25 Cdo 1048/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Městské části P., o
67.362,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
15 C 550/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. ledna 2002, č. j. 12 Co 426/2001-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 67.362,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody vzniklé mu dne 11. 11. 1999 ztrátou osobních věcí, které si v souvislosti
s užíváním tělocvičny při cvičení organizovaném K. a. S. (dále též jen
„sportovní klub“) odložil v šatně základní školy, jejímž zřizovatelem je
žalovaná. Žalobce u ní uplatnil nárok na náhradu škody, žalovaná však vzniklou
škodu odmítla uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 4. 2001, č. j. 15 C 550/2000-16,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
se jako člen K. a. S. zúčastnil dne 11. 11. 1999 tréninku řecko – římského
zápasu, který klub pořádal v tělocvičně Základní školy v P. Žalobce si asi v
18:00 hod. odložil v šatně své osobní věci specifikované blíže v žalobě a okolo
18.45 hod. zjistil jejich ztrátu. Krádež oznámil policii, která věc odložila,
neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující vést trestní stíhání proti
určité osobě. Soud dále zjistil, že K. a. S. si za účelem cvičení pronajímal od
žalované tělocvičnu školy, přičemž v den tréninku byla škola vždy otevřena a
šatnu odemykal na žádost prvního příchozího školník; po dobu cvičení se šatna
zamykala a klíč měl u sebe trenér. S ohledem na ustanovení § 433 odst. 2 obč.
zák. soud dospěl k závěru, že žalovaná byla sice pronajímatelem uvedených
nebytových prostor, nikoliv však provozovatelem cvičení, jímž byl sportovní
klub, není tedy nositelkou hmotně právní povinnosti z odpovědnostního vztahu za
škodu a žalobě proto nemůže být pro nedostatek věcné pasivní legitimace
vyhověno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2002, č. j. 12
Co 426/2001-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovanou nelze považovat za provozovatele
činnosti, s níž je spojeno odložení věcí a z níž vyplývá objektivní odpovědnost
za škodu na těchto věcech podle ustanovení § 433 odst. 2 o.s.ř. Dovodil, že
ten, kdo přenechá nebytové prostory k užívání jinému, nestane se tím
provozovatelem činnosti, kterou tento jiný subjekt v prostorách provozuje. To
by vedlo k absurdním důsledkům například pro vlastníky, pronajímající objekty k
provozování restaurací, kteří by museli objektivně odpovídat za odložené věci
hostů restaurace. V dané věci provozovala žalovaná v prostorách školy sama
školní výuku a tuto její činnost nelze rozšiřovat na další aktivity, jejichž
provozování po skončení výuky umožňovala jiným subjektům tím, že jim
propůjčovala či pronajímala některé školní prostory. Na tom nemůže nic změnit
označení některých místností (šatna) nebo jejich vybavení (tělocvična), neboť
pouhé obecné určení účelu poskytnutých místností samo o sobě neznamená, že
žalovaná je (bez dalšího) provozovatelem činnosti, odpovídající tomuto určení
místností. Žalovaná předmětné místnosti poskytla K. a. S., který zde
organizoval tělovýchovnou činnost. Žalobce však neprokázal, že by žalovaná sama
tuto činnost organizovala, ostatně on sám v právním vztahu k žalované nebyl a
„na tělovýchovnou činnost docházel z titulu členství v K. a.“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel považuje za zásadní otázku, kdo je
provozovatelem činnosti, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí (§ 433 odst. 2 obč. zák.), jde-li o krátkodobé užívání tělocvičny (např. základní školy),
tj. zda je to vlastník objektu a současně provozovatel tělovýchovného zařízení
(škola nebo její zřizovatel) nebo osoba, která v tomto zařízení organizuje
sportovní cvičení a k tomuto účelu je od provozovatele zařízení přejímá do
krátkodobého užívání (pouze na několik desítek minut či několik hodin), a zda
lze takové užívání považovat za nájem nebytových prostor. Provozovatelem ve
smyslu § 433 odst. 2 obč. zák. je podle názoru dovolatele ten, kdo určuje režim
užívání služby, nikoliv ten, kdo činnost (s níž je zpravidla spojeno odkládání
věcí) pouze odborně vede, i kdyby s provozovatelem v některých věcech jednal
jménem svých členů (klientů). Předmětem ochrany poskytované podle citovaného
ustanovení jsou právní vztahy spjaté s věcmi odloženými na určitém místě. K. a. S. tělocvičnu užíval na základě ústních dohod s vedením školy asi tři roky,
přitom až po vzniku škody byla uzavřena nájemní smlouva, údajně s
retroaktivními účinky. Tělocvična s přiléhající šatnou byla pro potřeby klubu
užívána jednou týdně na dvě hodiny, přes den sloužila ke školnímu vyučování a v
ostatní době ji využívaly jiné osoby, přičemž klíče měli nejen učitelé a
školník, ale i ostatní uživatelé. Pokud tedy škola přenechávala tělocvičnu na
takto krátkou dobu a určila současně šatnu, ve které mají být odloženy věci
cvičenců, nemohlo se jednat o nájem nebytových prostor a nemohlo dojít k
„provozování činnosti, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí“ cvičícími
osobami, resp. klubem, ve kterém jsou sdruženy. Příklad restaurace, pronajaté
jako nebytové prostory, podle dovolatele není případný, neboť zde je pouze
nájemce oprávněn určovat režim odkládání věcí. S nájmem nebytových prostor je
imanentně spojeno jejich výlučné užívání, ale osoba užívající tělocvičnu se
šatnou pouze krátce (několik hodin v týdnu) takto činit nemůže. Klíče se
půjčují a má k nim přístup neomezené množství uživatelů, a to nejen po sobě,
ale i ve stejný čas; i to je jeden z důvodů, proč je v zákoně zakotvena
odpovědnost podle § 433 obč. zák. Uživatel služby je nucen odložit si své věci
a může si je obvykle i uzamknout, avšak protože není sám, kdo má (a v minulosti
měl) klíče, nelze vyloučit, že je právem nebo protiprávně použije také někdo
jiný. Sportovní klub byl spolu se žalobcem pouze uživatelem služby, kterou
provozovala žalovaná prostřednictvím aparátu školy, neměl možnost řádně
zabezpečit odložené věci, ani jinak působit na způsob a formu užívání služby
(neurčoval režim provozu), nelze jej proto považovat za provozovatele. Za
důležité nepovažuje dovolatel ani to, kdo organizoval trénink, nýbrž kdo
provozoval tělovýchovné zařízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka
odpovědnosti vlastníka objektu, v němž jiné subjekty vykonávají svou činnost,
za škodu podle ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák., nebyla dosud judikaturou
dovolacího soudu vyřešena a představuje proto otázku po právní stránce
zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání však není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které žalobce
uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. je-li s provozováním nějaké činnosti
zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě
za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se
obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle odst. 3 tohoto
ustanovení odpovědnosti podle odstavce 2 se nelze zprostit jednostranným
prohlášením ani dohodou.
Citované ustanovení upravující odpovědnost za škodu způsobenou na odložených
věcech se týká výkonu takových činností, při nichž je jejich adresát (zákazník)
za účelem využití poskytované služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou
dobu, přerušit dohled nad svými věcmi a tzv. je odložit. Kdo je osobou, která
takovou činnost provozuje, zákon blíže nestanoví a nečiní její vymezení
závislým ani na vlastnickém, nájemním či obdobném právu této osoby k prostorám,
v nichž působí. Z toho je třeba dovodit, že není podstatné, v jakém právním
vztahu je provozovatel činnosti k vlastníku prostor, kde svou činnost
vykonává, jakou formou má vyřešeno právo prostory užívat ani zda a nakolik má
možnost ovlivnit stav těchto prostor, včetně jejich uzpůsobení pro bezpečné
odkládání věcí. Rozhodující je pouze to, zda je skutečně tím, kdo činnost
(nemusí jít o činnost výdělečnou), s níž je odkládání věcí spojeno, nabízí v
podobě služby adresátům této činnosti (zákazníkům), kteří ji využívají při
vědomí, že ji čerpají právě u této osoby. Tomu odpovídá i povinnost poškozeného
uplatnit právo na náhradu škody u provozovatele činnosti v prekluzivní
patnáctidenní lhůtě (§ 436 obč. zák.), tedy u toho, jehož služeb využíval,
aniž by bylo možno po něm požadovat, aby zjišťoval, jaké jsou vlastnické či
nájemní vztahy ohledně prostor, v nichž si odložil věci.
Obecně platí, že vlastník či provozovatel školy (příp. výchovného zařízení)
odpovídá za škodu na věcech odložených při účasti na činnosti školy či
výchovného zařízení, tj. na činnosti školou přímo organizované, popřípadě z
účelu a povahy provozu školy vyplývající. V posuzovaném případě však bylo
zjištěno [skutkový stav věci vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu, ostatně dovolatel v tomto
směru námitky nevznáší], že žalobci vznikla škoda ztrátou věcí, které odložil v
šatně školy ve vlastnictví žalované, v době, kdy se v tělocvičně této školy
účastnil sportovního tréninku pořádaného pravidelně jednou za týden sportovním
klubem, jehož byl členem. Sportovní klub využíval těchto prostor pro svou
činnost (obdobně jako jiné subjekty) na základě dohody se žalovanou. Odvolací
soud za této situace správně dovodil, že tím, kdo provozoval sportovní činnost,
jíž se žalobce účastnil, byl K. a. S., neboť právě on nabízel žalobci možnost
kvalifikovaného sportovního tréninku, účast na němž byla spojena s odkládáním
věcí. Jestliže žalovaná jako vlastník objektu školy poskytla sportovnímu klubu
část svých prostor právě pro takovou jeho činnost, pak bez ohledu na to, jakou
právní formou bylo využití těchto prostor sportovním klubem zajištěno a v jakém
rozsahu sportovní klub prostory pro svou sportovní činnost využíval, nebyla v
posuzovaném případě žalovaná ve vztahu k žalobci tím, kdo provozoval zmíněnou
sportovní činnost spojenou s odkládáním věcí ve smyslu ustanovení § 433 odst. 2
obč. zák.
Pro závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované ve věci není významná ani
námitka dovolatele, že sportovní klub neměl možnost ovlivnit způsob zajištění
odkládaných věcí. Ani případný nedostatek technického a prostorového vybavení
provozovny, v níž se provozuje činnost, s jejímž provozováním je zpravidla
spojeno odkládání věcí, nezbavuje totiž provozovatele odpovědnosti za škodu na
odložených věcech (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12.
1976, sp. zn. 2 Cz 42/76, publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1978).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný;
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu