K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č. j. 55
Co 421, 422/2002-309, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím
rozsudkem ze dne 25. 10. 2002 změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 51.243,- Kč s 21% úroky od 16. 9. 1996 do zaplacení, a ohledně
částky 118.563,- Kč s 21% úroky z prodlení z částky 74.085,- Kč od 16. 9. 1996
do zaplacení a ohledně částky 132.938,88 EUR s 21% úroky z prodlení od 16. 9.
1996 do zaplacení jej potvrdil. Ve výroku o úrocích z prodlení z částky
44.478,- Kč ve výši 21% od 22. 11. 2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně, zejména výpovědi
žalobce a svědka I., z nichž vyplynulo, že v roce 1968 před vzetím do vazby měl
žalobce vlastní profesionální kapelu „K. d.“, se kterou vystupoval 5x – 6x
měsíčně jako kapelník, a dále vystupoval 3x – 4x měsíčně s jinou kapelou jako
hráč a takto si měsíčně vydělal nejméně 5.500,- Kč, dospěl k jinému skutkovému
závěru o výši příjmu žalobce, a to v částce 5.500,- Kč měsíčně, tj. 16.500,- Kč
za 3 měsíce vazby. Při dalším výpočtu náhrady odvolací soud postupoval stejně
jako soud prvního stupně; s ohledem na zprávu Českého statistického úřadu
náhradu „zvýšil indexem 5,51“ a žalobci přiznal částku 51.243,- Kč, což je
rozdíl mezi celkovou ztrátou na výdělku žalobce (90.915,- Kč) a částkou již
přiznanou rozsudkem soudu prvního stupně (39.672,- Kč). Ohledně dalšího nároku
na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu výkonu trestu a ochranného dohledu se
odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že žalobci náhrada
za ušlý výdělek nenáleží. Pro posouzení nároku na odškodnění považoval odvolací
soud za rozhodující, jaké příjmy z jaké činnosti měl žalobce před uvězněním,
neboť při úhradě ušlého výdělku osoby, která byla ve vazbě nebo výkonu trestu,
je nutno vycházet ze stavu, jaký zde byl před poškozením, tedy před nastoupením
trestu, neboť tím okamžikem poškozenému začal ucházet výdělek a tím mu vznikla
škoda (3 Cz 22/70). Protože žalobce netvrdil, že by před nástupem výkonu trestu
měl jakékoliv příjmy, tvrdil pouze, že mu bylo nabídnuto místo hudebníka v
kapele J. M., která měla dohodnuto zahraniční angažmá, odvolací soud dovodil,
že mu nelze nárok na odškodnění přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 132.935,88 EUR
s úroky z prodlení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5.
1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou stupňů,
jimiž bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, a v odůvodnění nálezu byl vysloven
názor, který odvolací soud nerespektoval, neboť v rozporu s nálezem
nepostupoval podle § 136 o. s. ř. a žalobu zamítl s odvoláním na skutečnost, že
žalobce dostatečně nedoložil výši ztráty na výdělku. Rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 3 Cz 22/70, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, se na
daný případ nevztahuje, neboť počítá pouze se situací, kdy poškozený před
nezákonným nástupem trestu výdělek měl, a navíc je poplatné době svého vydání.
Je přesvědčen, že za situace, kdy byla několika svědky potvrzena jeho hudební
kvalifikace i možnost dlouhodobého zahraničního angažmá, bylo třeba rozhodnout
jen o výši náhrady škody. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
i soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 51.243,- Kč s
příslušenstvím, a je podáno z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. Žalovaná namítá, že při úvaze o příjmu žalobce ve výši 5.500.- Kč v době
před vzetím do vazby vycházel odvolací soud z výpovědi jediného svědka, který
nemohl mít přehled o skutečném příjmu žalobce, neboť nebyl jeho stálým
spolupracovníkem, a pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku ve výši, v jaké
byla přiznána, ani pro její valorizaci není opora v zákoně. Navíc z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, z jakého důvodu byla náhrada ušlého
výdělku „valorizována“. Soudem prvního stupně byl nárok posouzen podle § 371
odst. 1 trestního řádu a § 420 obč. zák., avšak tato ustanovení neumožňují
valorizovat ušlý výdělek, který je součástí náhrady škody. Žalobci náleží
náhrada ušlého výdělku ve výši, v jaké mu náležela v době vzniku škody, tj. v
době vazby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, projednal věc v rozsahu napadeném dovoláními podle § 242 o.
s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobce se posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
a dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Potvrzující výrok
rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku
(132.935,88 EUR s přísl.) za dobu výkonu trestu odnětí svobody od 1. 11. 1974,
do něhož směřuje dovolání žalobce, vychází z právního názoru, že pro vznik
tohoto nároku je rozhodující pouze ta skutečnost, zda a jakého výdělku
poškozený dosahoval před vzetím do vazby či před nastoupením výkonu trestu.
S tímto názorem nelze souhlasit. Nárok na odškodnění újmy spočívající v tom, že
poškozenému ušel příjem z důvodu, že nevykonával výdělečnou činnost, protože
byl ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, je v podstatě obdobným
nárokem, jenž vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat
své dosavadní zaměstnání. Protože podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu v
občanském zákoníku se hradí jen ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na
zdraví, stanoví § 21 zákona 58/1969 Sb., že ztráta na výdělku se hradí, i když
nejde o škodu na zdraví. Podle ustanovení § 20 zákona č. 58/1969 Sb., pokud
není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem. Proto při řešení otázek v zákoně č. 58/1969 Sb. výslovně
neupravených se vychází z ustanovení občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku hradí peněžitým
důchodem, přičemž se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého
dosahoval před poškozením.
Způsob výpočtu průměrného výdělku je pak upraven v § 17 tehdy platné vyhlášky
č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku (ve
znění pozdějších předpisů), a to tak, že průměrný výdělek občanů v pracovním
poměru se určí podle pracovněprávních předpisů upravujících odpovědnost při
pracovních úrazech a nemocech z povolání (odst. 1). Průměrný výdělek ostatních
pracujících občanů se určí podle okolností jednotlivého případu (odst. 2).
V těchto případech, kdy se určuje výše průměrného výdělku před poškozením (§ 17
odst. 1, 2 cit. vyhlášky), se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vychází
ze stavu, jaký tu byl před poškozením, tedy před vzetím do vazby či před
nástupem výkonu trestu (srov. rozhodnutí NS ČSR sp.zn. 3 Cz 22/70, publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 1971). Nelze-li však
při rozhodnutí o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku vycházet z průměrného
výdělku před vznikem škody, protože poškozený před vzetím do vazby či před
nástupem do výkonu trestu odnětí svobody neměl příjem, neznamená to
automaticky, že nárok nemůže být dán. Jestliže poškozený před započetím vazby
či výkonu trestu odnětí svobody nepracoval, avšak nástup do konkrétního
pracovního či jiného obdobného poměru měl již sjednán, vychází se z
předpokládané výše příjmu, jakého by v tomto zaměstnání či při výkonu jiné
výdělečné činnosti dosáhl. Právní řád vychází totiž z možnosti poskytnout
náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v
okamžiku nástupu trestu či vzetí do vazby pouze předpokládána a jejíž výkon by
začal později. I v takovém případě je však rozhodující skutkový stav před
poškozením, tedy – nebyla-li v době vzniku škody ještě uzavřena pracovní či
jiná obdobná smlouva s dohodnutým datem počátku výkonu práce - je nezbytné
zjištění, zda poškozený měl skutečně u určitého zaměstnavatele sjednán výkon
konkrétní pracovní činnosti. Proto pouze ta okolnost, že v době před nástupem
do výkonu trestu žalobce nepracoval, nevylučuje a priori jeho nárok na náhradu
škody, pokud by mu škoda vznikla právě tím, že v důsledku vzetí do vazby či do
výkonu trestu nemohl nastoupit do již sjednaného zaměstnání a ztratil tak
výdělek, jehož by jinak po určitou dobu - nebýt výkonu trestu - dosahoval
(srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp.
zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1991, popř. rozsudek NS ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25
Cdo 2035/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 18, pod C 1288).
Z uvedeného vyplývá, že nejen ten, kdo v okamžiku škodné události měl příjem z
pracovní činnosti, ale i ten, kdo teprve měl s výdělečnou činností započít, a
jen vazba či nástup výkonu trestu mu výkon této činnosti překazily, má nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku. V případě prokazatelně vzniklé škody lze pak výši
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku stanovit (§ 136 o. s. ř.) i formou tzv.
fiktivního příjmu, tj. příjmu, jakého by poškozený - nebýt jeho vyřazení z
výdělečné činnosti - v té době dosahoval, a to v porovnání s jiným srovnatelným
pracovníkem, jak je uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 1999, sp.
zn. II. ÚS 321/98. Tato možnost přichází v úvahu jen tehdy, je-li základ nároku
nepochybně dán (je doloženo, že škoda skutečně vznikla) a poškozený je v
důkazní nouzi pouze ohledně výše příjmů, jejichž výši již nelze jinak doložit.
Ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, pak nestačí jen
možnost určité výdělečné činnosti, nabídka či nezávazný příslib zaměstnavatele,
nýbrž zjištění, že právě jen z důvodu nástupu do výkonu trestu nemohlo k
realizaci sjednané výdělečné činnosti dojít, a že – nebýt výkonu trestu –
poškozený by takovou činnost po sjednanou dobu skutečně vykonával.
Vycházeje z nesprávného právního názoru, že pro vznik nároku na náhradu za
ztrátu výdělku je rozhodující pouze skutečnost, zda poškozený v době před
nástupem výkonu trestu dosahoval určitého výdělku, odvolací soud se ve shora
uvedeném směru uplatněným nárokem po právní stránce nezabýval, a z hlediska
shora uvedeného právního názoru skutkový stav věci neposuzoval. Právní otázku,
která má zásadní právní význam, neposuzoval tedy zcela správně z hlediska
hmotného práva a v souladu s judikaturou. Jeho rozhodnutí má tedy po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti
němu je tak přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v této části, napadené dovoláním žalobce,
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej v uvedeném
rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Pokud však zpochybňuje skutkové zjištění o výši výdělku
žalobce v r. 1968, jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), a nikoliv o vadu řízení, a
takovou vadou není ani námitka, že postup soudu při vyčíslení výše náhrady je
nesprávný a nedostatečně zdůvodněný.
O nesprávné skutkové zjištění se jedná v případě, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení
najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti
soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li v tomto směru vytknout soudu pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Odvolací soud učinil skutkový závěr o výši příjmu žalobce v r. 1968 nejen na
základě výpovědi svědka I., nýbrž i na základě výpovědi žalobce s přihlédnutím
k jeho přednesu při odvolacím jednání, a v odůvodnění svého rozhodnutí
jednoznačně vyložil, z jakých důvodů a na základě jakých zjištění dospěl k
závěru o výši celkového měsíčního příjmu, jakého žalobce tehdy dosahoval za
svého působení ve dvou různých kapelách. Nelze proto odvolacímu soudu důvodně
vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci vzal v úvahu skutečnosti,
které v průběhu řízení z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by jiné
prokázané skutečnosti pominul. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
není tedy naplněn.
Pokud jde o právní posouzení výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za 3
měsíce vazby v r. 1968, je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že pro zvýšení
náhrady z částky 16.500,- Kč na částku 90.915,- Kč neměly soudy žádný zákonný
podklad. V tomto směru je třeba vycházet z právních předpisů, jimiž se řídí
výše náhrady v závislosti na výši průměrného výdělku dosahovaného poškozeným v
době před vznikem škody, a lze též odkázat na shora uvedené právní názory.
Protože zákon č. 58/1969 Sb. nabyl účinnosti 1. 7. 1969 (§ 32 uvedeného
zákona.) a podle § 28 odst. 1 tohoto zákona o nárocích na náhradu škody
způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona
se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§ 371 až
374 trestního řádu a § 46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní
rehabilitaci), řídí se nárok na náhradu škody způsobené v r. 1968 ustanoveními
§§ 371 až 374 zákona č. 141/1961 (dále jen tr. ř.) a ustanovením § 46 odst. 2
zákona č. 82/1968 Sb., na které zákon č. 58/1969 Sb. přímo odkazuje, a to i
přesto, že uvedená ustanovení obou právních předpisů byla zároveň zákonem č.
58/1969 Sb. (§ 31) zrušena.
Odškodnění za vazbu je upraveno v ust. § 371 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném k
19. 2. 1968), jež stanoví, že kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, může žádat za
dobu, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena, od státu přiměřené
odškodnění, bylo-li trestní stíhání proti němu zastaveno nebo byl-li obžaloby
zproštěn.
Už z toho důvodu, že se poskytuje náhrada skutečné škody a že nárok na
odškodnění je ze zákona omezen hranicemi přiměřenosti, nemůže být rozsah
přiměřeného odškodnění vyšší, než byla skutečná výše výdělku, jehož poškozený v
době, kdy výdělek ztratil, pobíral a o nějž v důsledku výkonu vazby přišel.
Statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy v ČR pak nejsou okolností, s
níž zákon spojuje možnost zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku, a nejedná se
ani o analogii s tzv. valorizací náhrad za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, jejíž podstata tkví v tom, že průměrný výdělek před
vznikem škody, z něhož byla do budoucna stanovena výše náhrady za ztrátu na
výdělku, poskytované formou renty, se od určitého data následujícího po vzniku
nároku na náhradu zvyšuje o právním předpisem stanovená procenta, a tím se -
oproti původně stanovené výši náhrady - zvyšuje nadále náhrada za nynější
ztrátu na výdělku. Je tak zohledněn cenový vývoj a jeho dopad na výši náhrady
poskytované poškozeným za tu ztrátu na výdělku, k níž dochází v současné době.
V daném případě však žalobci náleží náhrada pouze za ztrátu toho výdělku, jehož
nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda v r. 1968 omezena.
Jelikož rozhodnutí o výši náhrady za ztrátu na výdělku za dobu vazby v r. 1968
spočívá na nesprávném právním posouzení, je dovolací důvod dle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn; dovolací soud proto napadené rozhodnutí i v
tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1, věta
první, a § 226 per analogiam o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu