25 Cdo 1064/2024-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) T. Ch., b) P. Ch., oba zastoupeni Mgr. Ing. Ronaldem Khomem, advokátem se sídlem Rooseveltova 46, Chrudim, proti žalované: Cerea, a. s., IČO 46504940, se sídlem Dělnická 384, Pardubice, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 184/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 11. 2023, č. j. 22 Co 216/2023-225, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 22 Co 216/2023-225, k odvolání žalobců po upřesnění žalobního petitu potvrdil rozsudek ze dne 17. 5. 2023, č. j. 11 C 184/2021-189, jímž Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí žalované o zrušení části železniční vlečky umístěné na pozemkových parcelách č. 830/4, 831/1 a 832/1 v katastrálním území Slatiňany, jež bylo vyjádřeno v návrhu žalované na zrušení této části vlečky k Drážnímu úřadu v Praze ze dne
26. 2. 2021, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná je vlastníkem nepoužívané části železniční vlečky umístěné na parcelách ve vlastnictví žalobců. Na základě žádosti žalované ze dne 26. 2. 2021 rozhodl Drážní úřad v Praze o zrušení předmětné části vlečky (rozhodnutí ze dne 1. 9. 2021, č. j. DUCR-45873/21//Do, potvrzené v rozkladovém řízení před Ministerstvem dopravy rozhodnutím ze dne 18.
1. 2022, č. j. MD/38816/2021-130/3). Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh žalované na zrušení předmětné části vlečky není právním jednáním ve smyslu § 545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, neboť žádná právní norma nespojuje s podáním takového návrhu jakékoli právní následky v oblasti soukromého práva, které by snad žalovaná chtěla svou vůlí nastolit. Jde čistě o procesní podání správnímu orgánu směřující k vydání rozhodnutí podle předpisu veřejného práva, a to zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách.
Proto je bezpředmětné posuzovat platnost takového návrhu (platnost či neplatnost je vlastnost právního jednání), a tudíž i to, zda mohou mít žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Odkaz žalobců na analogii s opuštěním nemovité věci a následnými řízeními o vkladu práva a o určení neplatnosti opuštění věci není podle odvolacího soudu přiléhavý, neboť opuštění věci nepochybně je právním jednáním, totiž projevem vůle vlastníka věci, s nímž občanský zákoník spojuje zánik jeho vlastnického práva.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018). Tvrdí, že rozhodnutí žalované o zrušení příslušné části vlečky je procesním úkonem a současně projevem vůle žalované vtělené do žádosti adresované příslušnému správnímu orgánu. Rozhodnutí žalované zrušit příslušnou část vlečky, které způsobí její zánik jako samostatné věci a její rozpad na jiné samostatné věci (pražce, kolejnice atd.) umístěné na cizím pozemku bez právního důvodu a bez souhlasu vlastníka pozemku, směřuje ke vzniku, změně či zániku práv a povinností v oblasti soukromého práva a současně s takovým projevem vůle zákon, dobré mravy, zvyklosti či zavedená praxe stran spojuje vznik, změnu či zánik práv a povinností v oblasti soukromého práva. Proto dovolatelé považují analogii mezi rozhodnutím o zrušení vlečky a opuštěním nemovitosti za velice silnou. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř.
4. Dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní praxí, která právním jednáním rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (§ 545 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněného pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“. Naproti tomu pod pojmem procesního úkonu účastníka soudního či správního řízení se rozumí projev vůle adresovaný příslušnému orgánu státu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (§ 41 a násl. o. s. ř.). Obdobné platí i pro správní řízení vedené v režimu zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle nějž rozhoduje drážní správní úřad o návrhu žalovaných na zrušení vlečky. Podle § 37 odst. 1 tohoto zákona je podání úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu.
5. Dovolateli lze přisvědčit, že některé procesní úkony mohou mít i hmotněprávní účinky či dopady (například námitka promlčení, uznání dluhu, započtení), a z tohoto hlediska je lze považovat i za právní jednání ve smyslu § 545 o. z. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Procesní úkony se totiž liší od právních jednání (jednání podle práva hmotného) především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu, jiného orgánu či účastníků, jež jim v průběhu řízení předcházejí nebo po nich následují. Výsledkem je zpravidla soudní (správní) rozhodnutí, jímž jsou uplatněné požadavky vyřešeny. Obsahuje-li procesní podání i hmotněprávní úkon, soud z toho vyvodí příslušné závěry, včetně toho, zda je takové právní jednání platné. Posouzení, zda příslušný procesní úkon (procesní podání) vyvolal zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se děje na základě příslušného procesního předpisu. Zkoumat platnost a (ne)účinnost procesního úkonu (lhostejno, zda jde o procesní úkon učiněný v občanském soudním řízení nebo o procesní úkon učiněný ve správním řízení) na základě předpisů hmotného práva možné není, neboť ke zpochybnění účinků či náležitostí procesního podání slouží instituty procesního práva, jimiž se řídí dané řízení, nikoliv prostředky občanského práva hmotného. Neplatnost procesního návrhu nelze dovozvat ani odkazem na motivaci osoby, která jej učinila, ani poukazem na možné důsledky, které vzniknou, bude-li návrhu vyhověno.
6. Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanském soudním řízení sporném lze nepochybně převzít i ohledně procesních úkonů (procesních podání) ve správním řízení. Posuzovaná žádost žalované o zrušení části vlečky jako procesní podání učiněné ve správním řízení (§ 5 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách) je srovnatelná s procesními podáními (žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení), jimiž účastník (žalobce nebo jiný navrhovatel) zahajuje občanské soudní řízení. Dovolatelkou dovozovaná analogie mezi rozhodnutím o zrušení vlečky s opuštěním nemovitosti s důsledky podle § 1045 odst. 2 o. z. se neuplatní, neboť v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2257/2018 byla řešena otázka povahy tzv. derelikce z pohledu, zda jde o jednostranné či dvoustranné právní jednání a jaký má význam pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, takže jeho závěry nejsou přenositelné do poměrů nyní projednávané věty.
7. Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s dovolatelkou poukazovaným rozhodnutím, jestliže uzavřel, že návrh žalované na zrušení části vlečky ze dne 26. 2. 2021 adresovaný Drážnímu úřadu v Praze není (hmotně)právním jednáním ve smyslu § 545 a násl. o. z., nýbrž procesním úkonem vůči správnímu orgánu směřujícím k vydání rozhodnutí podle předpisu veřejného práva, u nějž je vyloučeno zkoumat či posuzovat (ne)platnost podle hmotněprávních předpisů.
8. Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu