního stupně, je patrno, že zdravotní stav žalobkyně a z něj
plynoucí aktivity, plně odpovídaly jejímu věku v době poškození zdraví, že její
zdravotní stav se po úraze nezlepšil a jde tedy o poškození těžké a nezvratné,
kdy žalobkyně je prakticky vyloučena z normálního způsobu života odpovídajícího
jejímu věku a je a bude nucena si základní životní funkce zajišťovat za pomoci
třetích osob nebo nákladných technických pomůcek; částka přiznaná jí byla
soudem prvního stupně na peněžitém důchodu a na odškodnění za ztížení
společenského uplatnění není podle odvolacího soudu pro další život žalobkyně
postačující.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává
je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Soudům
obou stupňů vytýká, že svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle §
420 obč. zák. řádně neodůvodnily a neuvedly, z jakých důkazů vycházely, takže
jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. Poukazuje na to, že od počátku řízení
tvrdil, že vznik škody nezavinil, neboť ani při vynaložení veškerého úsilí,
které lze na něm požadovat, nemohl zjistit závadný stavební stav, jenž vznikl v
minulosti, a to pravděpodobně již při výstavbě domu v roce 1928, a který nebyl
napraven ani při celkové rekonstrukci omítek domu provedené v roce 1975 P.
stavební firmou. Tato firma, resp. její právní nástupce, je nepochybně
odpovědný za to, že závadný stav byl ponechán, případně se opravou ještě
zhoršil. V době, kdy se vlastníkem domu stal žalovaný, provedl z důvodu
zchátralosti a neudržovanosti domu zásadní opravy, jež se však netýkaly omítky,
neboť ta nebyla poškozena, což v roce 1999 konstatoval i statik. V případě, že
by odpovědnost žalovaného za škodu byla dána, nesouhlasí dovolatel se
čtyřicetinásobným navýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění,
neboť takovýto rozsah odškodnění se vymyká ustálené praxi soudů. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu se neopírá o žádná skutková zjištění, je kusé,
nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, neboť soud se nezabýval porovnáním rodinných,
pracovních, kulturních, společenských či sportovních aktivit žalobkyně před
úrazem a po něm, ani tím, do jaké míry jsou předpoklady jejího dalšího
uplatnění v životě a ve společnosti v důsledku poškození zdraví omezeny nebo
ztraceny, a jaké jsou prognózy vývoje jejího zdravotního stavu. Vycházel pouze
ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní, v němž znalec MUDr. Doc. P.,
DrSc. popsal její zdravotní stav a stanovil základní bodové ohodnocení ztížení
společenského uplatnění, ovšem odvolacím soudem jsou z něj vyvozovány závěry,
které neobsahuje, a jiné důkazy navržené žalobkyní (znalecké posudky z oboru
zdravotnictví, odvětví ortopedie, psychiatrie, traumatologie a dalších) nebyly
provedeny. Dále dovolatel uvedl, že považuje za nepochybné, že v posuzované
věci se jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ust. § 7
odst. 3 vyhlášky, avšak to nezbavuje soud povinnosti, aby provedl potřebné
důkazy a náležitě zjistil skutkový stav a po právní stránce jej zhodnotil a
rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů při respektování hlediska
přiměřenosti zvýšení odškodnění. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém písemném vyjádření k dovolání se
ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů o odpovědnosti žalovaného za škodu
vzniklou žalobkyni podle § 420 obč. zák. Vyjádřil názor, že vlastník domu je
povinen ve smyslu ust. § 415 obč. zák. předcházet prevenční činností možnému
vzniku škod tak, aby k nim vůbec nedošlo, a že zanedbání této povinnosti nelze
svalovat na jiné subjekty, které v minulosti objekt vlastnily nebo opravovaly.
Vyčíslení jednotlivých náhrad za škodu na zdraví je podle jeho názoru v souladu
s platnými předpisy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř.
ve znění účinném od 1. 1. 2001 a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V dané věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1,521.403,50
Kč potvrzen, a v zamítavém výroku změněn tak, že žalobě na zaplacení další
částky 1,563.000,- Kč bylo vyhověno, a jinak byl v tomto výroku potvrzen.
K podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 16.739,- Kč (tj.
1,579.739,50 Kč - 1,563.000,- Kč) potvrzen, není žalovaný subjektivně oprávněn,
neboť tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma na jeho právech, když v tomto
rozsahu bylo jeho procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby vyhověno. Nejvyšší soud
proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu pro nepřípustnost podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu co do částky
1,521.403,50 Kč bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích žalobkyně (o
nároku na odškodnění bolestného ve výši 30.132,- Kč, za ztížení společenského
uplatnění ve výši 1,487.100,- Kč a o nároku na náhradu nákladů spojených s
léčením ve výši 4.171,50 Kč), z nichž dovolatel napadá pouze výrok, jímž
žalobkyni byla na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznána částka
1,487.100,- Kč. Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o platební
povinnosti žalovaného ohledně částky 30.132,- Kč a částky 4.171,50 Kč dovolání
nesměřuje a tyto nenapadené výroky tudíž nepodléhají dovolacímu přezkumu (§ 242
odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé ohledně částky 1,487.100,- Kč lze posuzovat jen z hlediska ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je
povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí.
Obecná odpovědnost za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je založena
na současném splnění čtyř podmínek - porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (generální
prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vychází z
nezpochybněného skutkového základu, že žalobkyni byla způsobena škoda na zdraví
zřícením části balkonu domu, jehož je žalovaný vlastníkem, a že v důsledku
utrpěných vážných zranění byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a od 30. 9.
2000 jí byl přiznán plný invalidní důchod.
Povinnosti vlastníka domu jsou nejen povinnosti výslovně v zákoně uvedené -
povinnost udržovat stavbu v dobrém technickém stavu (§ 86 odst. 1 stavebního
zákona), nýbrž i další povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému,
a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti (domu) povinnost užívat a spravovat
svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát o to, aby na
jeho nemovitosti (domě) byla provedena opatření zamezující či snižující možnost
vzniku škody na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Pokud vlastník domu
uvedenou povinnost nesplní a jinému v důsledku toho vznikne škoda na zdraví,
odpovídá za ni podle § 420 obč. zák. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat
nesprávný právní názor na otázku odpovědnosti žalovaného za škodu, jakožto
vlastníka označené nemovitosti.
Ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. vykládá teorie i soudní praxe tak, že znění
zákona vyjadřuje zásadu předpokládaného (presumovaného) zavinění [konkrétně jde
o domněnku - presumpci nedbalosti, a to nedbalosti nevědomé (nevěděl, že svým
jednáním může škodu způsobit, ač to předvídat měl a mohl)]. Škůdce tedy musí
prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace).
K námitkám uvedeným v dovolání je třeba uvést, že za stavu, kdy soudy obou
stupňů vycházely ze skutkového závěru (jež není vzhledem k přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu),
že žalovaný neprokázal, že škodu nezavinil, nemá rozhodnutí odvolacího soudu v
této otázce zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.
Odpovědnost žalovaného jako vlastníka nemovitosti (domu) nelze vyloučit ani
tehdy, přicházela-li by v úvahu i odpovědnost jiného subjektu. Není totiž
zákonného důvodu vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že
za škodu by odpovídal též subjekt jiný.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku
ohledně základu uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví správné, neboť je
v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek NS
ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 65/2000 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod
1021), a nelze proto dovodit, že by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Dovolací soud však v daném případě shledal otázku zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve výkladu ust. § 6 odst. 2 a § 7 odst. 3 vyhl.
č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve
znění vyhl. č. 84/1967 Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 54/1993 Sb. (dále
jen „vyhlášky“), které odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval; dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1,487.100,-
Kč je tudíž přípustné.
Podle § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje,
jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za
ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst.
1 vyhlášky). Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu
počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle
předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro
uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny
nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a
dalšího sebevzdělávání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a
při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení
společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše
odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození
zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí
přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3
odst. 2 (§ 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené
nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená na základě počtu
bodů stanovených lékařem představuje jednorázové odškodnění za prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (§ 4
odst. 1 vyhlášky). Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6
odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků
utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů
osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v
jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle § 6 odst. 2
vyhlášky (až na dvojnásobek) pak předpokládá existenci dalších skutečností
umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním
odškodněním.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle § 7 odst.
3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele,
kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve
srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných
aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v
minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, však odvolací soud
v posuzované věci důsledně nevycházel.
Z dosavadních skutkových zjištění vyplývá, že u žalobkyně došlo k poškození
zdraví ve věku 50 let s trvalými následky; podle závěru znaleckého posudku
znalce doc. MUDr. J. P., DrSc., jde především o psychosyndrom a neschopnost
chůze pro nepohyblivost levé dolní končetiny, neschopnost pohybu levé horní
končetiny, závažnou poruchu lícního nervu, tj. ovládání mimického svalstva a
závažný algický syndrom v levé horní končetině. Dále vzal soud za prokázané, že
vedlejší účastník vyplatil žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění
ve výši základního bodového ohodnocení stanoveného lékařským posudkem na 2530
bodů, tj. částku 75.900,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu lze sice odvolacímu soudu přisvědčit, že v důsledku
úrazu, k němuž u žalobkyně došlo dne 15. 11. 1999, kdy utrpěla vážná zranění s
trvalými následky, takže je odkázána na pomoc druhých a je vyloučena z pracovní
činnosti i z kulturních, společenských a dalších aktivit a nemůže běžným
způsobem trávit volný čas, jsou u ní dány podmínky pro zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění až na dvojnásobek základního počtu bodů podle §
6 odst. 2 vyhlášky, tak i pro přiměřené zvýšení odškodnění nad stanovené
nejvyšší výměry podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť u žalobkyně se nepochybně
jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jak ostatně v
dovolání uvedl i žalovaný. Za nepodložený odpovídajícími skutkovými zjištěními
je však nutno považovat názor městského soudu, že v daném případě je namístě
zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění o další dvacetinásobek
základního bodového ohodnocení (tj. kromě 100 % zvýšení podle § 6 odst. 2
vyhlášky další navýšení o 19násobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky). I když ust. §
7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiznat vyšší náhradu bez ohledu nad
stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 2 vyhlášky), a to bez
jakéhokoliv omezení, je třeba vycházet i z ustálené soudní praxe, která
dovodila, že vícenásobné (až desetinásobné) zvýšení odškodnění za ztížení
společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy např. u poškozeného došlo k
velmi výraznému omezení či ke ztrátě jeho možností společenského uplatnění v
porovnání s jeho vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či
jiných aktivit v době před vznikem škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je
poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve
společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. Je třeba
rovněž přisvědčit námitce dovolatele, že i když v daném případě bylo znaleckým
posudkem prokázáno, že zdraví žalobkyně je vážně poškozeno, nezbavuje to ani v
takovém případě soud při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění
povinnosti zabývat se předpoklady, které měla žalobkyně s ohledem na její věk
pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny
nebo ztraceny, a aby své rozhodnutí o přiměřeném zvýšení náhrady podle § 7
odst. 3 vyhlášky náležitě zdůvodnil. U různých osob totiž může dojít k
rozdílnému hodnocení téhož poškození zdraví s ohledem na zvláštní okolnosti
případu dané zejména aktivitami a zájmy poškozeného, jeho věkem, uplatněním v
osobní, rodinné i společenské sféře a k odlišnému hodnocení může dojít i z toho
hlediska, je-li poškozeným žena nebo muž. V tomto ohledu vycházel odvolací soud
jen ze závěrů lékařského posudku znalce MUDr. P., DrSc., jímž bylo stanoveno
základní bodové ohodnocení a v němž znalec popsal zdravotní stav žalobkyně po
úrazu, avšak soud se náležitě nezabýval srovnáním možností žalobkyně uplatnit
se v životě a ve společnosti před úrazem oproti stavu po poškození zdraví, ani
tím, jaký je předpokládaný vývoj následků úrazu.
Je třeba rovněž uvést, že újma
spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání invalidního důchodu, se
zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku.
Protože v dané věci byla žalobkyni přisouzena částka 1,487.100,- Kč, aniž
uvedená hlediska pro odškodnění za ztížení společenského uplatnění byla
zvažována, a protože v důsledku nesprávného právního názoru nebyla ani učiněna
skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí, bylo o výši odškodnění za ztížení
společenského uplatnění rozhodnuto v rozporu s ust. § 6 odst. 2 a § 7 odst. 3
vyhlášky; dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž
naplněn. V potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky
1,487.100,- Kč jde proto o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ust.
§ 237 odst. 3 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo vydáno v rozporu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1,563.000,- Kč změněn tak,
že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno, je dána podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s ohledem na závěry
shora uvedené správný ani v tomto výroku, jímž žalobkyni byl přiznáno další
dvacetinásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
naplněn i ve vztahu k tomuto výroku.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1,487.100,- Kč potvrzen a ohledně
částky 1,563.000,- Kč změněn, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o
soudním poplatku (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen v části
výroku, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
1,487.100,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a
věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu, aby po doplnění dokazování v naznačeném směru,
znovu zvážil rozsah omezení žalobkyně v dalším životě a v jejím uplatnění ve
společnosti a s ohledem na to odškodnění přiměřeně zvýšil (§ 6 odst. 2 a § 7
odst. 3 vyhlášky).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu