25 Cdo 1084/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. E. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovanému JUDr. J. H., zastoupenému JUDr.
Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Přívoze, Škroupova 1114/4, o
491.499,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
37 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. října 2010, č. j. 8 Co 321/2010-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 491.499,- Kč s příslušenstvím, kterou
mu měl žalovaný způsobit tím, že mu jako advokát poskytl právní služby „neúplně
a nekvalifikovaně“, a v důsledku toho žalobci nebyly vráceny již zaplacené
finanční prostředky správci daně podle platebních výměrů v celkové výši
454.599,- Kč; žalobce přitom vynaložil částku 36.900,- Kč na odměnu žalovaného.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 37 C 72/2007-167,
žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že na základě smlouvy o právním zastoupení udělil žalobce plnou moc
žalovanému v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 87/2001. Ačkoli žalovaný rozvedl v kasační
stížnosti otázku prekluze i skutečnost, že daňová kontrola proběhla až po
uplynutí této lhůty, neshledal Nejvyšší správní soud námitku důvodnou. Ústavní
stížnost, kterou žalovaný v zastoupení žalobce podal, Ústavní soud odmítl
usnesením sp. zn. I. ÚS 243/2005. Podle soudu prvního stupně žalobce
neprokázal, že žalovaný při jeho zastupování porušil některou z povinností
uloženou mu zákonem o advokacii (§ 16 odst. 1, 2 a § 24 odst. 1 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii). Nejvyšší správní soud i Ústavní soud se podáními
žalovaného zabývaly, z čehož je zřejmé, že žalovaný své námitky zmínil a
rozvedl natolik, aby otázka prekluze mohla být podkladem pro rozhodování soudů.
Není proto naplněna jedna ze základních podmínek pro odpovědnost žalovaného
advokáta a není dán ani vztah příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a
tvrzenou škodou. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud uvedl, že žalobce
se o možném vzniku škody dozvěděl doručením rozsudku Nejvyššího správního soudu
ve věci sp. zn. 2 Afs 16/2004, tj. dne 15. 3. 2005. Žaloba podaná u soudu dne
12. 3. 2007, byla proto včasná, neboť dosud neuběhla ani subjektivní dvouletá
ani objektivní tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 106 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j.
8 Co 321/2010-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením, a to i v otázce promlčení. Doplnil k
tomu, že samotná okolnost, že soudy opravným prostředkům sepsaným žalovaným
advokátem nevyhověly, není naplněním podmínky, že výkon advokacie nebyl činěn
řádně. Smlouva o poskytnutí právní pomoci, která je svým obsahem smlouvou
příkazní ve smyslu § 724 obč. zák., spočívá v provedení smluvně vymezené
činnosti, kterou žalovaný bezezbytku splnil, nikoli v dosažení určitého
výsledku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že jeho přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 10. 6. 2009, č. j. Ncp 624/2009-145, bylo rozhodnuto o tom, že
k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy okresní, ačkoli vztah mezi
ním a žalovaným byl vztahem obchodněprávním založeným smlouvou mandátní; s
odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, Ncp 532/2010-94,
dovozuje, že toto pochybení mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Dovolatel považuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné (tudíž
přípustné) pro porušení práva na spravedlivý proces; soudy opomněly provést
některé důkazy a svévolně je hodnotily bez racionálního logického základu, a
zatížily tak řízení vadami, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve
věci. Podle dovolatele žalovaný nechránil a neprosazoval jeho zájmy a neřídil
se jeho pokyny; kromě jiného neupozornil soud ani správce daně na fakt, že
žalobce vedl účetnictví jednoduché, nikoli podvojné, z čehož vyplývají rozdílné
daňové dopady. Neupozornil na to, že platební výměr nebyl žalobci ze strany
správce daně řádně doručen. Posláním advokáta při zastupování účastníka v
řízení o kasační stížnosti přitom není pouhé předložení údajů bez
kvalifikovaného skutkového i právního rozboru; v řízení o kasační stížnosti, v
němž je přezkoumávána zákonnost napadeného rozhodnutí, je tento rozbor
nezastupitelný. Obsah a kvalita tohoto rozboru totiž předurčují obsah a detaily
vypracování rozhodnutí soudu. Pouhé konstatování namítané prekluze bez bližšího
zdůvodnění je proto nepřijatelné a zakládá vadu v postupu advokáta, resp. je
porušením povinností podle § 16 zákona o advokacii. Soud prvního stupně rovněž
pochybil v názoru, že žalovaný nebyl povinen poukazovat na chybný postup
finančního ředitelství podle § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků;
odvolací orgán totiž musí postupovat odlišně v řízeních o přezkoumání
rozhodnutí o dani stanovené dokazováním a podle pomůcek. Toto pochybení má
podstatný vliv na procesní obranu daňového subjektu, např. možnost nahlížení do
spisu či rozsah dokazování. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
a soudu Ústavního žalobce shrnul všechna pochybení a opomenutí žalovaného,
kterými zatížil řízení před oběma uvedenými soudy, a vyslovil závěr, že soudy
neúplně a chybně zjistily skutkový stav věci, z nějž následně vyvodily
nesprávný právní závěr, že žalobce neprokázal pochybení žalovaného. Opomenutí
vypořádat se se všemi navrženými důkazy činí napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné, a současně též protiústavní. Ze všech těchto důvodů je proto
dovolatel přesvědčen, že nejednal-li by žalovaný contra legem, bylo možné
důvodně očekávat zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k
dalšímu projednání s tím, že tento soud by následně zavázal ke zrušení
rozhodnutí finančního ředitelství, případně i platebních výměrů správce daně;
žalobce by potom měl nárok na vrácení neoprávněně zadržovaných prostředků i s
příslušenstvím. Závěrem dovolatel nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně,
který bez zákonného podkladu nepřipustil rozšíření žaloby. Dovolatel proto
navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání žalobce nemůže být přípustné pro
absenci otázky zásadního právního významu a jako takové by mělo být odmítnuto.
Pro případ, že by bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, vyjádřil nesouhlas
s jednotlivými argumenty dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací
[nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.];
dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu.
Namítá-li dovolatel nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o
posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z
něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění
představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce § 237
odst. 3 in fine o.s.ř. přihlédnout.
Obdobné platí pro namítané vady řízení (nesprávně určená věcná příslušnost
soudu prvního stupně, opomenutí a nesprávné hodnocení některých důkazů,
nedostatky v odůvodnění rozsudku, nevypořádání se s některými argumenty
žalobce, nepřipuštění změny žaloby bez zákonného podkladu, připuštění
zastoupení žalovaného kolegou – advokátem), které nezakládají přípustnost
dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je
dovolání přípustné (srov. ustanovení § 237 odst. 3 část věty za středníkem
o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významné ani z
hlediska posouzení podmínek odpovědnosti žalovaného za pochybení při výkonu
advokacie. Jedná se totiž o odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou
výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a
vznikem škody. Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nevhodně zvoleném
způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat
vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je
rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní
názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta
opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod.
Odvolací soud proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu
(např. nález ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09) dovodil, že žalobcem
popisované nedostatky podání, které v jeho zastoupení žalovaný učinil,
představovaly Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem nepřijatou právní
argumentaci, nikoliv takové vady, které by znamenaly takovou nedostatečnost
formálních předpokladů opravných prostředků, aby zakládaly odpovědnost advokáta
za škodu.
Z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud
vázán, není tedy dovolání přípustné, a Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu