NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 1074/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně O. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. S.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.469.820,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 320/99, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č.
j. 13 Co 361/2002-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 13 Co
361/2002- 127, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o
povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalovaný
jako advokát na základě plné moci ze dne 20. 11. 1992 zastupoval právního
předchůdce žalobkyně, A. R., ve věci vydání majetku podle zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů, v němž svým opomenutím zavinil, že dohoda o vydání
nemovitostí uzavřená se Státním statkem F. podle ustanovení § 6 odst. 1 písm.
h) citovaného zákona nebyla schválena příslušným správním orgánem, neboť
žalovaný nárok uplatnil u Okresního pozemkového úřadu v L. opožděně, tj. po
marném uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty. A. R. v důsledku toho
nebyly vydány nemovitosti, ohledně nichž měl restituční nárok, a vznikla mu tak
škoda, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení § 24 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, a to v rozsahu odpovídajícím hodnotě nemovitostí (628.504,- Kč),
jež měly být předmětem vydání (rodinný dům č. p. 58 v hodnotě 832.747,94 Kč s
venkovními úpravami v hodnotě 8.562,96 Kč předmětem vydání nebyl). Poté, co
neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, a po moderaci nároku
ve smyslu ustanovení § 450 obč. zák. o 10% přiznal soud částku 565.654,- Kč s
příslušenstvím žalobkyni, která je oprávněna uplatnit nárok na náhradu škody na
základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s A. R. dne 4. 5. 1999.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 11. 2002, č. j.
13 Co 361/2002-127, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o platební
povinnosti žalovaného v částce 565.654,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud provedl důkaz smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 1999, jíž A. R. bezplatně postoupil O. R.
„pohledávku odpovídající nároku na náhradu škody vůči JUDr. J. S., advokátu
advokátní kanceláře, ve výši nejméně 200.000,- Kč s přísl. z titulu propadnutí
restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. o půdě.“ Tuto smlouvu
považoval odvolací soud za neplatnou pro nedostatek určitosti ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., který spatřoval v nedostatečné identifikaci
převáděné pohledávky; smlouva totiž blíže nespecifikuje, o jaké konkrétní
restituční nároky se mělo jednat, a dostatečné není ani vyčíslení výše
pohledávky formulací „nejméně 200.000,- Kč“, která navíc neodpovídá ani žalobou
uplatněné částce. Žalobkyně není proto ve sporu o náhradu škody, která vznikla
A. R., aktivně věcně legitimována.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž zásadní význam rozhodnutí po
právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
spatřuje v nesprávném posouzení požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.) na
smlouvu o postoupení pohledávky. Namítá, že z předmětné smlouvy vyplývá, jaká
konkrétní pohledávka je převáděna, neboť je identifikována předmětem (peněžité
plnění), důvodem (náhrada škody) a osobou dlužníka (žalovaný). Ustanovení § 524
obč. zák. přitom nevyžaduje přesné uvedení výše pohledávky, která ostatně v
době uzavření smlouvy nemohla být jednoznačně určena. Podstatné je, že smlouvou
byla převedena určitá a existující pohledávka proti konkrétnímu dlužníkovi,
jejíž přesná výše byla zjištěna později. Dovolatelka proto navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně
částky 904.166,- Kč s příslušenstvím; aniž by mu předcházelo zrušující
rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný
právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Odvolací soud v posuzovaném případě založil své rozhodnutí na závěru o
absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k
náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to
jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit,
a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným
zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Pro případy, kdy o obsahu
právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje ustanovení § 35 obč. zák.
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu
vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí
zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené
ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska
možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Tento postup je třeba
použít i při výkladu smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem
posouzení v dané věci.
Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní
spojená.
Zákon, který vyžaduje k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky písemnou
formu, zároveň předpokládá, že z hlediska určitosti je smlouva platná, je-li v
ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění,
osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo
zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno
zaměnit s pohledávkou jinou. Vzhledem k tomu, že k postoupení jsou způsobilé i
pohledávky, jejichž existence je sporná, či pohledávky, které vzniknou teprve v
budoucnu, tj. takové pohledávky, u nichž výše peněžitého plnění zpravidla není
k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky objektivně zjistitelná,
nelze určení přesné výše pohledávky v penězích požadovat za podstatnou
náležitost smlouvy, jejíž nedostatek by vedl k neplatnosti smlouvy pro
neurčitost.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (skutkový stav není
vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům předmětem dovolacího přezkumu), že
žalobkyně uzavřela dne 4. 5. 1999 smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jí
A. R. bezplatně postoupil „pohledávku odpovídající nároku na náhradu škody vůči
JUDr. J. S., advokátu advokátní kanceláře, ve výši nejméně 200.000,- Kč s
přísl. z titulu propadnutí restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. o
půdě.“ I když lze přisvědčit odvolacímu soudu, že smlouva neobsahovala
podrobnou specifikaci jednotlivých restitučních nároků, jejichž opožděným
uplatněním měl žalovaný postupiteli způsobit škodu, nelze ze smlouvy dovodit,
že by její účastníci měli v úmyslu převést pouze část nároku, která by
podrobnější specifikaci vyžadovala; z textu smlouvy je naopak zřejmé, že
předmětem převodu je pohledávka A. R. z titulu náhrady škody vzniklé v
souvislosti s neúspěšným uplatněním restitučních nároků v celém rozsahu,
nikoliv samotných prekludovaných restitučních nároků. Převáděná pohledávka je
vymezena předmětem plnění (peněžitá náhrada), obsahuje právní důvod (náhrada
škody), je charakterizována skutkovým základem právního důvodu (nesprávný
postup advokáta při uplatnění restitučních nároků) a uvádí i osobu dlužníka.
Platnosti smlouvy z hlediska její určitosti není na závadu ani pouze přibližné
vyčíslení hodnoty postoupené pohledávky slovy „nejméně 200.000,- Kč“, jestliže
zejména u pohledávky z titulu náhrady škody za nezískané nemovitosti v
restituci nemusí být přesná výše škody předem zřejmá. Podstatné v tomto směru
je, že smlouva o postoupení pohledávky charakterizuje pohledávku podle druhu
plnění, tj. jako peněžitou náhradu. Ze všech údajů uvedených ve smlouvě ze dne
4. 5. 1999 je tedy zřejmé, o jakou pohledávku se jedná, aniž by bylo možno ji
zaměnit s pohledávkou jinou.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluvního
ujednání o postoupení pohledávky pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst.
1 obč. zák., z něhož pak dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace na straně
žalobkyně, není správný a že řešení této právní otázky je v rozporu s hmotným
právem. Tím je zároveň dán zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání je tak podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. přípustné a ze shora popsaných důvodů i opodstatněné. Protože
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud
České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu