I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 15 C
38/99-52, zamítl žalobu, kterou se žalující investiční společnost, a.s. v
likvidaci, domáhala zaplacení částky 110.701.512,60 Kč s úroky z prodlení ve
výši 15% p.a. od 11. 3. 1999 do zaplacení; řízení ohledně částky 31.998.487,38
Kč a 8% úroku z částky 53.376.784,67 Kč od 26. 3. 1996 do 11. 3. 1999 a dále z
částky 142.700.000,- Kč od 12. 3. 1999 do zaplacení zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem K. p. c. p., která zanedbala státní dozor
nad investiční společností a investičním fondem F. A. a nezasáhla včas, aby
bylo možno předejít škodě, jež vznikla odčerpáním majetku z podílového fondu v
důsledku protiprávního jednání prokuristy žalobkyně A. K. Nesprávnost úředního
postupu státního orgánu spatřovala žalobkyně zejména v tom, že i přes určité
signály o nezákonném jednání podílového fondu jí nebylo nejpozději v r. 1995
odejmuto povolení působit jako investiční společnost. V březnu 1996 byla
provedena kontrola dodržování zákona č. 248/1992 Sb. v žalující společnosti a
bylo zjištěno, že tato společnost hospodařila s prostředky podílového fondu v
rozporu se zákonem. Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.
6. 1998 byla žalující investiční společnost zrušena a byla nařízena její
likvidace. Soud s odkazem na jednotlivá ustanovení zákona č. 248/1992 Sb.
dovodil, že žalobkyně nemůže v této věci vystupovat jako poškozená, neboť
majetek shromážděný v podílovém fondu není majetkem investiční společnosti,
nýbrž je společným majetkem jednotlivých podílníků, který investiční společnost
toliko obhospodařuje, a z hlediska dikce zák. č. 248/1992 Sb. nemá tato
společnost zmocnění jednat za jednotlivé podílníky. Byla to právě žalobkyně,
kdo hrubým porušením zákona vybočil z mezí pravidel kolektivního investování a
poškodil tím podílníky fondu F. A., a pokud se nyní domnívá, že její
odpovědnost vůči podílníkům není výlučná, nemá oprávnění v zastoupení
poškozených podílníků jednat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2004,
č. j. 13 Co 7/2004-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě zjištěného
skutkového stavu se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, na
něž odkázal, a dodal, že žalobce vycházel z nesprávného předpokladu, že lze
oddělit činnost představenstva a prokuristy žalující společnosti od činnosti
společnosti samotné. Žalující je právnickou osobou, která jedná prostřednictvím
svých orgánů, a nemůže s úspěchem poukazovat na chyby svého představenstva nebo
prokuristy, které měly být postiženy dozorovým orgánem státu způsobem podle §
37 zák. č. 248/1992 Sb., a dovozovat odpovědnost státu za škodu, která měla
žalobkyni vzniknout z jednání těchto jeho řídících orgánů. Tvrdí-li žalobkyně,
že její představenstvo nebo prokurista ji poškodili, tvrdí vlastně, že se
vlastní činností poškodila sama. Protože i právnická osoba nese spolu se
způsobilostí k právním úkonům i odpovědnost z těchto úkonů vyplývající, nemůže
žalobkyně ze svého podnikatelského neúspěchu způsobeného činností jejích
řídících orgánů obviňovat stát s poukazem na nedostatečnou činnost jeho
kontrolních orgánů; to by bylo možné jen za předpokladu, že by tento neúspěch
byl přímým důsledkem nezákonného zásahu státu ve smyslu § 18 zák. č. 58/1998
Sb. Žalující společnost však dovozuje odpovědnost státu z toho, že stát včas
nezastavil její činnost a neochránil ji před sebou samým. Z uvedených důvodů a
rovněž z důvodů uvedených soudem prvního stupně nejsou splněny předpoklady
odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu podle ve
smyslu § 18 zák. č. 58/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalující společnost dovolání, a to pro
řešení otázky aktivní legitimace žalobce ve sporu o náhradu škody, kterou
považuje za zásadně právně významnou, neboť dovolací soud se jí nikdy výslovně
nezabýval a některými soudy je rozhodována rozdílně, zejména ve věcech
obchodních a trestních. Dovolání podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm a/,
b/ a o. s. ř. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spatřuje jednak v tom, že ačkoliv obě strany sporu navrhly přerušit řízení do
doby skončení jiné věci projednávané u Městského soudu v Praze (nárok proti K.
b., a.s.), byl tento návrh na přerušení řízení soudem prvního stupně zamítnut a
toto usnesení je vyloučeno z možnosti odvolacího přezkumu podle § 202 odst. 1
písm. i) o. s. ř. Ke shodnému návrhu stran měl být podle § 110 o. s. ř. zaveden
klid řízení. Další vadou je, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelné; odvolací soud měl povinnost v rámci své přezkumné
činnosti posoudit otázku aktivní legitimace, avšak v tomto směru převzal bez
bližší argumentace závěr soudu prvního stupně a nevysvětlil, z jakého důvodu
jsou podrobné výhrady žalobkyně proti právnímu posouzení soudem prvního stupně
nesprávné či neúplné, a nerespektoval tak ani ústavní kautely v rámci
občanskoprávního řízení. Námitka nesprávného právního posouzení se týká závěru
o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k vedení tohoto sporu, zatímco
všechny další otázky nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Uvádí, že soud
prvního stupně sice aplikoval správný právní předpis, nesprávně jej však
vyložil. Poukazuje na jednotlivá ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., na
povinnost likvidátora investiční společnosti zajistit v procesu likvidace
majetek, z něhož mají být uspokojeni jednotliví podílníci, a na to, že při
obhospodařování majetku v podílovém fondu jedná vždy investiční společnost
vlastním jménem na cizí účet. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní
stránce zásadní význam. Meritem napadeného rozhodnutí je posouzení otázky, zda
investiční společnost je oprávněna uplatňovat proti státu nárok na náhradu
škody, způsobené v důsledku jejího vlastního protiprávního jednání; je obecnou
právní zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání.
S ohledem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně nebyly splněny podmínky
pro přerušení řízení a navíc případné rozhodnutí ve sporu mezi žalobcem a K.
b., a.s., nemohlo mít pro rozhodnutí soudu v dané věci žádný vliv. Je třeba
rozlišovat mezi nároky vyplývajícími z porušení depozitářských smluv uzavřených
s bankou a mezi mimosmluvními nároky. Postup odvolacího soudu, který v
odůvodnění svého rozhodnutí odkáže na argumentaci soudu prvního stupně a pouze
ji doplní, je plně dostačující. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je
zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především -
významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých
důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže
projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé
straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá
napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost,
jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu
podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový
závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998,
pod č. 17, případně rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97,
nebo usnesení NS ČR ze dne 21.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001). Tak je tomu i v dané věci.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - kromě závěru o
nedostatku aktivní legitimace žalující společnosti v tomto sporu – zároveň na
závěru, že výlučnou příčinou vzniku škody, za níž je požadována náhrada, je
protiprávní jednání řídících orgánů samotné žalující společnosti, tedy že
příčinou odčerpání majetku z podílového fondu není činnost či nečinnost K. p.
c. p. při státním dozoru, je zřejmé, že otázka aktivní legitimace žalobkyně,
předložená k posouzení dovolacímu soudu, nemůže mít zásadní právní význam,
neboť není-li odpovědnost žalované za škodu shledána, nelze jí uložit povinnost
k náhradě škody bez ohledu na to, zda ten, kdo žaluje, je podle hmotného práva
nositelem tvrzeného práva, tedy zda nárok proti žalované byl uplatněn subjektem
věcně legitimovaným. Proto otázku aktivní legitimace žalobkyně investiční
společnosti v likvidaci v tomto sporu nelze míti za zásadně významnou podle §
237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Ostatně aktivní legitimace investiční společnosti v likvidaci ve sporu o
náhradu škody byla již i v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (srov.
rozsudek NS ČR ze dne 11.4.2006, sp. zn. 29 Odo 1252/2004).
Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly
a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu
právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu