25 Cdo 1054/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. Ch., zastoupené
advokátem, a 2) B. F. C., s. r. o., zastoupené advokátem, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 225/2003, o dovolání první
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
31. října 2006, č. j. 12 Co 482/2006-236, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady za poškození zdraví, k němuž došlo dne 8. 9. 2001
následkem pádu z terasy restaurace provozované první žalovanou, na níž
probíhaly stavební úpravy.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, č. j. 13 C 225/2003-202,
uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě bolestného 51.450,-
Kč, za ztížení společenského uplatnění 184.800,- Kč, za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti 62.900,- Kč a po jejím skončení od 1. 9. 2003 do 31.
12. 2005 částku 119.921,- Kč a nadále od 1. 1. 2006 platit měsíční rentu ve
výši 7.630,- Kč; ohledně dále požadovaných částek vůči první žalované a v plném
rozsahu vůči druhé žalované žalobu zamítl a co do částky 8.681,- Kč řízení
zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči
státu a o soudním poplatku. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz
dolních končetin při oslavě konané v prostorách provozovny první žalované, když
přepadl přes přeřezané zábradlí terasy a spadl na chodník. Dovodil, že první
žalovaná neučinila odpovídající opatření zabraňující vstupu na terasu, na které
probíhaly stavební práce. Staveniště bylo totiž označeno pouze igelitovou
páskou a podnapilým hostům restauračního zařízení bylo umožněno vstoupit na
terasu s nezabezpečeným zábradlím. Za škodu odpovídá proto první žalovaná podle
§ 420 obč. zák., když na straně druhé žalované - stavební firmy, jež k výkonu
stavebních prací nastoupila až po úrazu žalobce, neshledal porušení právní
povinnosti; s ohledem na stupeň opilosti a neukázněné chování žalobce, shledal
jeho spoluzavinění na vzniku škody v rozsahu 30% ve smyslu § 441 obč. zák.
K odvolání žalobce a první žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc
rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 12 Co 482/2006-236, rozsudek soudu prvního
stupně ve věcí samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, na něž odkázal (§ 420
obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust.
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v posouzení, zda jako provozovatelka hostinské činnosti odpovídá za
škodu, jež si v jejím objektu způsobil host ovlivněný alkoholem za situace, že
ona žádnou zákonnou povinnost jí výslovně stanovenou neporušila, a dále v
řešení otázky míry poměrného (či výlučného) zavinění poškozeného ve smyslu §
441 obč. zák. Poukazuje na to, že úraz si přivodil žalobce sám, když v opilosti
spadl z terasy na chodník, přestože byl servírkou upozorněn na zákaz vstupu na
terasu, která byla označena viditelnou páskou. Stanovený rozsah 30%
spoluzavinění žalobce považuje za zcela nedostatečný a namítá, že při zkoumání
konkrétních podmínek, za nichž došlo k předmětnému úrazu, měly soudy dojít k
závěru, že úraz si žalobce způsobil výlučně svým zaviněním. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních
otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji
na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní
otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Základ odpovědnosti první žalované za škodu na zdraví žalobce dovodil odvolací
soud (ve shodě se soudem prvního stupně) podle § 420 obč. zák. konkrétně za to,
že „neučinila odpovídající opatření“, aby zabránila vstupu hostů restaurace na
rekonstruovanou terasu (staveniště), tj. nepočínala si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, majetku, atd. V tomto směru nelze soudům vytknout pochybení
při právním posouzení věci, byť výslovně neuvedly konkrétní ustanovení (§ 415
obč. zák.), které ukládá obecnou prevenční povinnost, jež první žalovaná
porušila. K námitkám v dovolání lze pouze uvést, že opilost hosta nevylučuje
automaticky odpovědnost provozovatele restauračního zařízení za újmu na zdraví,
kterou host utrpěl v prostorách provozovatelem zpřístupněných, které – v době
prováděných oprav či stavebních prací a zejména v pozdních večerních hodinách
jsou svou povahou nebezpečné. Chování hosta ovlivněného alkoholem je samozřejmě
jednou ze zvažovaných příčin vzniku škody na jeho zdraví, nikoliv příčinou
jedinou a v daném případě ani příčinou rozhodující, nehledě k tomu, že
konzumaci alkoholu hosty, a tedy i snížené vnímání rizika, lze v hostinském
zařízení víc než předpokládat.
Podle ust. § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného,
nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji
sám.
Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které
vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen
takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná
úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné
obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě,
kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího
soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že z hlediska dovolatelkou uplatněných
námitek nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí zásadního
právního významu, jež by zakládalo přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle
ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května
2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu