25 Cdo 1051/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému JUDr. Z. Š., advokátu se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, zastoupenému Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, o 2.033.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 93/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. března 2015, č. j. 69 Co 95/2015-408, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2015, č. j. 69 Co 95/2015-408, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (241a odst. 2 o. s. ř.); v dovolacím řízení nelze pokračovat, protože v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Uplatněné námitky sice směřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nevymezují však vůbec, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky – aplikace § 240 odst. 2 o. s. ř., stanovící nemožnost prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání, odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato otázka ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Ačkoli dovolání směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že se žalobci nepromíjí zmeškání lhůty k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolatel v něm shrnuje průběh řízení ve věci samé a brojí proti dílčím procesním rozhodnutím vydaným v průběhu řízení o neustanovení zástupce a neosvobození od soudních poplatků. Ustanovení § 240 odst. 2, věty první, o. s. ř., zakládající nepřípustnost prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání, nepřináší v praxi žádné výkladové obtíže a přesvědčení dovolatele, že by soudy měly promíjet zmeškání dovolací lhůty tehdy, splňuje-li účastník předpoklady pro ustanovení zástupce, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se nerozhoduje, neboť řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o všech nákladech řízení rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu